(11.20 hodin)
(pokračuje Kraus)
Domnívám se, že to jsou pouze určité vykřičníky, které v každém případě nezdůvodňují, aby se s vaničkou vylévalo i dítě.
Jestliže kolega Doležal hovořil o tom, že nezná definici běžného zařízení domácností, možná by bylo dobré, kdyby si nastudoval např. zákon o exekuci, kde tento pojen je běžně používán a v našem právním řádu je zaveden a pracuje se s ním.
Jestliže se budeme bavit o hranici, jestli 10 milionů, nebo 5 milionů, i tato hranice má samozřejmě svoji logiku, protože většina nemovitostí, které byly pořízeny v uplynulých třiceti čtyřiceti letech, podle dnešního oceňovacího zákona a věcí s ním souvisejících zcela určitě bude mít hodnotu kolem 5 milionů a více, to znamená, že hranice 10 milionů má určitou logiku, že řekněme je to majetek nad určitou hranici, která v dnešní době, zejména u majitelů rodinných domků, je obvyklá. Samozřejmě i tato hranice je možností k diskusi, ale diskuse může probíhat pouze tehdy, bude-li zákon ve hře.
Problém instituce majetkových přiznání je věc, která v mnoha jiných zemích velice dobře funguje. Uvedl bych jen jeden příklad, který možná zdůvodní, proč bychom se tímto institutem měli vážně zabývat. Například ve Švýcarsku každý současně se svým daňovým přiznáním předává také své majetkové přiznání a je samozřejmé, že tyto dva materiály se navzájem srovnávají. Srovnává se, zdali částka, která vznikla příjmem, ziskem, odpovídá také přírůstku majetku. Pochopitelně, ve Švýcarsku se musela stanovit určitá hranice, stop stav, od kterého se přírůstek majetku eviduje a také kontroluje a srovnává s daňovým přiznáním.
Myslím, že tato věc má svou hlubokou logiku, samozřejmě za předpokladu, že skutečně existuje účinná kontrola a že existují účinné nástroje, jak tato přiznání kontrolovat. Běžně se uvádí důvod ke kontrole takový, kdy neodpovídá nárůst majetku daňovému přiznání ať už směrem nahoru, nebo dolů, a pochopitelně to jsou důvody pro to, aby příslušní úředníci provedli kontrolu jako takovou.
Myslím si také, že samotný institut kontroly z hlediska majetku domácností je věc zcela běžná, která se skutečně provádí, a nejen při již zmíněných exekucích, ale také při nejrůznějších zjišťováních o event. sociálních dávkách apod.
Institut majetkových přiznání je samozřejmě věcí novou, nepoznanou a v současné situaci možná v mnoha směrech příliš diskutabilní a možná i vzbuzující určité polemiky, ale já bych se zkusil vrátit obloukem zpátky do roku 1992, kdy tehdy se považovalo za naprosto běžné, že má-li fungovat nový daňový systém, měl by fungovat také současně s institutem majetkového přiznání. Tento institut předkládaly vlády těch stran, které dnes proti tomuto institutu vystupují. Myslím, že to není dobré a že je to spíše důvodem k tomu, abychom se společně zamysleli nad tím, proč není možné institut majetkového přiznání do našeho daňového pořádku a systému zavést, resp. jaké jsou podmínky k tomu, aby tento institut mohl fungovat a splnil to, co se od něj očekává.
Zcela určitě zavedení majetkového přiznání nevyřeší problémy minulosti. To v žádném případě. Nakonec žádný zákon nemůže být retroaktivní. Dovedu si ale představit, že skutečně řekněme po roce 2002 bude možné do budoucna zjišťovat, zdali majetková přiznání lidí, kteří vykazují dlouhodobě ve svém podnikání ztrátu a na druhé straně nabývají poměrně výrazných majetkových zisků, jsou, či nejsou správná, nebo zdali nedochází na jedné straně ke korupci, nebo na druhé straně k neplacení daní. Pokud tento institut existovat nebude, tato kontrola možná nebude. Právě proto se domnívám, že je potřeba zcela vážně o tomto návrhu zákona diskutovat a diskuse nemůže probíhat nad zákonem, který je zamítnut.
