(15.30 hodin)
Poslankyně Michaela Šojdrová: Vážený pane předsedo, vážení páni ministři, kolegyně a kolegové, pan ministr řekl důvody, které on považuje za důležité pro schválení nového školského zákona. Já jsem také přesvědčena, že potřebujeme nový školský zákon. Dovolte mi, abych jmenovala důvody, proč jsem přesvědčena o tom, že je potřeba schválit nový školský zákon.
Za prvé je to z pohledu reformy veřejné správy, dále je to z pohledu reformy obsahu vzdělávání, z pohledu potřeby celoživotního vzdělávání. Dále je to z pohledu reformy hodnocení kvality vzdělávání, z potřeby dalšího vzdělávání učitelů a z toho plynoucího zavedení systému kariérního růstu spojeného s platovým ohodnocením. V neposlední řadě je to trend ke standardizaci obsahu, standardizaci organizačního, personálního a ekonomického zajištění. Těmto požadavkům už zákony z roku 1984 včetně toho z roku 1990 se všemi novelami nemohou vyhovovat.
Návrh zákona, o kterém nyní budeme rozhodovat, jsem tedy posuzovala z těchto hledisek. Z hledisek potřeby praktického života. Nehledala jsem záminky pro jeho zamítnutí, ale naopak hledala jsem důvody, pro které bych tento zákon mohla doporučit svým kolegům podpořit. Proto jsem poněkud překvapena prohlášením pana ministra, že nenašel v řadách opozičních poslanců nikoho, s kým by bylo možné jednat o návrhu zákona. Jestliže nyní doporučujeme jeho vrácení vládě k přepracování, pak to není politický truc, ale je to vážně míněný apel na vládu. Zákon není dobrý. Očekávání, která jsou s ním spojována, nenaplňuje a je nutné a jsem také přesvědčena, že je možné ho dopracovat v zásadních oblastech.
Především je to oblast vzdělávacích programů, na kterých by měl zákon stát. Pan ministr sám nám sdělil, že považuje za základní princip zákona vzdělávací programy a obory vzdělávání. Už tady vidím problém. Není možné považovat oba dva pilíře za jeden systém. Buďto zvolíme pilíř vzdělávacích programů, anebo oborů vzdělávání. Potom dochází k tomu, o čem tady hovořil kolega Mareš - že dochází k nepřehlednosti v tom, co chceme považovat za základní systém, a to je systém vzdělávacích programů. Tvrdím, že předkladatelé nebyli schopni dopracovat myšlenku vzdělávacích programů tak, aby se vzdělávací program stal nástrojem toho, co chceme, tzn. nástrojem na řízení, financování i kontrolu celého vzdělávacího systému. Považuji to za zásadní nedostatek, který se nedá dopracovat v Poslanecké sněmovně dílčími pozměňovacími návrhy.
Abych nebyla nařčena z přílišné obecnosti, dovolím si - omlouvám se za to, že vás tím zdržím - upozornit na to, co konkrétního považuji za nesystémové. Zákon uvádí tři stupně vzdělávacích programů s rozlišením na poskytující a neposkytující stupeň vzdělávání. Chci se zeptat, čím je státní vzdělávací program, který má stanovit, projednat se zaměstnavateli a zveřejnit ministerstvo školství ve věstníku, když ne tím, co je uvedeno v předloženém tisku jako § 89 až 165. Ano, vážení kolegové a kolegyně, slyšíte dobře. 76 paragrafů je něco, co se nazývá předškolní vzdělávání, základní vzdělávání, střední vzdělávání, vyšší odborné vzdělávání, umělecké, jazykové a zájmové vzdělávání a další vzdělávání. Celkem šest hlav zákona, a vůbec není jasné, co těchto 76 paragrafů popisuje. Jde o vzdělávací program? O stupeň ani druh vzdělávání jít nemůže, protože ty zákon popisuje jinde a jinak. Nezbývá nežli se spokojit s vysvětlením, že jde tedy o státní program vzdělávání, žádné jiné vysvětlení ani název pro výše uvedenou skupinu definovaných způsobů vzdělávání jsem nenašla. A to hovořím o více než jedné třetině zákona. Neříkám, že s těmi definicemi v převážné části nelze rámcově souhlasit. Jen mi není jasné, jak se budou uplatňovat, jaká je jejich návaznost na rámcové vzdělávací programy. Pro koho jsou tyto obsahové organizační definice závazné, nejsou-li součástí vzdělávacích programů? Pokud více než jedna třetina zákona vzbuzuje takové zásadní pochybnosti, pak tvrdím, že je to vážný důvod pochybovat o zákonu jako o celku.
