(14.30 hodin)
(pokračuje Benda)
Já se pokusím k tomu doříci už jenom několik spíš bych řekl poznámek, které mají být dořečeny.
Za prvé ústavně právní výbor měl k dispozici při svém rozhodování již usnesení výboru pro evropskou integraci a zabýval se návrhy obsaženými v usnesení výboru pro evropskou integraci a doporučil zejména v čl. 10b, původně 10c, dnes 10b, ono nové znění, které nevylučuje možnost společného orgánu obou komor, který předpokládal původní vládní návrh, ale zároveň tuto možnost společného orgánu obou komor, který by se vyslovoval k návrhům, které přicházejí do toho nějakého vyššího společenství, v tomto případě Evropské unie, že by tento společný orgán byl svěřen zákonu o styku obou komor a jeho úpravě. To bych řekl, že je první změna, první doplnění k tomu, co navrhl pan navrhovatel.
Druhé doplnění, které bych chtěl učinit, je vypuštění vládou navrhovaného článku 10b, onoho výkladového článku, který předpokládal, že ústavní pořádek a další mezinárodní smlouvy a zákony musí být vykládány v souladu s právem takového vyššího společenství, do kterého bychom vstoupili, v tomto případě Evropské unie.
Ústavně právní výbor o tom vedl rozsáhlou debatu, zejména jsme cítili problém v tom vymezení podřízenosti Evropské unii ústavního pořádku, tzn. naší ústavy a Listiny základních práv a svobod a explicitního řečení tohoto v ústavě, které příliš indikuje nebo příliš ukazuje na federální model Evropy, na model Evropy, kde je rozhodování centra nadřazené rozhodování jednotlivých zemí včetně České republiky. Protože se zdálo problematické, aby ústavní pořádek jako takový byl vypuštěn, že by to vyvolávalo zbytečné komplikace, a protože některé země dokonce i v judikatuře ústavních soudů - typicky to bylo v Německu, v judikatuře německého ústavního soudu a do jisté míry i Španělsko - již řešily ten problém rozporu některé z evropských směrnic s ústavou daného státu a v podstatě vyjádřeními svých ústavních soudů to vyřešily tak, že k těm rozporům nesmí dojít a musí ho příslušné legislativní těleso takového státu vyřešit a řešily a řešily ho případnými změnami ústavy. V současném případě Evropské unie se to týkalo práva volit občany jiných zemí do municipalit, tak jsme usoudili, že není nezbytně nutné, aby článek 10b byl v ústavě obsažen, že ona apriorní nadřazenost nebo apriorní prvopoužitelnost mezinárodních smluv a ustanovení, že mezinárodní závazky jsou dodržovány, by měly stačit i k onomu výkladovému problému faktické nadřazenosti toho prvotního práva Evropské unie, primárního práva Evropské unie na vnitrostátní zákonodárství. To bych řekl, že je druhá změna, která byla přijata a která myslím byla potřeba.
A třetí, poměrně zásadní změna, je odchod od původního vládního návrhu, který navrhoval, aby mezinárodní smlouvy byly všechny na stejné úrovni, stejně jako návrh, který vzešel z ústavně právního výboru, nepředpokládal rozlišení na mezinárodní smlouvy o lidských právech a ostatní mezinárodní smlouvy, ale předpokládal, že všechny mezinárodní smlouvy budou nadřazeny zákonům České republiky a bude vytvořen jakýsi jakoby mezistupeň mezi ústavou a zákony.
Ústavně právní výbor po velmi důkladné diskusi, řekl bych i s řadou odborníků z Ústavního soudu a dalších institucí, které se tímto zabývají, usoudil, že je lépe zvolit cestu, ve které budou mezinárodní smlouvy prohlášeny za součást právního řádu ČR, za součást na roveň zákonům postavenou, a tak jak to bývá ve slušných smluvních vztazích, tam, kde smlouva stanoví něco jiného, než stanoví vnitřní předpis, než stanoví vnitřní zákonodárství, použije se prioritně ustanovení této mezinárodní smlouvy, protože to je mezinárodní závazek, kterým jsme vázáni.
