(10.50 hodin)
(pokračuje Kalousek)
Část G - Hodnocení transakčních dokumentů
Na základě článků 21 až 23 přílohy č. 1 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny přibrala komise svým usnesením č. 27 k hodnocení transakčních dokumentů znalce JUDr. Vladimíra Balaše, CSc., ředitele Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky. Uložila mu vypracovat písemný posudek na otázky schválené výše uvedeným usnesením. Na základě předloženého písemného posudku byl pak proveden ještě výslech znalce.
Na základě znaleckého posudku a vlastního šetření komise konstatuje:
Existují rozdílné právní pohledy na výklad § 27 až 33 bankovního zákona v tom smyslu, zda byl vůbec nucený správce oprávněn k prodeji podniku. Konečné stanovisko by mohl dát pouze nezávislý soud. Pokud by k takovému soudnímu rozhodnutí v budoucnu došlo, nese nucený správce a bankovní rada plnou odpovědnost.
Smlouva a státní záruka není v souladu s právní úpravou rozpočtových pravidel platnou v roce 2000. Jedná se zejména o vztah mezi výší splátek a maximálně povoleným limitem 8 % všech příjmů státního rozpočtu.
V souladu se zákonem o veřejné podpoře požádal ministr financí Úřad pro ochranu hospodářské soutěže Brno o výjimku ze zákona o veřejné podpoře pro podpis dokumentu Smlouva a státní záruka. Pro výjimku ze zákona pro dokument Kompenzace záruky, která veřejnou podporu obsahuje rovněž, nepožádal. Tím došlo zjevně k porušení zákona o veřejné podpoře.
Smlouva o prodeji podniku mezi nuceným správcem a ČSOB předpokládá ocenění aktiv k 18. červnu 2000, tedy bez zohlednění státní záruky. Ministerstvo financí se ČSOB zaručilo za čistou hodnotu aktiv Investiční a Poštovní banky oceněnou ke dni 19. června 2000. Vzhledem k tomu, že dodnes - psáno k datu 25. června 2000 - nebyla konečná čistá hodnota aktiv smluvními stranami odsouhlasena, nelze definovat reálnou výši závazku plynoucí ze státní záruky. Teoreticky se jedná o záruku do plné výše aktivní bilance banky ke dni 19. června 2000, což je zhruba 300 mld. Kč. Ve skutečnosti bude celková částka o mnoho nižší.
V období po odsouhlasení čisté hodnoty aktiv připraví ČSOB a Konsolidační banka plán restrukturalizace aktiv. Po jeho vzájemném odsouhlasení přejdou závazky Ministerstva financí na Konsolidační banku. Ve svém důsledku je ponese státní rozpočet. Kromě této záruky se zavázala ČNB uhradit ČSOB ztráty plynoucí z neevidovaných závazků. Dohodou mezi Ministerstvem financí a ČNB ponese případné náklady tohoto závazku opět státní rozpočet. V praxi to tedy znamená, že veškeré ztráty vzniklé v IPB do 19. 6. 2000 uhradí Československé obchodní bance stát.
V dokumentu Kompenzace záruky se ČSOB zavázala zaplatit MF ČR poplatek za poskytnuté státní záruky. Mechanismus výpočtu stanovuje, že teoreticky se může jednat maximálně o 4,5 mld. Kč, prakticky bude částka nepochybně nižší.
Dokument však dále obsahuje závazek, že od této částky bude odečtena kupní cena podniku dohodnutá mezi nuceným správcem a ČSOB. Dokonce i tehdy, pokud by kupní cena byla vyšší než poplatek za záruky, vzniká MF ČR povinnost zaplatit ČSOB rozdíl podle uvedených podmínek. Tento závazek je ve skutečnosti mechanismem, jak stát uhradí ČSOB kupní cenu, kterou se zavázala nucenému správci zaplatit ve smlouvě o prodeji podniku. Bude-li kupní cena podniku kladná, zaplatí ji za ČSOB stát. Přitom stát nemá možnost konečnou výši kupní ceny žádným způsobem ovlivnit. Zavázal se však zcela neodvolatelně převzít veškeré náklady vyrovnání ztrát banky na sebe, tj. na státní rozpočet.
ČSOB neriskuje nic. Jediný existující reálný závazek je pro ni poplatek za státní záruku v předpokládané výši 3 - 4 mld. Kč.
Za těchto podmínek získává ČSOB státem zcela očištěnou IPB do svého vlastnictví. Nelze říci jinak, než že darem.
Pro představu, jaká je skutečná hodnota očištěné IPB, lze zvolit metodu referenčního příkladu. Jako vhodný referenční příklad může paradoxně posloužit privatizace samotné ČSOB.
Za 66 % částečně oddlužené ČSOB bylo zaplaceno státu 40 mld. Kč. Vezmeme-li v úvahu, že tržní síla obou bank, zjednodušeně měřená jejich podílem na trhu depozit, je 2,4 : 1 ve prospěch IPB, vezmeme-li v úvahu, že IPB má komplexní a neodvolatelnou záruku za celou bilanci a že kupující získal celý podnik včetně potenciálu a postavení dceřiných společností IPB na finančním trhu, pak hodnota oscilující kolem 100 mld. Kč není nijak přeceněná. V této úvaze navíc nejsou zahrnuty multiplikátory, které plynou ze zcela dominantního postavení ČSOB + IPB na českém bankovním trhu. Za stávající konstrukce transakčních dokumentů však stát získá pouhou desetinu příjmů, kterou získal při prodeji podílu samotné ČSOB.
Pokud by se ministr financí věnoval smluvním podmínkám v souladu s určením svých zákonných kompetencí, dbal by především, aby za významnou získanou hodnotu zaplatil investor odpovídající cenu. Touto cenou aby pak byly přednostně kompenzovány náklady státu na restrukturalizaci banky. Nic takového se bohužel nestalo, i když alternativní konstrukce transakčních dokumentů se nabízejí.
Znalecký posudek hodnotí stávající dokumenty jako ustanovení, které jsou z hlediska obchodněprávní terminologie v příkrém rozporu s dobrými mravy. Komise má za to, že prvořadým zájmem vlády ČR by mělo být tento stav alespoň částečně narovnat, a formuluje to ve svém návrhu usnesení.
Část III - Závěry
1. Neúčast Fondu národního majetku na navyšování základního jmění při druhé emisi akcií ve dnech 1. - 10. 12. 1993 bylo hrubým pochybením, které zcela zásadně ovlivňovalo možnosti státu rozhodovat o dalším vývoji banky. Zejména pak rozhodujícím způsobem omezilo možnosti optimální privatizace státního podílu v IPB, a. s. Vzhledem k výjimečnosti tohoto rozhodnutí a časování jednotlivých kroků se toto opatření jeví jako neformálně koordinovaný postup mezi managementem banky a státními orgány s cílem nepřipustit po fúzi IPB roli státu jako majoritního vlastníka a posílit pozici managementu banky.
Odpovědnost nesou: předseda výkonného výboru Fondu národního majetku Tomáš Ježek, první náměstek ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci Roman Češka, předseda prezidia Fondu a ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci Jiří Skalický, ministr financí Ivan Kočárník a guvernér ČNB Josef Tošovský.
2. Za vážný nedostatek pokládá komise skutečnost, že až do listopadu 1996 neexistovala strategie rozvoje, resp. privatizace bank se státní účastí. Tato skutečnost do značné míry ovlivňovala kompetentnost výkonu vlastnických práv státu v IPB, a. s.
***