(16.00 hodin)
(pokračuje Machatá)
Dále mi dovolte vzhledem k tomu, že v této chvíli stojím mimo poslanecké kluby Poslanecké sněmovny, nabídnout se jako koordinátor a garant této skupiny. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, paní kolegyně. Slovo má s faktickou poznámkou pan kolega Mareš.
Poslanec Petr Mareš: Velice se omlouvám panu premiérovi, pane předsedající, a děkuji za slovo. Chtěl bych využít situace, že jsme si schválili přítomnost předsedy Rady ČT v této místnosti, a chtěl bych se, pane předsedající, vaším prostřednictvím na něj obrátit se žádostí. Je to již více než šest hodin, co ČT zajišťuje přímý přenos z této místnosti, a podle mých informací se situace ve velíně na Kavčích horách stává z hygienických důvodů téměř neúnosná. Chtěl bych poprosit svého jmenovce, zda by mohl využít svých kontaktů na pana Hodače nebo na toho, kdo v tuto chvíli má situaci pod kontrolou, nevím, kdo to je, zda by mohl požádat o odvolání černých šerifů, kteří brání tomu, aby alespoň chemické záchody mohly být vyprázdněny.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Pane kolego, obávám se, toto není faktická poznámka reagující na vystoupení předřečníka. Žádám vás, abyste respektoval když ne literu, tak alespoň ducha zákona o jednacím řádu.
Slovo má předseda vlády.
Předseda vlády ČR Miloš Zeman: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně poslankyně, vážení kolegové poslanci, jsem patrně jediný z ústavních činitelů, kdo nevyužil svého ústavního práva nebo práva vyplývajícího z jednacího řádu přednostního projevu, a učinil jsem tak ze dvou zásadních důvodů.
Důvodem prvním je to, že tato Poslanecká sněmovna, byť je primárně zákonodárným sborem, ve vztahu k ČT de facto jako vlastník, a tedy jako exekutivní orgán. Přirovnal bych, byť s jistou nepřesností, toto plenární zasedání sněmovny k valné hromadě akciové společnosti. Valná hromada má správní radu, která se jmenuje Rada České televize, a tato správní rada jmenuje šéfa ČT, který se jmenuje generální ředitel. Nikoli ani tak vláda jako jednotliví ministři, samozřejmě u státních podniků nebo podniků s majoritní státní účastí, jmenují jako běžnou část své pracovní náplně generální ředitele. Kdyby jmenování generálního ředitele v tomto rozsahu bylo spojeno se stejnými komplikacemi, jaké řešíme nikoli v jednom, ale už ve třetím případě za sebou, protože ČT má během velmi krátké doby tři generální ředitele za sebou, pak byste nás patrně vymetli a označili jako neschopné.
To nic nemění na tom, že tento jeden jediný problém musí řešit vlastnický reprezentant ČT, ten, kdo jmenuje jeho šéfa, nebo chcete-li valná hromada, a to je Poslanecká sněmovna. Proto zde mluvím jako poslanec, a nikoli jako předseda vlády. Mluvím zde jako jedna dvousetina akcionářů.
Ten druhý důvod pak spočívá v tom, že se rozhodně necítím být odborníkem na mediální problematiku. Doufal jsem, že než vystoupím, pečlivě si vyslechnu vystoupení těch, kdo těmito odborníky jsou nebo se za ně alespoň vydávají. Musím upřímně říci, že jsem se toho příliš nedověděl. Dnes ráno jsme schválili program s jediným bodem, který se jmenuje Zpráva Rady České televize. Téměř nikdo tady nemluvil k tomuto bodu. Někdo se pouštěl do rozsáhlých filozofických témat, někdo zde rozebíral politickou situaci, ale názor na tuto zprávu jsem zde téměř neslyšel, a proto si ho v jisté části svého vystoupení dovolím říci sám. I když s tím možná rozzlobím některé své kolegy, třebaže jsem před chvílí uvedl, že tato sněmovna je faktickým vlastníkem ČT, z vystoupení některých mých poslaneckých kolegů mně vyplynulo, že bych jim nesvěřil ani vedení zelinářského krámu, natož takového kolosu, jako je ČT, a z vystoupení jiných, samozřejmě nejmenovaných kolegů, jsem si vzpomněl na svoji zkušenost federálního poslance. Tehdy v roce 1990 nebo snad 1991 bylo okřídleným úslovím některých federálních poslanců: "Mámo, dívej se, zítra budu v televizi." Tehdy totiž federální televize přenášela veškerá zasedání Federálního shromáždění na základě chybného předpokladu, že uslyší výlevy elity národa a brilantní řečnické výkony. Někteří tito lidé, když přistupovali k mikrofonu, do poslední chvíle nevěděli, o čem budou mluvit, ale cílem jejich vystoupení před televizní kamerou vůbec nebylo říci nějakou myšlenku, cílem jejich vystoupení bylo, aby je viděla máma. (Potlesk.) Pokud víte, co je to iluze deja vu, iluze dávno zažitého, tak právě při nejmenovaných vystoupeních některých kolegů jsem tuto iluzi dnes zažil.
Dovolte mi, abych svoje vystoupení rozdělil do dvou základních částí. Do části analytické a do části konkrétních návrhů na řešení problému, se kterým se právě v souvislosti se Zprávou Rady ČT setkáváme. Řešení, kterému nepředchází analýza, je zkratkovité a obvykle špatné. Říká se, že problém je z 50 % dobře vyřešen tehdy, když ho dokážeme dobře popsat, a naopak analýza, která nevyústí do návrhu na konkrétní řešení, je podle mého názoru často impotentní.
Dříve však než k této analýze a k tomuto návrhu přejdu, dovolte mi, abych vás předem připravil na to, že prakticky všechny z vás, jak zde sedíte, během několika málo následujících minut rozčilím, včetně galerie, a že potlesk, kterého se mi před chvílí dostalo, bude potleskem posledním. Proč? Protože odmítám černobílé vidění tohoto problému, odmítám hrát si na hodného Dětřicha a zlého Fridolína, případně naopak. Odmítám onen způsob myšlení, který tak vyhovuje jednodušším povahám a zpravidla vyhovuje davu, že na jedné straně stojí neposkvrněné dobro a na druhé straně černočerné zlo. Budu tedy hledat problémy na obou stranách tohoto sporu, a protože každá z nich se pokládá za hrdinskou a žádná z nich není ochotna uvažovat o protiargumentech těch druhých, vysloužím si zcela logicky, a jsem s tím předem smířen, kritiku obou těchto stran.
***