(17.40 hodin)
(pokračuje E. Zeman)
Mohl bych zde připomenout jenom problémy s předáváním středních škol krajům, a tam jde řádově o méně než polovinu celkových subjektů, které se vztahují k navrženému programu.
Obě varianty, o kterých se zde mluví, mají své zásadní odpůrce, a to jak na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, tak i na Ministerstvu financí. Odpovědnost za realizaci kontroly projektu je delegována na generálního auditora - a tady se tedy nejedná o finanční audit, nýbrž o služby umožňující řízení kvality - který spolu s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy bude pečlivě sledovat každou realizaci. Taková kontrola je podstatně podrobnější a účinnější než běžná kontrola administrativního charakteru, která je pro běžné dotace uplatňována.
Díky evidenci generálního auditora i generálního dodavatele existuje jasný a přehledný stav na jednotlivých školách a je možné zpřístupňovat a srovnávat tyto informace. Na centrální úrovni zůstávají určité pravomoci při koordinaci celého projektu. To dává možnosti ministerstvu, které je za dosažení výsledků zodpovědné, celý tento proces ovlivňovat.
Kdybychom tyto distribuce plně distribuovali na kraje, resp. školy, pak by tedy nesoulad mezi zodpovědností a pravomocemi byl v podstatě neřešitelný.
Z metodického hlediska jednotný metodický rámec stanovený na centrální úrovni pro realizaci celého projektu umožňuje minimalizovat rizika spojená s rozdílnou odbornou úrovní jednotlivých škol. Zapojení generálního dodavatele a generálního auditora do zdokonalování metodiky zvyšuje kvalitu jednotné metodiky. Takováto péče je na úrovni jednotlivých škol obtížně financovatelná. Většina škol takto získá zdarma kvalitní nástroj a odvozenou návodku ke svému postupu. Služby generálního auditora umožní průběžnou evidenci jednotlivých projektů škol, srovnání přístupu, srovnání použité metodiky a kontrolu dodržování metodiky projektu. Zveřejněním projektu a metodik - pro citlivé údaje samozřejmě anonymní - získají ostatní školy cenné zkušenosti. Vytvořením jednotné sítě vzniká možnost vybudovat jednotný komunikační kanál pro přenos informací mezi ministerstvem školství a školami.
Vím, že tento bod zní podezřele, ale na druhou stranu se nám občas vyčítá, že nemáme k dispozici celkové sumy informací. Pokud nebudeme mít takovýto kanál, nebudeme je mít jak získat.
To tedy samozřejmě umožňuje zkvalitnění služeb úřadu, tedy ministerstva, vůči základním a středním školám.
Zajištění minimálního standardu usnadní sdílení některých aplikací školami. Dodavatelé a vývojáři mohou určit, jaký produkt bude funkční a prakticky použitelný na všech školách.
Pokud jde o obecně politické hledisko, a znovu zde připomínám, nemyslí se tím hledisko nijak stranicky politické, ale politické ve smyslu státních zájmů, pak systém generální dodavatel-generální auditor podstatně usnadňuje a urychluje vybavenost škol, které nebyly dosud příliš aktivní, tedy těch, ve kterých chyběli finance, odborníci nebo motivace. To jsou právě ty školy, kde na prosazení ICT záleží nejvíce.
Z tohoto pohledu je velmi důležité, aby žádní občané nebyli diskriminováni v přístupu ke vzdělání. Proto se snažíme udělat maximum pro to, aby bylo umožněno vybavení každé školy alespoň na určitém kvantitativním i kvalitativním minimu. Toto minimum bude zajištěno na stejné úrovni i pro školy v odlehlých a v menších lokalitách, kde jsou výrazně větší náklady na konektivitu, a nebudou tudíž znevýhodněny oproti školám ve větších městech.
Tady bych se chtěl pozastavit. Mnohokrát zaznělo v návrzích na rozdělení prostředků školám, že by to bylo hledisko spravedlivé. Není spravedlivé. Školy v Praze, Ostravě, Brně, Plzni mají nesrovnatelně menší náklady na konektivitu než školy v odlehlých lokalitách. Čili celkový projekt vychází z toho, že náklady nebudou rovnoměrné, že zapadlé školy přijdou dráž a stát zaplatí větší peníze za jejich připojení než školy ve velkých městech. V případě finanční dotace by odpovídající částka byla v těchto lokalitách často nedostatečná a další místní finanční zdroje jsou, stejně jako doposud, velmi nejisté. To jenom potvrzuje to, co jsem již říkal.
