(15.50 hodin)
(pokračuje Brousek)
Pokud soukromá škola nebude školskou právnickou osobou nebo obecně prospěšnou společností, nedostane ani korunu od státu. Kde je potom ta vyhlašovaná pluralita v tomto návrhu?
Za třetí. I přes opakované upozorňování od výboru školství a expertní skupiny při něm na špatně připravenou státní maturitu se tato pouze s malými kosmetickými úpravami oproti původnímu návrhu opět objevuje v zákoně. To, jak je státní maturita koncipována v návrhu, není v souladu ani s evropskými trendy, ani s tím, co propaguje samo ministerstvo. Maturita podle tohoto návrhu by totiž s největší pravděpodobností - tvrdí to také velká část odborné veřejnosti - znamenala zvýšení faktografičnosti výuky, což je přesně to, co chceme v našem školství omezit. Zároveň se osobně obávám testománie, zvláště v posledním ročníku, a myslím si, že testy na kvalitu příliš neukáží. Jsou ovšem lehko opravitelné a to se může mnohým jejich budoucím hodnotitelům hodit, a také tomu, kdo bude chtít co nejvíce středoškoláků s maturitou a bude si tak moci udělat čárku, kolik že maturantů za jeho působení bylo.
Za čtvrté. Zákon ruší víceletá gymnázia, a to přes odpor široké veřejnosti. Je to přesně ukázka hluchoty ministerstva k připomínkám, které jsou sice od široké veřejnosti expertů, ale nehodí se do krámu. Víceletá gymnázia jsou specifickými školami a ukázalo se, že v našem systému mají své místo, a zrušit je nyní, zvláště když základní školy nejsou na tyto změny připraveny, je nesmysl.
Za páté. V zákoně se vyskytuje několikrát povinnost zpracovat něco ve spolupráci s místně příslušnými zástupci zaměstnanců, zaměstnavatelů, popř. s jejich sdruženími. Kteří to jsou zaměstnavatelé např. v kraji, kdo je bude vybírat? Kteří jsou ti praví, se kterými se má jednat? Připadá mi to jako zavádění tripartity do krajů a nevím, jak si s tím kraje poradí.
Vyjmenoval jsem jen některé významnější problémy tohoto návrhu zákona, ale v zákoně jsou další diskutabilní problémy, jako je např. koncepce rad škol, vzdělávání pedagogů, hlavně ředitelů, atd.
Na závěr bych se chtěl ještě jednou zeptat, jestli je nutné přijímat v rychlosti takto kontroverzní zákon. Není rychlost přijetí tohoto zákona dána koncem volebního období této vlády? Vždyť pokud by měl tento zákon platit od 1. 9. 2001, pak to znamená, že v červenci musíme projednat druhé a třetí čtení, pak půjde zákon do Senátu, Senát samozřejmě, protože je to velmi rozsáhlý a kontroverzní zákon, nám ho vrátí, pak půjde ještě k prezidentovi - a to by měl platit od 1. 9.? Nastavuje různé vztahy, které se musí řešit, ať už majetkové, či finanční nebo jiné, a to má skutečně platit od 1. 9. 2001?
Pokud to změníme na 1. 9. 2002, pak přeci není kam spěchat. Pak máme dost času na to, abychom ten zákon upravili tak, aby prošel touto sněmovnou širokým konsensem.
Věnoval jsem diskusím nad tímto zákonem, a to dokonce nad jeho záměrem mnoho času, a proto mě velmi mrzí, ale skutečně velmi, že musím - a to se vší rozhodností - navrhnout zamítnutí tohoto zákona v prvním čtení, a pokud by to neprošlo, pak se připojuji k jeho vrácení předkladatelům na dopracování.
Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Václav Klaus: Čili navrhoval jste zamítnout, pane poslanče, ano? - (Poslanec Brousek: Ano) - Děkuji.
Dalším řečníkem je pan poslanec Záruba, prosím.
Poslanec Bohuslav Záruba: Vážený pane předsedo, vážení páni ministři, vážené kolegyně a kolegové, s netrpělivostí a napětím celá pedagogická veřejnost, ale mohu snad říci, že i většina našich občanů, očekávala nový zákon o vzdělávání. Předcházela mu diskuse na různých úrovních. Vznikl dokument pod názvem Bílá kniha. Nyní máme před sebou tisk 881, který by měl být vyvrcholením první etapy vlády sociální demokracie, jejíž jednou z priorit bylo právě vzdělávání.
