(11.10 hodin)
(pokračuje Parkanová)
Žádná vyčerpávající definice takového pojmu totiž neexistuje a existovat ani nemůže. Měřit ji nějakým univerzálním a hlavně objektivním měřítkem opravdu nelze. Chápu, že ne všichni můj názor sdílejí, a proto by veřejnoprávní média raději zrušili, s největší pravděpodobností by však tím také zrušili i onu službu veřejnosti, kterou může poskytovat právě a pouze veřejnoprávní elektronické médium. A stejně jako s veřejnoprávností je to i se členy Rady ČT. O její kompetentnosti a nadstranickosti nerozhoduje, zda do ní podle litery zákona mají být voleny osobnosti, které zastupují významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy, a dokonce ani to, že její členové nesmějí vystupovat jménem či ve prospěch politických stran. Žádná taková definice nezabrání tomu, aby podle ní nebyla zvolena rada stranická a zcela nekompetentní. Pokud chybí politická vůle sestavit radu z kvalitních osobností, nepomůže ani to, že návrhy kandidátů budou předkládat pouze organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové a další zájmy. Přece není problém, aby si libovolná politická strana v zákonem vymezené organizaci objednala určitou kandidaturu, a tu pak bude podporovat.
Naše současná zkušenost s Radou ČT jen znovu potvrzuje fakt, že dobré úmysly a ušlechtilé zásady vtělené do zákona nevedou vždy k žádoucím cílům. Předložená novela se pokouší tento zákon pouze doplnit o další, víceméně deklaratorní ustanovení, která zdůrazňují onen smysl a duch zákona, avšak nikterak nebrání jeho dalšího zneužití těmi, kteří se podobným zásadám, duchu zákonů, veřejně vysmívají. Některá další ustanovení předložené novely zákona dokonce činí riziko příštího zneužití ještě daleko větší, než je tomu v jeho současné podobě. Návrh totiž zvyšuje pravomoci rady vůči České televizi a stejně tak zvyšuje i pravomoci Poslanecké sněmovny vůči radě. Se zvyšováním těchto pravomocí se přirozeně zvyšuje i riziko politického ovlivňování veřejnoprávních médií.
Domnívám se, že jediná cesta k tomu, abychom v budoucnu nemuseli absolvovat podobná zasedání, jako je to dnešní, vede naopak přes omezení vlivu moci zákonodárné na veřejnoprávní média. Standardním způsobem, jak toto omezení realizovat, je přenesení pravomocí Poslanecké sněmovny na Senát. Smysl ustavení druhé komory Parlamentu totiž poněkud paradoxně spočívá právě v omezení zákonodárné moci. Ústavní pojistka, o které se v souvislosti se Senátem často hovoří, se nevztahuje pouze na ochranu ústavy, ale obecně na ochranu občanů před momentálními většinami, které automaticky vznikají v jediném zákonodárném sboru. Nejde o to, že by snad jedna složka Parlamentu byla lepší nebo horší než ta druhá. Důvod je mnohem prozaičtější. Proti jedné ctižádosti musí být postavena jiná ctižádost jindy a jinak voleného sboru či instituce. Americký politický filozof James Madison k tomu v Listech federalistů praví: "Postup využívající rozporných a soupeřících zájmů tam, kde chybějí lepší pohnutky, můžeme vysledovat v celém uspořádání lidských záležitostí, a to jak soukromých, tak veřejných. Při dělbě nejvyšších mocí ve státě je uplatnění tohoto moudrého nápadu neméně žádoucí." Konec citátu.
A co z toho vyplývá? Pokud dnes nenajdeme vůli k rozdělení pravomocí vůči mediálním radám mezi více ústavních institucí, minimálně však mezi Poslaneckou sněmovnu a Senát, může se nám to už zanedlouho těžce vymstít. Cílem urychleného přijetí tohoto zákona nemůže být jen ustanovení nové Rady ČT. Jsem přesvědčena, že naše povinnost dnes je nejen vyřešit aktuální krizi v České televizi, ale především přijmout takový zákon, který pokud možno povede k odstranění příčin této krize a zabrání jejímu zopakování.
