(10.50 hodin)
(pokračuje Tlustý)
Neplacení závazků v české ekonomice je totiž tak masovým jevem proto, že je příliš ekonomicky výhodné, je výrazně levnější než klasický bankovní úvěr, a protože nefunguje konkurs, jinými slovy dlužníci nejsou postihováni, "osvědčil se" tak, že ho používají téměř všichni. Všimněte si, že v argumentaci pana kolegy Pilipa splynuly dva pojmy. Ekonomický subjekt se totiž v tom, co on tady řekl, rovná dlužníkovi. Ustanovení, které se stalo takovým předmětem kritiky, se totiž týká výlučně a pouze dlužníků a netýká se těch, co závazky ve lhůtách platí. Pokud řekl pan kolega Pilip, že by se to dotklo podstatné části ekonomických subjektů, řekl tím zároveň, že podstatná část ekonomických subjektů v české ekonomice jsou dlužníci s neuhrazenými závazky po lhůtách splatnosti.
Celý tento návrh vzbudil skoro bych řekl boží dopuštění. Jedna kolegyně přiběhla již týden po jeho schválení a říkala, že tuhle hrůzu přece musíme zrušit. Co by se to odehrálo v české ekonomice, kdyby najednou dlužníci byli takto masově a účinně nuceni dostát svým závazkům. Panika, která vypukla, je dle mého názoru přiměřená panice, kterou by asi vyvolalo sdělení, že zloději budou skutečně zavřeni. Neplacení závazků je ale bohužel tak masovým jevem, že dokonce byl problém rozškatulkován na diskusi o tom, kdo a proč neplatí, a byla mi velmi často v dopisech i v tisku kladena otázka, proč nerozlišuji u neplatičů mezi těmi, co mohou platit, ale nechtějí, a mezi těmi druhými, kteří sice chtějí, ale nemohou. Uznávám, že je to těžké nejen u neplatičů. Pokud totiž někdo chce a nemůže, vyvolává to lítost nejenom jeho, ale i jeho okolí. Nicméně dovolte mi vrátit se k problému nás ostatních platičů. Jak k tomuto rozlišování přijdou ti, kteří platí proto, že jim nic jiného nezbývá, a už vůbec nevím, jak toto vysvětlit těm, kteří zatím platí, ačkoliv nemusí.
Další zásadní námitka zněla, že je neliberální, chce-li stát vstupovat do vztahu, obchodního vztahu dvou subjektů, kteří jsou pravděpodobně s tímto vztahem spokojeni. Rozumím tomu, že spokojeni jsou dlužníci. Moc nerozumím tomu, proč jsou spokojeni i věřitelé, a už vůbec nerozumím tomu, proč někteří věřitelé se nechali slyšet, že takovýto návrh by postihl i je, protože by oslabil platební sílu dlužníků. V argumentaci se totiž mísí dva typy logiky. Jedna říká, je to špatné proto, že to nebude fungovat, druhá říká, je to zásadně špatné, protože to asi fungovat bude.
To, že se ke kritice tohoto návrhu připojili i věřitelé, ve mně vyvolává obavu, že neplacení závazků se stalo standardní součástí našeho podnikatelského prostředí, se kterou jsou všichni smířeni. Zdražení neplacených závazků je nepochybně nepřijatelné pro dlužníky. Pokud se mu brání i věřitelé a říkají, že z těch, co mohou a nechtějí, by se po přijetí mého návrhu stali ti, co chtějí a nemohou, a z těch, co nemohou a chtějí, ti, co už nemohou vůbec. To je argumentace pro mne obtížně pochopitelná.
Souhlasím ale s jiným argumentem, který je logický. Můj návrh byl předložen v květnu. Projednáváme tento návrh opakovaně ve sněmovně v prosinci. V květnu byla nepochybně správnou účinností tohoto zákona leden roku příštího pro celý daňový rok 2000, v prosinci se tato účinnost už tak logická nejeví. Nemohu za délku legislativního procesu, ale očekával jsem, že pokud Senát myslel vážně slova, že neplacení je nešvarem této ekonomiky, že problém tohoto ustanovení vyřeší odložením jeho účinnosti. Mýlil jsem se, nestalo se tak. Pod argumentací se totiž ve většině případů skrývá zásadní odpor k ekonomickému postihu neplacení závazků v české ekonomice.
Dovolím si celé sněmovně uvést dovedení způsobu uvažování Senátu i některých z vás do důsledků. Pokud bychom přijali, že je třeba rozlišovat mezi těmi, co mohou a nechtějí platit, a mezi těmi, co chtějí, ale nemohou, a aplikovali bychom jej na normální občany a obchodní síť, v každém obchodu, v každém supermarketu by musela přibýt nová pokladna, která by umožňovala kupujícímu objasnit, že sice chce, ale nemůže, a v takovém případě by si směl, stejně jako dlužníci, odebrané zboží převzít bez jeho úhrady.
Do této logiky zapadá i duch dopisu, který jsem dostal od Všeobecné zdravotní pojišťovny a který jsem dlouho nemohl pochopit. Tento dopis mně totiž vyčítá, že svým ustanovením postihnu doktory a lékařská zařízení, kterým VZP neplatí. Logika tohoto dopisu říká: Je divné, když stát chce postihnout neplacení těch, kterým sám stát a jeho instituce neplatí. Musím říci, že tato okolnost je na celé diskusi šokující, a je-li to pravda, je mi smutno z toho, že návrh, kterým by stát prosazoval disciplínu svých podniků, nemůže být přijat a neprojde proto, že sám stát a jeho instituce jsou velkými primárními dlužníky, kteří tuto situaci v české ekonomice vytvářejí.
Dovolte mi na závěr říci jednu větu, kterou často říká můj kolega. Ten, kdo chce, hledá způsoby, ten, kdo nechce, hledá důvody. Z diskuse, která proběhla kolem § 34a, jsem si vydedukoval jednoduchý závěr. O neplacení v České republice je populární vésti diskuse. Je velmi nepopulární se s tím pokoušet opravdu něco udělat.
Děkuji vám za pozornost a doufám, že tato diskuse bude jistým poučením pro další snahy o omezení dominace dlužníků v české ekonomice. I to je totiž bohužel závěr této diskuse a dovolím si na závěr parafrázovat jeden výrok, který zní: S neplacením se bojovat musí dál. Asi se to nedá vyhrát, ale nesmí se v tom přestat. Jinak by neplatiči ovládli tento stát.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, pane poslanče. S přednostním právem vystoupit předseda poslaneckého klubu KSČM pan poslanec Filip, poté pan poslanec Výborný a pan poslanec Pilip.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji. Vážený pane předsedající, pane předsedo, vážená vládo, paní a pánové, mám jednu poznámku sestávající jenom ze dvou myšlenek.
***