To je samozřejmě vyváženo tím, že školy ve velkých městech by mohly za odpovídající peníze získat o něco víc, kdyby nebylo odlehlých lokalit, ale není cílem podporovat již existující nerovnováhu.
Tohle je také jeden z předmětů sporu a i na zmíněném semináři před 14 dny to znělo, zda cílem projektu je podporovat centra excelence, anebo vytvořit jakýsi všeobecný standard. Rád bych zde sdělil, že vládní záměr byl vytvořit všeobecný standard, nikoliv podporovat centra excelence, aniž bychom samozřejmě říkali: tato centra chceme nějak brzdit. Tato centra své určité prostředky na další rozvoj v rámci těchto projektů dostanou také, ale nikoliv přednostně. Priorita vládní zakázky zněla: vybavit všechny školy.
Z tohoto hlediska s využitím generální dodávky mají školy možnost získat určitý minimální standard, bez ohledu na případné nepochopení zřizovatele, bez ohledu na odlišné priority některých místních politiků. To neznamená, že zřizovatelé a místní samospráva nemají možnost výrazně ovlivnit konkrétní podobu poskytnutých služeb. Podmínkou, která je formulována již v zadávací dokumentaci veřejné obchodní soutěže, je povinnost odsouhlasit projekci systému a způsob poskytnutí služeb s vedením školy. Pro další financování ICT infrastruktury škol nejsou samozřejmě žádná omezení. Všichni uvítáme, objeví-li se školství jako priorita i ve volebním programu krajských a obecních zastupitelstev. Především pak uvítáme, vyčlení-li zřizovatelé, tedy především obce a kraje, odpovídající prostředky ze svých rozpočtů. Jak s takovými prostředky naloží, je samozřejmě jen na nich.
Pro ředitele škol může být zajímavá kalkulace, kolik vychází celkem prostředků ze státní informační politiky ve vzdělávání na jejich školu, přepočet dle počtu studentů k celkovým cca 1,5 milionu studentů základních a středních škol. Potom se z mlhavých miliard stane konkrétní číslo, které ovšem nepředstavuje žádný zázrak. V kalkulaci je pak možno pokračovat a spočítat, kolik vychází na všechny veřejné základní školy ve vaší příslušné obci. Toto číslo ze státní informační politiky ve vzdělávání je pak dobré porovnat s rozpočtem obce pro podporu ICT ve školách a s rozpočty jiných položek, třeba oprav chodníků. Ve většině případů asi dají chodci informační dálnici pořádně na frak. V případě krajů a středních škol je kalkulace obtížnější a vzhledem k době trvání krajských úřadů by nebylo férové nyní hodnotit. Jakékoliv informace tohoto charakteru si však jistě všichni rádi přečtou.
Pokud jde o hledisko časové, generální dodavatel je smluvně zavázán k dodržení harmonogramu postupu projektu. Je zde tedy velmi silný ekonomický tlak na rychlost budování systému. Tento tlak je v případě úřadů a škol pouze politického charakteru, není tedy tak účinný a požadavky nejsou přesně vymezeny.
Vzhledem k tomu, že investiční výdaje musí generální dodavatel financovat z vlastních zdrojů a přináší vlastní prostředky do počátku plnění, je možno velmi rychle vybudovat systém, který může poskytovat služby ve větším objemu. Kdybychom museli investice pořizovat ze zdrojů existujícího rozpočtu, školy by existenci projektu v krátké době téměř nepocítily. Prostředky by stačily pouze na malé, dílčí vylepšení situace a budování systému by se protáhlo do neurčita.
V důsledku vyšší opakovatelnosti a objemu plnění vykazuje generální dodavatel a jeho subdodavatelé také vyšší produktivitu práce. Ta se odráží samozřejmě i v rychlosti budování. Generální dodavatel jako soubor soukromých firem má možnost velmi rychlého rozhodování. Může využívat všech možností k urychlení dodávek, zapojení dalších subdodavatelů, změna technologie.
***