(11.30 hodin)
(pokračuje Kühnl)
Jinými slovy - spojení pravomoci jmenovat státního tajemníka do rukou generálního ředitele a ministra, čili bez souhlasu ministra to nejde, je jistě jedním z možných kroků.
Konečně se domníváme, že v původním vládním návrhu chybí jedna velmi důležitá věc, a to je ochrana státní správy před osobami morálně zkorumpovanými, které se v minulosti neukázaly dostatečně pevnými. Budeme navrhovat takovou úpravu a trvat na zachování tzv. lustračních kritérií ve státní správě minimálně v tom rozměru, jak se uplatňují dnes. Budeme rovněž navrhovat, aby za vysokoškolskou kvalifikaci jako kvalifikační předpoklad pro určité vrstvy činnosti ve státní správě nebylo považováno absolvování tzv. vysokých škol politických za minulého režimu.
A konečně bych se chtěl zmínit ještě o jednom problému, a to jsou ony nešťastné zvýšené náklady. Nedomnívám se, že se vláda vydala správným směrem. Domnívám se také, že spočítala tzv. zvýšené náklady velmi jednoduše za použití stávajícího stavu počtu úředníků. Ve druhém čtení budeme navrhovat zásadní omezení těchto zvláštních výhod tak, aby zvýšené náklady byly co nejmenší. Zároveň se domníváme, že ve státní správě - v úzkém slova smyslu - existuje prostor pro poměrně radikální redukci počtu zaměstnanců zejména v souvislosti s nabíháním činnosti krajských úřadů a s dalším posilováním pravomocí krajských úřadů.
Na závěr - pan ministr Špidla to zde naznačil velmi jednoznačně - pokud je vláda připravena akceptovat tyto naše návrhy, domníváme se, že stojí za to projednat tento zákon ve druhém čtení. Naše definitivní rozhodnutí bude samozřejmě záviset na tom, do jaké míry se naše návrhy v závěrečné formě tohoto zákona promítnou.
Děkuji.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Kühnlovi. Nyní je na řadě pan poslanec Karel Vymětal a jako zatím poslední je písemně přihlášen pan poslanec Payne. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Karel Vymětal: Děkuji za slovo, pane předsedo. Dámy a pánové, dovolte mi nejdříve jednu poznámku k předřečníkovi. Pan kolega Kühnl zde předvedl zajímavou filozofii, podle které nezkorumpovatelný úředník je ten, který má čisté lustrační osvědčení. Řekl bych, že to je hodně odtažené od života a od pravdy.
Dámy a pánové, omlouvám se, ale trochu odbočím z tématu služebního zákona. Bohužel je spojena rozprava, nemohu jinak, ale chci hovořit ke kompetenčnímu zákonu, tedy k bodu 37, tisk 793.
U tohoto zákona se již delší dobu objevuje problém - v hospodářském výboru ho velice intenzivně cítíme - že podpora podnikání je rozdělena mezi Ministerstvo obchodu a průmyslu a mezi Ministerstvo pro místní rozvoj, kam patří regionální podpora podnikání. Je zajímavé, že v jiných oborech takovéto rozdělení není. Není mi známo, že by Ministerstvo místního rozvoje odpovídalo za regionální zdravotnictví, že by to nepatřilo panu ministru zdravotnictví, za regionální kulturu, zemědělství, za regionální bezpečnost a obranu atd. Je to problém, který je třeba řešit. Domnívám se, že je třeba tento problém přenést prostřednictvím tohoto zákona na půdu hospodářského výboru a pokusit se velice jednoduchou úpravou stáhnout řešení problematiky podpory podnikání do jednoho centra tak, aby nebyla tříštěna. Tím centrem by mělo být pochopitelně Ministerstvo průmyslu a obchodu, které zodpovídá za podnikání jako celek.
V této souvislosti bych chtěl požádat Poslaneckou sněmovnu, až budeme hlasovat kolem bodu 38, aby tisk 793 byl přikázán také hospodářskému výboru. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji. Prosím pana poslance Payna, připraví se pan poslanec Štrait.