Proto budu podporovat všechny ty pozměňovací návrhy, které budou podány a které povedou k tomu, aby část rady byla volena jiným subjektem než Poslaneckou sněmovnou. Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji paní poslankyni Parkanové. Slovo má pan místopředseda Ivan Langer, připraví se pan poslanec Miroslav Beneš.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Vážená paní předsedající, kolegyně a kolegové, myslím, že každý z nás svou přítomností zde dokazuje, že hledáme odpovědi na otázku, co je příčinou faktu, že v legislativní nouzi projednáváme novelu zákona o České televizi. A ať už tyto odpovědi jsou různé, a máme na to každý své právo, odpovědi různé nalézat, věřím, že přinejmenším jedna z odpovědí na tuto otázku je přítomna v myslích každého z nás. Myslím, že jednou z příčin, proč jsme zde, jednou z těch odpovědí, proč situace v České televizi dospěla do stadia, ve kterém se nyní nacházíme, je nepochybně problém hospodaření České televize.
Ať si již o této zbytkové Radě ČT myslíme, co chceme, určitě ta rada nebyla bez chyb, určitě to nebyla rada, která se nevyvarovala některých chybných rozhodnutí, v každém případě si jedno ocenění zaslouží. Byla a je to první Rada ČT, která se jasným způsobem rozhodla provést pročištění, zveřejnění hospodaření České televize, která se jako první rozhodla pro razantní řez do stávajícího velmi neprůhledného systému hospodaření České televize, byla to první rada, která se tímto problémem chtěla skutečně intenzivně zabývat. Všechny ostatní rady, které před ní vykonávaly svou funkci, k problému hospodaření přistupovaly podle mého názoru velmi povrchně a ve svých výročních zprávách pouze přepisovaly čísla, údaje a fakta, tak jak jim je předkládal management České televize, a myslím, že tím prokazatelně selhávaly, neboť nedůsledně působily v této oblasti.
Poslanecká sněmovna a Senát ukládá občanům České republiky zákonnou povinnost platit koncesionářské poplatky, a tak každý držitel nebo vlastník televize je povinen každý měsíc zaplatit 70 Kč, tedy dohromady 900 Kč ročně za to, že mu Česká televize má poskytovat a snad i poskytuje veřejnou službu. Naší povinností, když už někomu povinnost platit na Českou televizi a současně také na Český rozhlas dáváme, je udělat maximum pro to, aby hospodaření s těmito prostředky bylo co nejvíce efektivní, aby peníze, které dává každý z nás, byly vynakládány vskutku účelně. Vnímám-li já osobně nějaké selhání nebo nedostatečnost ze strany Poslanecké sněmovny v minulých obdobích, je to možná v tom, že jsme ne zcela důsledně probírali každoroční výroční zprávu o hospodaření České televize, byť i v posledních letech takováto snaha z řad některých členů mediální komise byla zcela zjevně patrná.
Naší povinností je tedy udělat maximum pro to - a opakuji to ještě jednou - abychom měli jistotu, že s penězi koncesionářů se skutečně zachází efektivně, že jsou vynakládány účelně a že nekončí v kapsách různých - a nebojím se říci to slovíčko, které možná někomu zní zprofanovaně - zájmových skupin, které jsou jako pijavice napojeny na rozpočet České televize.
Vládní návrh novely zákona o České televizi v tomto smyslu sice vykračuje podle mého názoru dobrým směrem, ale zůstává pouze na půli cesty. Zřizuje instituci zvanou dozorčí komise, která by se měla zabývat hospodařením České televize, nicméně zřizuje ji způsobem, který nepovažuji za dobrý, neboť tato dozorčí komise je jmenována Radou České televize, je odměňována Radou ČT a koneckonců existence Rady ČT je závislá na tom, jakým způsobem tato dozorčí komise bude pracovat, jakým způsobem bude skutečně motivována pro to, aby byla důsledná ve své kontrolní činnosti. Jsem přesvědčen, že tento model, který je zvolen, kdy dozorčí komise je přímo závislá na libovůli Rady ČT, k žádné velké důslednosti, k žádnému velkému zájmu skutečně být důkladný při kontrole hospodaření České televize, nevede.
***