Domníváme se, že toto zvolené řešení je rozumnější, protože nevytváří zbytečnou komplikaci jakéhosi dalšího stupně právní síly mezinárodních smluv, jasně říká, že jsou postaveny na roveň zákonům a že tam, kde jsou přímo aplikovatelné, v těch případech, kde jsou přímo aplikovatelné, bude v konkrétním případě aplikována, pokud je rozpor mezinárodní smlouvy a zákona, nejprve tato mezinárodní smlouva. S tím se pojí i ono zrušení rozhodování Ústavního soudu ve věci mezinárodních smluv o lidských právech a svobodách, které vzhledem k rozsahu naší Listiny podle mého názoru žádný věcný nebo kompetenční posun ve vztahu k Ústavnímu soudu neznamená - znamená pouze to, že by musely být ony smlouvy přímo aplikovatelné a muselo by být posuzováno na jednom konkrétním případě, že ustanovení mezinárodní smlouvy je v rozporu s českým řádem, resp. že český řád je v rozporu s tímto ustanovením, pak by samozřejmě měla, stejně jako do teď, tato mezinárodní smlouva v tom konkrétním rozhodnutí přednost. Nebylo by možné na základě mezinárodních smluv, a to ani těch lidskoprávních, rušit jednotlivé části zákonů nebo jiných právních předpisů.
Obsáhle se zde věnoval pan místopředseda vlády problematice toho, jak nakládat s minulými smlouvami, které byly v této zemi uzavírány před rokem 1992 a v podstatě by se dalo říci i před účinností tohoto zákona. Myslím, že panovala naprostá shoda v ústavně právním výboru, a dokonce bych řekl, že je zde drobná úvaha, zda v článku 10 by nemělo být malé "p" - souhlas parlamentu - místo "P", ale pokládáme ji za nesystémovou. Je zde naprostá shoda v tom, že chceme na všechny mezinárodní smlouvy pohlížet stejně, ať už byly touto republikou uzavřeny v jakémkoliv čase, jsou to stejné smluvní závazky, a pokud platí, samozřejmě pokud byly recipovány, pokud ČR do ní vstoupila, je potřeba s nimi nakládat stejným způsobem. Bylo by naprosto nelogické, aby smlouva o zamezení dvojího zdanění se zemí XY, která byla uzavřena v roce 1991, byla posuzována jinak než smlouva o zamezení dvojího zdanění se zemí, která byla uzavřena až v roce 1995. Toto bychom pokládali za zcela nepřirozené, a proto všechny smlouvy platné pro ČR, které by v tuto chvíli potřebovaly nebo vyžadovaly souhlas - při souhlasu a ratifikaci Parlamentem ČR - by měly mít onu právní sílu, která je obsažena v § 10, tzn., aby byly součástí právního řádu a v konkrétním případě by měly i přednost před zákonem. Myslím, že je zejména důležité toto zdůraznit ke vztahu k mezinárodním smlouvám přijatým před rokem 1992, týkajícím se lidských práv a svobod, ať už se jedná o obecnou deklaraci lidských práv, nebo ať už se jedná o další deklarace, jako je Úmluva o právech dítěte či Úmluva o lidských právech a svobodách, které tak jako doposud jsou součástí právního řádu, nadále by zůstaly součástí právního řádu. Nikdo z nás nepochybuje o tom, že by měly v konkrétním rozhodování přednost před zákonem, pokud by s nimi v konkrétním rozhodnutí byly v rozporu.
Tolik snad jenom na doplnění usnesení ústavně právního výboru. Já také věřím, že můžeme podle mého názoru projednat ve znění ústavně právního výboru a příští úterý snad schválit. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám, pane poslanče. Nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj výboru pro evropskou integraci pan poslanec Jaroslav Zvěřina, ale vzhledem k tomu, že pan kolega není přítomen, zastoupí ho člen výboru pro evropskou integraci pan poslanec Milan Ekert. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Milan Ekert: Děkuji, pane místopředsedo, za udělení slova. Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci. Dovolte mi, abych vás seznámil se zněním usnesení výboru pro evropskou integraci č. 159 k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění ústavní zákon č. 1 ve znění pozdějších předpisů.
Výbor pro evropskou integraci po úvodním slovu místopředsedy vlády doktora Rychetského a po vyslechnutí zpravodajské zprávy poslance Zvěřiny a po rozpravě doporučuje Poslanecké sněmovně, aby návrh schválila, a doporučuje Poslanecké sněmovně, aby přijala k tomuto návrhu tři změny a doplňky, o nichž už tady byla řeč.
***