(17.40 hodin)
(pokračuje Langer)
Jejím posláním je poskytovat objektivní, ověřené, všestranné a vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů, rozvíjet kulturní identitu českého národa a národnostních a etnických menšin v České republice, zprostředkovávat ekologické informace, sloužit vzdělávání, výchově mladé generace a přispívat k zábavě diváků.
Když jsme zde před týdnem projednávali zprávu Rady ČT o situaci v České televizi, z úst těchto dvou kolegů, tedy obou dvou Svobodů čtyřkoaličních, zazněly pohrdavé výroky právě na stranu této zprávy, jak je nekonkrétní, jak je obecná. Z úst těchto dvou kolegů z řad čtyřkoalice jsme v minulosti slýchávali razantní přihlášení se k duchu zákona proti platné liteře zákona. Já si myslím, že když byl tento bod uveden tak, jak byl uveden panem kolegou Vlachem, je možné ho označit za velmi nekonkrétní, velmi neobsažný. Já bych chtěl slyšet z úst zástupců předkladatelů, v čem Česká televize včera 11. ledna 2001, v čem Česká televize dnes 12. ledna 2001 konkrétně porušuje tento paragraf a konkrétně neplní své poslání podle zákona o České televizi.
Pokud by mělo platit konstatování, že Česká televize neplní své poslání podle zákona o České televizi, potom by to muselo znamenat, že ti lidé, kteří teď vysílají, ti lidé, kteří teď sdělují informace celé veřejnosti České republiky, ti lidé, kteří teď prostřednictvím České televize využívají prostředky České televize k tomu, aby si získávali podporu a svolávali veřejnost na různá náměstí, přispívají k tomu, že Česká televize neplní své poslání podle zákona o České televizi.
Pokud toto by byl důvod ke konstatování Poslanecké sněmovny, potom já se pro takovýto návrh, pro takovéto konstatování nepochybně vyslovím. (Potlesk v části sálu.)
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, pane místopředsedo. Hovořit bude pan poslanec Štrait, připraví se pan poslanec Miroslav Beneš. Pardon, ještě pan zpravodaj s technickou poznámkou.
Poslanec Jiří Vlach: Ani ne tak s technickou poznámkou. Byl jsem vyzván jako předkladatel tohoto bodu. Dovolte, abych konstatoval, že jsou tady dneska úžasné ukázky demagogických postupů. Chtěl bych kolegu Langerovi připomenout, že v době, kdy jsme obdobný bod projednávali předposledně, což bylo 10. března 2000, tak nikdo z těch, kteří podpořili usnesení, že Poslanecká sněmovna konstatuje, že Česká televize neplní své poslání, neříkal, že v ten den, v tu minutu. Bylo to konstatování, které se týkalo určitého posledního období. Chcete tvrdit, že za poslední týden bylo zpravodajství vyvážené? Když si vezmeme období od minulého pátku, kdy se k tomu sněmovna vyjadřovala, kdy bylo občas vysílání České televize přerušeno nebo, jak říkal na jednání komise a výboru pan bývalý generální ředitel Jiří Hodač, byl nahrazen program jiným programem, a to nahrazení byla ta černá cedule s bílým nápisem. Vlastně jsme ji pak viděli v jiných barvách, takže to už bylo určité vylepšení. Určitou část té doby probíhala paralelní výroba a vysílání dvou zpravodajství. Kdy jsme se v sobotu večer dověděli, že jsme v noci z pátku na sobotu konstatovali, že pan ředitel Hodač byl zvolen podle práva, a "vyváženě" jsme se nedověděli nic o tom, co jsme konstatovali dál? Ani to podstatné, tedy k čemu jsme vyzvali pana ředitele, že jsme konstatovali, že Česká televize neplní svou roli ze zákona, že jsme vyzvali k něčemu Radu ČT? A pak jsme viděli další, evidentně z mého pohledu nevyvážené zpravodajské relace. Chceme tvrdit, že to všechno bylo v pořádku? Já jsem velice překvapen tím, že členové tzv. velké rady si srovnají se svým svědomím, že se vyjádřili ve svém předminulém usnesení k tomu, jak v prvních dvou dnech bylo nevyvážené zpravodajství tzv. vzbouřených redaktorů, a od té doby dokážou mlčet a neříci ani slovo k tomu zpravodajství týmu paní Bobošíkové.