Za důležitý považuji nejasný způsob toho, co by se jednoduše dalo nazvat akreditace vzdělávacích programů. Návrh předpokládá, že součástí žádosti o zapsání do školského rejstříku bude školní vzdělávací program. Tak jak tady zmínil kolega Mareš, nejsou ničím dány hranice toho, jak se bude moci školní vzdělávací program odlišovat od rámcového vzdělávacího programu. Školní vzdělávací program se tímto stává něčím jiným, než byl diskutován ve vnějším připomínkovém řízení, protože podle původního záměru měl být školní vzdělávací program relativně pružný, napojený na aktuální potřeby a vývoj prostředí školy. Nechápu, proč se má stát součástí něčeho tak stálého, jako jsou údaje zapisované do školského rejstříku. Pakliže takto předkladatel uvažuje, pak je to zásadní nedorozumění a zásadní odchylka od toho, co pedagogická veřejnost od školních vzdělávacích programů očekává.
Rámcový vzdělávací program zase počítá jen s obory vzdělávání, a tak se musím ptát, čím je právě projednávaný rámcový program základní školy. Kam ho zákon zařadí? Vzdělávání v mateřských školách, v základních uměleckých školách a v jazykových školách a v pomaturitním studiu se dostává do pozice méně významného, protože pro ně se nebude vytvářet žádný rámcový vzdělávací program, ale každá škola si udělá svůj vzdělávací program podle návodu ministerstva školství. Nikde se nepraví, o jaký dokument půjde. Takový přístup považuji za naprosto nepřijatelný v době, kdy zdůrazňujeme roli předškolní výchovy a vzdělávání, v době, kdy v rámci dalšího vzdělávání je zřejmé, že dojde k posílení všech způsobů vzdělávání včetně pomaturitního a jazykového. Nejde jen o výraz nedocenění těchto vzdělávacích programů, ale také o znemožnění vzniku systému, který by byl přehledný pro všechny, jichž se vzdělávání nějakým způsobem týká.
Mohla bych uvádět x dalších výhrad, které svědčí o tom, že dobrá myšlenka vzdělávacích programů není v návrhu zákona dostatečně zpracována. Omlouvám se za množství konkrétních detailů, ale musím tak reagovat na tvrzení pana ministra o tom, že naše výhrady jsou nekonkrétní, že se jedná především o politické gesto a že nenachází dostatečné pochopení. Není tomu tak a omlouvám se kolegům, které toto téma příliš nezajímá, ale musím pokračovat druhým zásadním problémem v tomto zákonu, a to je školská právnická osoba.
V důvodové zprávě se uvádí, že školská právnická osoba má zajistit srovnatelné podmínky pro činnost škol a rovnocenný přístup ke školám a školským zařízením různých zřizovatelů. Za paradox považuji to, že předkladatel toto tvrdí a koná s vědomím, že 95 % škol a zařízení má zřizovatele kraj nebo obec, který musí použít jednotnou formu, a to je příspěvková organizace. Forma příspěvkových organizací se osvědčila, a jak dokonce zákon předjímá, budou na ni přecházet i malé školy a mateřské školy. Předkladatel tedy složitě konstruuje novou právnickou osobu kvůli pěti procentům škol zřizovaným jinými zřizovateli. Řekla bych navzdory všem. Tím řeší svůj vlastní problém, aby ministerstvo mělo svoji právnickou osobu, podle které by mohlo zřizovat školy zřizované ministerstvem.
***