(15.40 hodin)
(pokračuje Horníková)
Proč tedy byla Ústavním soudem tato vyhláška zrušena? Důležité je, co Ústavní soud neřekl. A Ústavní soud neřekl, že regulace je protiústavní. Co však Ústavní soud řekl - že daná vyhláška je v rozporu s Listinou práv a svobod a článkem 1 Ústavy České republiky. K tomu, aby došel Ústavní soud k tomuto závěru, ho vedly hned dva důvody. Jednak v roce 1948 byla zásadně porušena rovnováha nájemních vztahů, bylo omezeno vlastnické právo, právo svobodně nakládat a disponovat s majetkem. Touto vyhláškou také byly přeneseny úlohy, které náleží jednoznačně státu, na pronajímatele, tedy na vlastníky. Je to sociální podpora sociálně slabým. Vlastník zde byl jednoznačně donucen převzít úlohu státu.
Co tedy z výše řečeného vyplývá pro návrh zákona? V žádném případě nesmí navržená regulace nájemného snížit cenu nájmu tak, aby tato neumožňovala alespoň návratnost vynaložených nákladů. Jinak řečeno nesmí nastat situace, kdy regulace nájemného působí pronajímateli ztrátu. Hovořím o té části nájemného, která alespoň kryje náklady spojené s provozováním bytů. Toto nákladové nájemné pak musí krýt opravy, údržbu, ale také odpisy, správu, daně, pojištění a například i úklid chodníku. Takovéto nájemné pak odpovídá výši 3 - 4 % reprodukční čili pořizovací ceny. Dnešní nájemné dosahuje výše zhruba 1 - 2 % pořizovací ceny bytu. Ústavní soud ale zároveň ve svém nálezu uvádí, že nemá-li nový zákon o regulaci býti protiústavní, musí zohledňovat a umožňovat také tvorbu zisku. Zisk se pak pohybuje při optimálních podmínkách kolem 3 % pořizovací ceny nemovitosti.
A nyní k druhé otázce a k druhému důvodu, proč byla zrušena vyhláška 176. Bezpochyby můžeme zařadit bydlení do kategorie základních lidských potřeb. Bezpochyby v této oblasti vzniká také celá řada sociálních problémů a výsledkem jejich neřešení nebo špatného řešení je sociální napětí ve společnosti. Každý náhlý zvrat a změna ve vývoji politiky bydlení by tak mohly přinést dalekosáhlé důsledky, pokud by tento krok nebyl učiněn promyšleně a s vazbou na sociální povinnosti státu. Je si vláda vůbec vědoma tohoto rizika? Pokud ano, proč nepředkládá spolu se zákonem o deregulaci nájemného zároveň zákon o adresných sociálních příspěvcích na bydlení? Musím se ptát, zda tato vláda skutečně myslí vážně to, že předkládá sněmovně návrh, při kterém staví sněmovnu do role, kdy právě sněmovna je ten, kdo drží černého Petra v ruce.
Znovu podotýkám, že Ústavní soud právě připomněl, že řešení sociálních otázek je zásadně povinností státu. Je nepřípustné, aby bylo řešení sociálních problémů přeneseno na vlastníky domů a bytů, tak jak tomu bylo doposud. Dosavadní příspěvek na nájemné pro sociálně slabé je naprosto nevyhovující. Co lze tedy říci k závěrům Ústavního soudu? Sociální problémy některých občanů nelze řešit cenovou regulací všech.
Proč jsem si dovolila tak rozsáhlou analýzu nálezu Ústavního soudu? Proto, že přijetím nového zákona o nájemném bychom se neměli v žádném případě dopustit stejných chyb, jaké obsahovala již několikrát zmíněná zrušená vyhláška upravující nájemné. Bohužel mám dojem, že sám předkladatel zákona nedostatečně prostudoval nález Ústavního soudu a nepoučil se jím. Jinak by nebylo možné, aby předložil do Poslanecké sněmovny návrh, který absolutně nerespektuje to, co bylo již jednoznačně zrušeno.
