(16.10 hodin)
(pokračuje M. Zeman)
Ostatně, já nevěřím černobílému vidění. Black and White je dobrá značka whisky, ale není to dobrý způsob vidění světa. A když slyším toho, kdo byl pracovníkem normalizačního společenskovědního ústavu, jak zde horlí za svobodu slova, a když slyším signatáře Charty 77, jak nás varuje právě proti tomuto černobílému vidění, ptám se, kdo z nich má více pravdy.
Analýza musí nejdříve sumarizovat veškeré hypotézy, které se u tohoto konfliktu vyskytly, a nakonec nabídnout hypotézu vlastní.
Mediálně nejfrekventovanější hypotéza zní takto: dvě nejsilnější parlamentní strany se spikly, aby ovládly Českou televizi, a dosadily do ní svého šéfa, což by pak stačilo při výrazných kompetencích generálního ředitele k ovládnutí České televize jako celku.
Sdělím vám pouze jednoduchá fakta. Vedení české sociální demokracie se o odvolání pana Dušana Chmelíčka dozvědělo z tisku. Když se tak stalo, pozval jsem si toto vedení, přizval jsem poslance zvolené za sociální demokracii do mediální rady a ptal jsem se jich, co se v televizi vlastně děje. Dozvěděl jsem se, že bude výběrové řízení, patrně až v lednu, dozvěděl jsem se, že třemi nejpravděpodobnějšími kandidáty jsou pánové Paluska, paní Fričová a pan Drahoš, a vzal jsem toto sdělení na vědomí, aniž by členové Rady České televize navržení poslaneckým klubem ČSSD dostali jakoukoli konkrétní instrukci právě z toho prostého důvodu, že zákon o České televizi zakazuje těmto členům této rady přijímat instrukce od politických stran. Týden nato jsme se opět z tisku dozvěděli, že generálním ředitelem České televize byl jmenován či zvolen pan Jiří Hodač, o kterém jsme ani nevěděli, že kandiduje, natož aby o něm někdo uvažoval jako o možném budoucím generálním řediteli České televize.
Prosím, abyste sami zvážili, zda tak postupuje strana, která hodlá ovládnout Českou televizi. A přitom neví, že padne bývalý generální ředitel, neví, kdo a kdy bude jmenován novým generálním ředitelem, a - upřímně řečeno - ani se o to příliš nezajímá.
Nicméně chápu, že tato fikce je šířena. Je šířena těmi, kdo v roce 1998, po volbách, v této zemi ztratili moc, na kterou byli tak bolestně zvyklí.
Myslím, že nejpřesněji jejich pocity vyjádřil ve svém senátním projevu senátor Josef Zieleniec, známý mediální odborník, kdy označil tuto situaci jako ústavní krizi, která má vést k předčasným volbám.
Co jiného by si tito lidé přáli než předčasné volby, protože to je pro ně jediná cesta, jak k lilii neposkvrněné, nezatížené předchozí mocenskou zkušeností, by mohli k této moci opět přijít? A jestliže nevyjde jedna záminka, proč by se nepoužila záminka jiná? A co může být krásnější záminkou než boj za svobodu tisku a za svobodu slova?
Druhá hypotéza je, že se jedná o politický boj mezi čtyřkoalicí a Občanskou demokratickou stranou. Byl bych rád, kdyby se k této hypotéze vyjádřili, což se dosud nestalo, představitelé oněch dvou stran, či v jednom případě soustraní, se stejnou upřímností, jako jsem se já vyjádřil za sociální demokracii.
Představa, že Česká televize byla až do této chvíle, alespoň z hlediska obsahu svého zpravodajství, televizí neutrální, objektivní a vyváženou, je představa pro mne poněkud komická. Když jsem se na ni díval, říkal jsem si, že je to jednoznačně čtyřkoaliční televize. Ale budiž. Mým zájmem je, aby budoucí vedení televize nebylo diktováno nebo ovlivňováno žádnou politickou stranou, ale aby plnilo skutečně zákon o veřejnoprávní televizi, nikoli o státní či vládní televizi, ale také nikoli být typem komerční televize, privátní televize, kde první zprávy máte znásilnění, druhá zpráva je vražda, třetí zpráva je dopravní nehoda, čtvrtá zpráva je výbuch plynu v rodinném domku atd. Aby se občané konečně mohli dozvědět, co se v této zemi skutečně děje, a aby byly konfrontovány často protikladné názory. To až dosud ve zpravodajství na základě desítek mediálních analýz, které jsem si nechával zpracovat, prokazatelně nebylo.
Nicméně opakuji, nechť se k této hypotéze, že jde o boj mezi dvěma stranami o mocenské pozice v České televizi, vyjádří představitelé těchto stran. Nejsem oprávněn je jakkoliv nahrazovat.
Třetí hypotéza ze čtyř, které mám, pak zní, že v České televizi, ale i mezi Českou televizí a komerčními televizemi probíhá konflikt zájmů, že tyto zájmy mají spíše ekonomickou než mocenskopolitickou povahu a že nejde o nic jiného, než kdo bude komu zadávat zakázky, kam půjde větší díl koláče televizní reklamy atd. Ale samozřejmě, že tak nízký a nečestný motiv se musí o to pečlivěji maskovat bojem za svobodu slova.
Čtvrtá hypotéza vychází z toho, že tady vůbec nejde jen o Jiřího Hodače, vůbec nejde o jednu konkrétní volbu konkrétního generálního ředitele, protože jinak bychom nedokázali odpovědět na otázku, proč se zhruba v posledním roce v České televizi objevili a jako meteority opět zanikli nebo zanikají tři generální ředitelé za sebou. Hypotéza, kolegové, je, že tu je špatné systémové řešení, protože systém má zaručit stabilitu vedení České televize, a to takovým způsobem, aby nově jmenovaní manažeři byli vybírání způsobem, který maximalizuje pravděpodobnost jejich odborných i lidských kvalit, a aby měli pak dostatek času, aby svou koncepci skutečně ztvárnili.
To je také důvodem, proč vláda, ač ji k tomu nikdo nenutil, předložila návrh zákona o České televizi, který se snaží být takovým systémovým řešením a o němž budeme diskutovat za týden, který posiluje pravomoci rady, zvyšuje její kvalitu, rozšiřuje její počet, umožňuje, aby došlo ke skutečně kvalitnímu výběrovému řízení na funkci generálního ředitele ČT atd. Ale opakuji, o tom budeme diskutovat za týden a nechci se proto tomuto tématu věnovat nyní.
Zazněla tu moudrá slova o tom, že měl být vybrán člověk, který již v minulosti vedl velký kolektiv. Výborně. A proč takoví nebyli vybráni předtím, ať už to byli pánové Chmelíček nebo Puchalský? Jak velký kolektiv vedli tito lidé, kolegyně a kolegové?
***