Já naopak vřele doporučuji, abychom tento zákon postoupili do druhého čtení a podrobili jej velmi náročné diskusi, která by odhalila slabiny a která by zvýraznila pozitiva zavedení tohoto zákona. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Krausovi. Pan poslanec Tlustý má slovo. Další písemné přihlášky nemám.
Poslanec Vlastimil Tlustý: Vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, dovolte mi, abych se pokusil ve třech bodech objasnit zásadní zamítavé záporné stanovisko klubu ODS k tomuto návrhu.
První důvod, který může být označen za ideový, tady snad nejlépe rozehrál ve svém vystoupení můj předřečník za KSČM. ODS opravdu zásadně odmítá onen vrstevní nebo chcete-li třídní populismus. Odmítá, aby česká společnost, její občané, byli rozděleni na ty, kteří si myslí, že se jich to netýká, a na ty, kteří si budou myslet, že se jich to týká, nejen proto, že si myslíme, že takto rozdělovat společnost není možné podle jakéhokoliv kritéria, ale už vůbec ne podle toho kritéria, které je tady navrhováno. Tady je totiž mezi řádky říkáno, že pokud někdo něco má, tak je to podezřelé, je to hodné zvláštního zkoumání.
Pokud by tento zákon byl přijat, vlastně by byla přijata jakási společenská antimotivace, která občanovi doporučuje: "Nic nedělej, o nic neusiluj, nic nevlastni, nic neudržuj, o nic nepečuj. Budeš-li to dělat, budeš zařazen do oné vrstvy B, budeš podroben zvláštnímu režimu. Lepší je být ve vrstvě A, o nic se nestarat, o nic neusilovat, nepečovat a mít klid."
To je, vážení přátelé, komunistická ideologie, která říká, že nejlepší je, když mají všichni všeho stejně. Zapomíná se k této ideologii dodat, jak končí. Končí tím, že když všichni mají všechno stejně, nakonec mají všichni stejné nic. To je totiž konec této logiky, této antimotivace.
My nechceme, aby se v české společnosti vyplácelo nic nedělat. My nechceme tímto ani jinými zákony dávat návod k tomu, že je lepší být neúspěšný, nemajetný atd. Chceme pravý opak. Chceme občany stimulovat.
V rámci této ideové poznámky mi dovolte uvést, že porovnávání se Švýcarskem a jinými zeměmi, kde je majetkové přiznání součástí daňového přiznání, tady kulhá, a určitě kulhá záměrně. Tam je to totiž součástí přiznání každého občana. Tam se nezavádějí ony vrstvy A a B, tam se nevytváří ona iluze, že je dobré být členem A a špatné členem B, takže nemaťte nás těmito příklady. Takto tento návrh koncipován není.
Jak tady uvedl pan kolega Kalousek, všechno by bylo poněkud jinak, kdyby se tady navrhovalo, aby k daňovým účelům - pozor: všech! - bylo kromě příjmů také uváděno nějaké majetkové přiznání. V tomto případě jsme poněkud v jiném režimu.
Druhá poznámka je víceméně technická. Ti ze skupiny A si myslí, že někdo předem ví, kdo jsou ti A. Problém je v tom, že to neví nikdo, nebo přesně řečeno jenom ten, kdo opravdu nemá absolutně vůbec nic. Každý, kdo něco má, by totiž k tomu, aby zjistil, jestli je vůbec v A, nebo v B, musel napřed nechat veškerý svůj majetek ocenit - zdůrazňuji slovo každý - a teprve poté, kdyby nasčítal onu mez, a je úplně jedno, jestli je to pět, tři nebo deset milionů, by "zajásal" nebo "nezajásal" a dozvěděl by se, je-li A, a tudíž bez dalšího zvláštního postupu, nebo je-li B, tudíž s oním zvláštním postupem. Toto by bylo podle mého názoru administrativní obtíží pro každého občana, aby takto nechal - a navíc opakovaně - veškerý svůj majetek oceňovat.
***