(15.10 hodin)
(pokračuje Zeman E.)
Vážené dámy, vážení pánové, ubezpečuji vás, že já jsem připraven nejen pozorně naslouchat, ale především společně s vámi měnit návrh zákona tak, aby vytvářel co nejlepší podmínky pro rozvoj vzdělanosti v naší zemi. Pokusme se tedy právě v případě tohoto návrhu zákona ještě na chvíli zapomenout, že volební klání se nezadržitelně blíží. Využijme zbývajícího času k zodpovědné práci, nikoliv ku prospěchu té či oné politické strany, ale v zájmu českého školství. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu ministrovi. Nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro první čtení poslanec Petr Mareš.
Poslanec Petr Mareš: Vážený pane předsedo, vážený pane premiére, členové vlády, vážené kolegyně a kolegové, máme před sebou nesporně jednu z nejvýznamnějších norem, které tato vláda za dobu svého působení předložila Poslanecké sněmovně. Návrh zákona o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a některém jiném vzdělávání reaguje na všeobecně pociťovanou potřebu změny dosavadních zákonů vymezujících prostor pro rozvoj našeho vzdělávacího systému. Každému z nás je myslím jasné, že v demokratické společnosti na počátku 21. století již nemůžeme vystačit se zákony - jakkoliv byly za uplynulých deset let novelizovány - jejichž vznik sahá téměř do poloviny století minulého, do období, které spolu s větrem a deštěm se pokoušelo poroučet i vědomí, svědomí a intelektu našich dětí, žáků a studentů, do období, které nemělo a nemohlo mít nejmenší ponětí o požadavcích doby informační revoluce a vzdělanostní společnosti.
Je třeba přiznat vládě a především kompetentnímu ministerstvu, že při formulaci návrhu nového zákona, nahrazujícího dosavadní normy, vykonalo velký kus práce. Pokusilo se podle mého názoru poctivě reflektovat současné diskuse a z nich vyplývající poznatky o potřebách moderního vzdělávacího systému.
Návrh ve svých úvodních ustanoveních deklaruje úmysl opřít naše vzdělávání o jasnou definici obecných cílů vzdělávání, jeho stupňů a oborů, a především o hierarchickou strukturu státního programu vzdělávání, rámcových vzdělávacích programů a školních vzdělávacích programů.
Pilířem nového systému, který se návrh pokouší vytvořit, je pokus o vytvoření jednotného právního rámce pro všechny instituce nabízející vzdělávací programy a školské služby a činící si nárok na prostředky ze státního rozpočtu, vytvoření školské právnické osoby.
Velmi obsáhle se zákon zabývá právy a povinnostmi škol a školských zařízení, definuje povinnou školní docházku a vymezuje podmínky individuálního vzdělávání. V této souvislosti a potom v celé řadě dalších ustanovení reflektuje také naše vztahy s Evropskou unií, v tomto případě například vytváří podmínky pro plnění školní docházky dětí zaměstnanců se státní příslušností členského státu Evropské unie.
Velmi obsáhlá je pasáž návrhu věnovaná střednímu vzdělávání, jejíž patrně nejdůležitější součástí jsou ustanovení o maturitní zkoušce. Vyčleněním státní, tedy společné, a školní části maturitní zkoušky se návrh pokouší reagovat na požadavek sjednocení kritérií při hodnocení výsledků vzdělávání na úrovni středního vzdělávání.
Další významnou oblastí je jistě pasáž věnovaná vyšším odborným školám, to je oblasti, která je dosud u nás právně vymezena jen zcela nedostatečně.
V neposlední řadě pak návrh reflektuje změny, ke kterým došlo v souvislosti s reformou státní, resp. veřejné správy v České republice.
O celé řadě dalších významných ustanovení tohoto zákona se zmiňoval pan ministr a myslím, že není třeba je zde opakovat.
Problém je v tom, že obsahová konstrukce tohoto zákona, deklarovaná v základních ustanoveních a v důvodové zprávě, konstrukce vycházející v zásadě z národního programu rozvoje vzdělávání v České republice, tedy z tzv. Bílé knihy, není respektována v dalším textu zákona. Pouze v základních ustanoveních a některých dílčích částech zákona se text zabývá pojmy vzdělávání, obor vzdělávání, program vzdělávání, ve většině svých ustanovení se však zabývá školami a výše zmíněné pojmy navíc používá velmi matoucím způsobem.
