(11.20 hodin)
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám, pane předsedo. Jako druhý požádal o slovo guvernér ČNB pan Tůma, které mu udílím slovo.
Guvernér ČNB Zdeněk Tůma
Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, v prvé řadě děkuji za možnost vyjádřit se k této zprávě, protože to, co bylo řečeno v úvodu a v předkládací zprávě, se ČNB týká.Vyšetřovací komise sledovala velmi dlouhé období a velmi komplikovaný případ. I z toho vyplývá, proč je velmi obtížné celou tuto problematiku pokrýt a proč je možné se na ni dívat různými možnými způsoby. Mně nezbývá, než se omezit jen na stručný komentář, protože nemohu procházet celou zprávu a nemohu dávat alternativní pohledy, protože na to tu není prostor. Nicméně rád bych vám doporučil zprávu, kterou zpracovala centrální banka ve spolupráci s Ministerstvem financí zhruba přesně před rokem a kterou předložila na přelomu června a července Poslanecké sněmovně.
Domnívám se, že z hlediska deskripce vývoje není výrazný rozpor mezi zprávou vyšetřovací komise a zprávou, která byla předložena před rokem, nicméně se domnívám, že zpráva, která byla předložena dnes, vynechává některé podstatné skutečnosti. Dále se domnívám, že vychází z některých premis, které vedou k těm závěrům, které podle mého názoru nejsou argumentačně ve zprávě podloženy. Soustředím se tedy na ony závěry a pokusím se vypíchnout to, co vidím jako nejpodstatnější.
Za prvé je určitě souhlas v tom, že problémy začaly v okamžiku, kdy stát ztratil majoritu, protože řada dalších akcí, ať už vlády, nebo centrální banky, byla potom v podobě zřejmě vynucených tahů.
Nicméně podíváme-li se na závěry pod bodem číslo 2, kde se říká, že nedostatek spočíval v tom, že neexistovala koncepce rozvoje doprivatizace v první polovině devadesátých let atd., pak podle mého názoru ano, ale existovala minimálně implicitní strategie, která spočívala v tom, že doprivatizace státních bank není prioritním úkolem tak, jak byla chápána česká transformace. Já osobně se domnívám, že bylo jednou z chyb české transformace podcenění finančního zprostředkování, ale samozřejmě toto je výhoda zpětného pohledu. Nemyslím si, že lze toto dávat explicitně za vinu centrální bance nebo vládě, záleží to na tom, jaký kdo máme názor na transformaci. Podle toho můžeme být názoru, že to byla, nebo nebyla chyba.
Z toho pak samozřejmě vyplývalo i to, co je tady nazváno jako pasivní výkon vlastnických práv, protože je pravda, že koncepce toho, jakým způsobem budou banky doprivatizovány a jakým způsobem by měla být vykonávána vlastnická práva, to nebylo explicitně formulováno.
To, jak vypadaly banky, není koneckonců jen případ IPB, můžeme se podívat na další velké banky, které prošly transformací, a já se domnívám, a tím trošku odbočuji ke srovnání, které učinil pan poslanec Kalousek, srovnání, jakou hodnotu mohla mít IPB ve srovnání s ČSOB. Domnívám se, že daleko adekvátnější by bylo srovnání s Českou spořitelnou, resp. s Komerční bankou, které si také vyžádaly masivní investice a masivní podporu státu na to, aby vůbec byly privatizovatelné, a rozhodně ten výnos z privatizace nepřevýšil tyto náklady. Ale problém je tu stejný, je to otázka systémového rizika a otázka toho, co by následovalo, kdyby stát tímto způsobem nepokročil. To, v jakém stavu byly tyto banky a jaké náklady a jaká riziková aktiva nabraly, to bylo cenou za transformaci. Lze si samozřejmě představit jiný způsob, jinou cestu transformace, ale potom by se samozřejmě tyto náklady projevily někde jinde.
Dále - postup vlády a postup ČNB při privatizaci IPB. Je třeba si uvědomit, že to nebyla privatizace toho typu, jako např. Česká spořitelna nebo Komerční banka. Stát ztratil majoritu a fakticky doprivatizovával minoritní podíl s tím, že jeden ze zájemců fakticky kontroloval tuto banku. Jak říkám, bylo to cosi na způsob vynuceného tahu, a zpráva sama připouští, že manévrovací prostor vlády tu byl velmi omezen. Zpráva - pokud si to správně pamatuji - správně říká, že si lze představit alternativní postup, který by byl asi velmi razantní, ale zároveň připouští, že by byl tehdy velmi, velmi problematický, a zejména není jasné, jestli by byl lepší ve srovnání s tím, který byl zvolen.