Po přečtení tohoto obsáhlého tisku a příslušných příloh vyvstává otázka, s kým a na jakých úrovních byly závěry tisku vyjádřené v paragrafovaném znění konzultovány. Do jaké míry byly zohledněny názory pedagogů a pedagogických odborníků? Chtěl bych se vyjádřit pouze k zásadním otázkám, protože připomínky k jednotlivým částem a paragrafům by byly velmi četné a zabraly by spoustu času. Proto jenom k tomu nejdůležitějšímu.
Za prvé. Předpokládal bych, že úspěch každé reformy, každého nového zákona se bude odvíjet od financování. Předloha sice v § 26 uvádí, co tvoří příjmy školské právnické osoby, jak se vytvářejí jednotlivé fondy, definuje také v § 37 jednotlivé druhy výdajů a další způsoby financování. Jakým způsobem a v jaké výši však příslušná škola získá finanční prostředky ve formě příjmů, se jen velmi stručně popisuje až v § 188 odst. 4. Předpokládal jsem, že financování bude velmi jednoduchým a průhledným způsobem v zákoně definováno. Je přece nutné, aby ředitel školy měl alespoň představu, kolik finančních prostředků získá na mzdové prostředky, ať již tarifních mezd, nebo procento nadtarifních prostředků, provozních a investičních prostředků.
V § 2 předkladatel jako jednu ze zásad deklaruje bezplatné vzdělávání na základních, středních a vyšších odborných školách. Je to jistě velmi populistické prohlášení, ale jestliže vláda nemá na financování představ ministerstva školství, pak je nutné hledat finanční prostředky jinde. Zcela souhlasím s tím, aby zcela byla financována povinná školní docházka. Na podvýboru pro regionální školství však zazněla jistá představa o tom, že by MŠMT prostřednictvím svých výzkumných ústavů, kterých má mnoho, vytvořilo pro jednotlivé stupně a předměty závazné standardy a nadstandardy. Je pak zcela logické, že k standardnímu vyučování, standardním vyučovacím pomůckám a učebnicím existuje i finanční standard, který by bylo povinností ministerstvem školství hradit. Nadstandard ať je součástí finanční spoluúčasti vzdělávaného.
Svým způsobem mi dává za pravdu článek v MF Dnes ze dne 29. 3. pod názvem Počítače do škol, hrozí krach. To nejsou jenom počítače, to je internet, to jsou moderní vyučovací metody, které se bez finančních prostředků neobejdou. Považuji tuto kapitolu za naprosto rozhodující pro funkčnost školské soustavy, ale protože v zákoně tomu definované paragrafy neodpovídají, považoval bych již tuto normu za nepřepracovatelnou, a tudíž vhodnou k navrhnutí na zamítnutí.
Za druhé. K oddílu třetímu - maturitní zkouška. Všichni se jistě shodneme v tom, že současný systém maturitních zkoušek se musí změnit. Musí se změnit celý systém. Mělo by se přejít od současného vědomostního zkoušení k prezentaci žáka či studenta, který ukončuje své středoškolské vzdělání. To však chce zásadní změnu přístupu od vysokých škol. Pokud je podkladem pro přijetí na vysokou školu jakýkoliv vědomostní test, který rozhoduje o úspěšnosti přijetí maturanta na vysokou školu, a ne jeho vztah ke zvolenému oboru, dotud budou maturitní zkoušky probíhat podle stávajícího systému.
Nové maturitní zkoušky však byly ověřovány a byla k nim vznesena řada kritických připomínek. Na podvýboru pro regionální školství bylo nejen členy výboru, ale také odborníky konstatováno, že nelze směšovat maturitní zkoušky na středních odborných školách s maturitami na gymnáziích. V případě, že by došlo k úpravě směrem k obecnosti, pak maturitní zkoušky ztrácejí smysl a úroveň. I tato část musí vést k závěru zamítnout tento zákon.
Za třetí. Paragraf 190 a další - Česká školní inspekce. Zkušenosti s touto organizací jsou negativní. Česká školní inspekce je moloch, jehož inspektoři dovedou napsat podrobnou a rozsáhlou inspekční zprávu, která má co do objektivity poznání příslušné školy ale velice daleko. Paragraf 191 odst. a), c), d), e) pouze deklaruje, co by měla inspekce v rámci inspekční činnosti získávat. Každý však, kdo ve školství určitou dobu pracoval, ví, jak je vyučovací proces složitý a svým způsobem odlišný na různých školách. V tomto systému se může orientovat pouze ten, kdo v něm pracuje. Jakýkoliv pohled zvenčí je neobjektivní a účelový. Co může maximálně inspektor kontrolovat, je pedagogická dokumentace a to snad je velmi málo.
***