Poslanec Jiří Payne: Děkuji, pane předsedo. Dámy a pánové, nyní nechci příliš hodnotit tento konkrétní zákon, ale na úvod se zamyslet, jak by správně měl vypadat systém personalistiky. Ať už se jedná o veřejnou správu, armádu, diplomacii nebo velké firmy, v zásadě se personalistika řídí stejnými zásadami.
To, co si všichni personalisté přejí, je vytvoření dynamického systému, který víceméně automaticky eliminuje lidi méně schopné a dává přednost těm schopným. Bohužel, známe to z minulého režimu u nás, že praxe byla zcela opačná. Uvedu modelový příběh. Jistý člověk se stal vedoucím pracovníkem v libovolné funkci, vytipuje si kolem sebe osoby, které by ho případně mohly ohrožovat, protože jsou schopnější nebo stejně schopné jako on. Tyto osoby se pokusí zlikvidovat. Najde chybu v jejich práci, přeloží je někam jinam, vytvoří takové podmínky, aby odešly. Během dvou až tří let vymýtí všechny schopné lidi kolem sebe a vytvoří situaci, že jeho sekretářka Boženka říká: Ale on pan šéf je nenahraditelný. Tito nenahraditelní šéfové vládou ve svém úřadu řadu let, odcházejí do důchodu a instituce se hroutí. To je přesně situace, která nesmí nastat v armádě, policii a ve státní správě. Z toho důvodu se vytvářejí personální systémy, které tomu mají předcházet.
Dynamické personální systémy - a v této věci musím oponovat jednomu kolegovi, který v rozpravě říkal, že tento zákon odpovídá standardům Evropské unie. Možná odpovídá praxi v některých státech Evropské unie, ale ideální standardy, to, k čemu se snaží západoevropské státy směřovat, jsou pravým opakem toho, co je obsaženo v předloženém návrhu. Dynamické personální systémy jsou založeny především na tom, že zavádějí pravý opak definitivy. To znamená, že nikdo z úředníků nemá smlouvu na dobu neurčitou. Všichni mají kontrakt na dobu několika málo let. Pravidelně po třech až čtyřech letech musejí znovu vstupovat do konkursů. Pro tyto konkursy jsou stanovena určitá pravidla. Například voják, policista, úředník, zaměstnanec, který si v mezidobí od předchozího konkursu nedokázal zvýšit kvalifikaci - a to je jeho práce, ne že by mu to platil zaměstnavatel, on sám si platí kursy, sám studuje jazyky - dostane ještě jednu šanci. Pokud během dvou konkursů, to znamená během šesti až osmi let, se nedokázal naučit žádný další jazyk, bezpodmínečně odchází. Člověk, který nedbá o to, aby zvyšoval svoji kvalifikaci, v personálním dynamickém systému nemá co dělat.
Jistý náznak kariérního řádu máme např. na Ministerstvu zahraničí. V případě, že by tento zákon byl přijat, zdaleka ještě nedokonalý systém kariérního řádu na Ministerstvu zahraničí se rozpadne a vrátíme se zase zpět před rok 1989 na základě tohoto zákona.
Víme o tom, že naši diplomaté jsou vysíláni do světa na dobu určitou. Oni nastupují do funkce a vědí, že tam budou tři nebo čtyři roky. Vědí, že potom budou muset znovu vstoupit do vnitřního konkursu Ministerstva zahraničí a znovu soutěžit se všemi ostatními diplomaty celé České republiky, zda se dostanou na nějaké nové místo. Plánují-li mezitím odejít do nějaké zajímavé země, je užitečné předem se naučit jazyk té země, protože to v konkursu hraje rozhodující roli. Tak fungují personální systémy.
Když někdo nastupuje v dynamickém personálním systému do funkce vedoucího pracovníka a ví, že na daném místě ze zákona nesmí zůstat ani o den déle než tři nebo čtyři roky, jak je stanoveno pro tuto funkci, nemá důvod likvidovat schopné lidi kolem sebe. Naopak. Zpravidla v dynamických personálních systémech rok předem ví, že osoba, která vzejde z nějakého výběrového řízení, jej za rok nahradí. Takže on má 12 měsíců na to, aby zaučil svého zástupce a předal mu nejlepší zkušenosti, které má.
***