Ale to byla jenom odbočka. Čili berte toto, pane místopředsedo, jako konstatování a odůvodnění návrhu usnesení. Děkuji.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji. Hovořit bude pan poslanec Štrait. Připraví se pan poslanec Miroslav Beneš.
Poslanec Jaroslav Štrait: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi několik poznámek k probíhající stávce pracovníků České televize. Se zájmem ji sleduji a posuzuji jako bývalý odborový předák. Jsem však realista a vím, že když se sejde na náměstí víc než 20 tisíc lidí, tak zákony a společenské konvence jdou stranou. Platilo to o Václavském náměstí nejméně od roku 1918.
V televizi jde o stávku, kterou nazývám stávkou gdaňského typu, která má v České republice určitou obdobu v obsazení severočeského dolu Kohinoor. Ta však nebyla podporována nejvyššími odborovými předáky, až na několik výjimek, a hlavně dodnes nevím, proč na podporu tamních horníků nevystoupily jejich rodiny, známí nebo jednoduše veřejnost.
Okupační stávky toho gdaňského typu organizovala svého času v Polsku silná Solidarita se zahraniční podporou materiální i finanční. Není bez zajímavosti, že stávky byly zaměřeny zcela obecně, stávkující odmítali s kýmkoliv vyjednávat, a končívaly nenadále, tak jak začínaly. Byly v té době - psal se tehdy rok osmdesátý - obvykle na destrukci státu.
Lidé v Polsku od této formy stávek odstoupili. Dnes je Solidarita v poměru k jiným odborovým organizacím v Polsku nepočetnou organizací a její vliv je velmi malý.
Stávka televizních pracovníků mě zajímala i proto, že jsem se v roce devadesátém podílel na zákonu 91 o kolektivním vyjednávání. Pojetí stávky v České republice je velmi úzké a doufám, že teprve tato stávka popožene vládu, aby zákon přinejmenším novelizovala, než to udělá někdo jiný. Pro zákony podobného typu je potřeba široký souhlas, konsensus nejen tripartity, ale i dalších odborových organizací a hlavně státu. Ten musí jasně deklarovat zda do budoucna je možné také stávkovat za politické požadavky prakticky bez jakéhokoliv omezení. Stejně tak musí zákon definovat, kdo bude se stávkujícími jednat, když budou porušována základní lidská práva, kdy nastoupí a jak vyjednávači a případně také soud.
Zákon musí také stanovit i určité časové intervaly. Je vůbec neobvyklé, když stávkují zaměstnanci veřejnoprávní instituce. Nedovedu si představit, že za čas budou stávkovat třeba faráři, farské kuchařky, kostelníci, hrobníci, kteří mají také v Polsku svoje nezávislé organizace. U nás snad zatím ještě ne. Mohli by stávkovat také třeba zaměstnanci charity, diakonie, že stát dává málo peněz na provoz těchto institucí.
Osobně podporuji právní hlediska při řešení sporů. Neznám stát, kde uplatňování práva na stávku, případné omezení, specifické přístupy u veřejnoprávních institucí a služeb, bezpečnostní faktory při stávce nejsou určeny zákonem a vyplývají jenom a jenom z nejširšího pojetí základních lidských práv a svobod.
Za solidní považuji, že jak ze strany stávkujících, tak i zaměstnavatele - protože stávka na jedné straně a výluka na straně druhé jsou dvě strany jedné mince - platí určitá oznamovací povinnost, tedy šance. Obvykle se konají i předstávkové akce.
***