Vládou předložený návrh není v žádném případě návrhem, který splňuje očekávání. Není návrhem, který by umožnil deregulaci nájemného, a naprosto zakonzervovává stávající stav. Návrh zákona i nadále znemožňuje upravit výši nájmu tak, aby zajistila krytí nákladů a snad i umožnila tvorbu zisku. Zákonem stanovená regulace je i nadále v rozporu s ustanovením listiny práv a v rozporu se zákonem o cenách. Podle těchto zákonů kupující - čili nájemník - nesmí zneužívat svého hospodářského postavení k zisku nepřiměřeného hospodářského prospěchu nákupem služby za cenu výrazně nedosahující oprávněných nákladů. Přeloženo do srozumitelné češtiny to znamená, že dnes šikovní a relativně bohatí těží z přerozdělování prostřednictvím regulace. V důsledku toho se nedostává na skutečně potřebné. Cena za užívání bytu je sociální výpomoc ze strany majitelů domů a bytů. Jednoznačně zde existuje nepoměr mezi nízkou regulovanou cenou a ekonomickými náklady na bydlení.
Paralelně u nás existují dvě rozdílné ceny nájemného - regulované a tržní. Omezením trhu na straně nabídky jsou vyvolávány vysoké ceny neregulovaného nájemného. Dochází tedy k neefektivnímu využívání stávajícího bytového fondu, snižuje se kvalita bytového fondu a nevytvářejí se předpoklady pro žádoucí mobilitu pracovních sil.
Co lze říci tedy na závěr? Ústavní soud v tuto chvíli vyslal jasný signál, jak deregulace nájemného nemá vypadat. Vládě byly předloženy dvě varianty - varianta Ministerstva pro místní rozvoj a Ministerstva financí. Varianta místního rozvoje byla vhodnější a bylo možné s ní dále pracovat. Varianta Ministerstva financí pak byla výrazně horší a prakticky zakonzervovává dosavadní špatný stav. Bohužel vláda ze dvou předložených variant vybrala horší a k té se dnes máme vyjádřit.
Konstatuji, že tato vláda nenašla odvahu ke skutečné deregulaci. Skutečná reforma v oblasti nájemného bydlení je tedy odkládána i nadále na pozdější dobu. Vláda pak ale nechť přizná a najde odvahu říci, že nepředkládá zákon o deregulaci, ale regulační zákon.
Vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi říci na závěr, že musím konstatovat jako zpravodaj, že navrhuji zamítnutí tohoto předloženého návrhu zákona. Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Otevírám obecnou rozpravu, do které se jako první přihlásil pan poslanec Tomáš Kvapil.
Poslanec Tomáš Kvapil: Vážená paní předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych v úvodu svého vystoupení nejprve popsal určité principy tohoto zákona. Zákon zavádí tzv. místně obvyklé nájemné, to je nájemné za srovnatelné byty v obci nebo její části. Srovnatelnost bytů se posuzuje ve čtyřech kategoriích podle stáří, vybavenosti, velikosti a polohy v obci. Nájemné podle tohoto zákona bude možné zvýšit vždy po roce, maximálně však o 10 % a maximálně na to místně obvyklé nájemné. Návrh na zvýšení musí být písemný a musí být doručen nájemníkovi. Pokud nájemník do dvou měsíců neprojeví písemný souhlas, může pronajímatel do čtyř měsíců požádat soud, aby svým rozhodnutím souhlas nájemníka nahradil. Nahradí-li soud tento souhlas, má pronajímatel právo na zvýšené nájemné počínaje následujícím kalendářním měsícem po podání návrhu u soudu.
Tady si neodpustím hned jednu poznámku. Domnívám se, že každý nájemce už z takového důvodu racionálního chování si rád počká na rozhodnutí soudu a byl by hloupý, pokud by dával sám písemně dobrovolně souhlas.
***