Příkladem je ustanovení o střešní části struktury vzdělávání, to je státního vzdělávacího programu, který v zákoně není vymezen vůbec, ale to by nebylo tak důležité, avšak návrh zákona neobsahuje žádný mechanismus, kterým by se přijaté změny státního programu měly promítat do rámcových vzdělávacích programů.
S tím souvisí i celkový postoj textu zákona k obsahu jednotlivých programů. Jen těžko hledáme v textu návrhu slova o tom, co je klíčem tzv. Bílé knihy, to je důrazu na změnu způsobu vzdělávání v České republice.
Jednotlivé části zákona jsou silně disproporční co do rozsahu i obsahu. Dochází ke zbytečnému opakování, kterému by bylo možné předejít precizně formulovanou obecnou částí, která by jasně definovala používané pojmy. Zcela v rozporu s legislativními pravidly ponechává návrh řadu pojmů nejasných, vyžadujících další vysvětlení. Jenom jako příklad je možné uvést zmatečné operování s pojmy maturitní zkouška, závěrečná zkouška, absolutorium na konzervatoři, absolutorium jako takové, otázka ukončování studia ve dvojjazyčných třídách gymnázií, závěrečná pomaturitní zkouška atd., to vše, co najdeme v § 127 až § 140. Přesně nejsou definovány ani takové klíčové pojmy, jako je celoživotní vzdělávání, vzdělávání dospělých, modely evaluace, a mohli bychom jmenovat celou řadu dalších.
Na druhé straně obsahuje návrh celou řadu zcela bezobsažných pasáží, upravujících oblasti upravené již jinými normami, jako je tomu např. v případě § 179 o nepedagogických pracovnících nebo § 181 o právu občanů na další vzdělávání, které je zaručeno zákoníkem práce.
Ve své podstatě setrvává zákon u osvícenského pojetí státu nikoliv jako garanta dostatečné nabídky vzdělávání pro své občany, ale jako suveréna předepisujícího svým občanům, jak se mají vzdělávat. Z toho vyplývá také ustanovení o povinné školní docházce oproti dnes již ve vyspělých státech mnohem častějšímu ustanovení o povinném vzdělávání. Jako příklad odlišného pojetí vzdělávání a přístupu zákona ke vzdělávání si dovolím citovat ustanovení britského zákona o vzdělávání z roku 1986, ve kterém se v této souvislosti říká: "Rodiče každého dítěte v povinném školním věku musí zajistit, aby dítě obdrželo účinné vzdělání v plném časovém rozsahu, odpovídající a) jeho věku, schopnostem a nadání, b) jakékoliv zvláštní vzdělávací potřebě, kterou dítě může mít." Stručnost a obsažnost této formulace můžeme našim britským kolegům pouze závidět.
Jak jsem již říkal, páteří celého zákona je ustanovení o vzniku školské právnické osoby. Jde o jakýsi hybrid příspěvkové organizace podle zákona č. 218/2000 Sb., o příspěvkových organizacích zřizovaných státem, a příspěvkové organizace zřizované obcí, svazkem obcí nebo krajem podle zákona 250/2000 Sb. Z tohoto hlediska je to hybrid zcela nepotřebný, neboť tyto zákony umožňují poskytování dotací právnickým a fyzickým osobám, umožňují v případě zákona 250/2000 Sb. i zřizování obchodních a obecně prospěšných společností k zabezpečení veřejně prospěšných činností, tedy jistě i poskytování vzdělávání.
Odborníci z oblasti práva se shodují, že zavedení této instituce hrozí dalším znepřehledněním a zkomplikováním našeho již tak dost nadmíru komplikovaného právního systému. Paragraf 28 například poskytuje prostor pro nejrůznější interpretace toho, co školská právnická osoba vlastně v oblasti hospodaření s přidělenými prostředky může a co nemůže. Husí kůže musí každému právníkovi naskakovat při představě, že stejným způsobem by mohly postupovat i ostatní resorty, že bychom v našem právním systému mohli objevit kulturní, tělovýchovné či myslivecké právnické osoby.
***