Domnívám se, že je zcela argumentačně nepodložené, že rozhodnutí - jak se říká v závěrech - bylo o prodeji státního podílu nikoli strategickému investorovi, ale společnosti s nulovým ručením, jejíž riziko chování se blížilo jistotě. Toto musím odmítnout, a to ze dvou prostých důvodů.
Za prvé Saluka nebyla společnost s nulovým ručením. Bylo jednou z podmínek souhlasu ČNB i s převodem akcionářských práv, že Nomura dodrží výhradně plnou kontrolu nad výkonem akcionářských práv, která byla umístěna v Saluce. Vytvoření Saluky je de facto technický instrument, resp. struktura, která v transakcích bývá často využívána.
To, že by se riziko chování blížilo jistotě, nelze tvrdit, poněvadž pořád byla šance, že Nomura bude postupovat obdobným způsobem jako v mnoha případech jinde ve světě, kdy koupí firmu, nějaký čas ji spravuje a pak ji se ziskem prodá. Je pravda, že se nepočítalo s tím, že by Nomura byla tím strategickým investorem, ale byla slušná naděje, že bude tím prostředníkem, tou investiční bankou, která bude stabilizovat IPB a později ji prodá strategickému investorovi.
K výkonu bankovního dohledu nechci příliš mluvit, protože bych tu mohl být podezírán z podjatosti, i když v době, které se to týká, jsem v centrální bance nebyl. Dovolte mi nicméně dvě faktické poznámky.
Co se týká té Saluky Investments, to už jsem uvedl. Tady byly požadovány plné garance ze strany Nomury a všecky podmínky, které ČNB požadovala, splněny byly.
To, že jsme se nedívali a nesoustředili na odprodej pochybných úvěrů v roce 1999, to není pravda. Těmto transakcím jsme se věnovali velmi podrobně, požadovali jsme dodatečné informace a byl to koneckonců jeden z důvodů, proč se centrální banka vydala přímo do banky. Jsou dva základní nástroje, jakými centrální banky dohlíží v bankách - tzv. off-site a on-site. Off-site znamená, že se opíráme o informace, které dostáváme z bank. V okamžiku, kdy vznikne podezření, že tyto informace nejsou věrohodné, jdeme na dohled přímo do banky. To se také stalo.
Jeden z dalších závěrů, které uvedl pan poslanec Kalousek, také podle mého názoru neodpovídá pravdě. Není totiž pravda, že bychom byli liknaví z tohoto hlediska. Upozorňuji na to, že centrální banka musí v této oblasti postupovat podle zákona o státní kontrole, musí výsledky dohlídky dát k dispozici k vyjádření bance a musí vypořádat všechny připomínky, které mněly přes osm tisíc stran. Nutno říci, že do vypořádání je nemožné podniknout jakoukoli akci. Samozřejmě v dílčích záležitostech jsme tlačili na banku, aby problémy vypořádala, a zároveň jsme požádali, aby navýšila základní jmění, protože jsme viděli, že rizika jsou větší, než jak vypadá kapitál banky a její rezervy. S tím souviselo i rozhodnutí IPB navýšit částečně kapitál banky, což ovšem bylo zablokováno minoritním akcionářem.
Zpráva mimochodem zmiňuje i to, že jsme nepostupovali dostatečně razantně vůči tomuto minoritnímu akcionáři. K tomu podotýkám, že k něčemu takovému nemáme nástroje.
Plně souhlasím s tím, že nečinnost vlády v této věci by měla za následek ekonomickou katastrofu a že uvedení nucené správy bylo v této situaci nezbytné.
Nejkritičtější body, které jsou předmětem odlišného pohledu a eventuálního sporu, jsou body 7, 8, 9, a samozřejmě 11. Domnívám se, že tady dochází právě k té odlišné perspektivě. Zpráva je založena na dvou premisách, o kterých se domnívám, že nejsou správné a vedou potom k určitému zkreslení.
První premisa je obsažena v chronologii, kde se říká, že vedle rozhodování státu je bezpochyby zcela zásadní příčinou neuspokojivého hospodaření banky chování managementu a hlavních akcionářů. Říká se, že to spadá do kompetence standardních institucí a nemůže to být předmětem zkoumání vyšetřovací komise.
***