(11.20 hodin)
(pokračuje Rychetský)
Právní řád České republiky explicitně upravuje příslušné oblasti menšinových práv ve více než desítce zákonů. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli pro druhý přístup. Nepředkládáme vám tedy celkový kodex, nýbrž respektujeme listinu i doprovodné usnesení Poslanecké sněmovny a předkládáme vám zákon, který bude jakýmsi lex generalis, ale nebude je originálně ve všech případech práva zakotvovat.
Vážené paní poslankyně a páni poslanci, dovolte mi několik málo poznámek k osnově předloženého návrhu zákona. Není zcela obvyklé, aby návrhy zákonů obsahovaly preambuli. Na základě jednání právě Rady pro národnosti ve vládě České republiky vláda usoudila, že zejména ve vztahu k našim spoluobčanům jiných národností, jiného národního původu, stejně jako ve vztahu k Evropské unii, Radě Evropy a Mezinárodnímu společenství je na místě v tomto případě, byť ve stručné podobě v preambuli zákona, deklarovat vůli České republiky dodržovat v této oblasti základní lidská práva i mezinárodní závazky.
Pokud se týče předmětu úpravy, chtěl bych zdůraznit, že zákon vyplňuje jednu dost zásadní mezeru právního řádu. Náš právní řád sice v různých zákonech, ať už to je zákon školský, nebo zákon o obcích apod., upravuje práva národnostních menšin, respektive jejich příslušníků, nikde však nenajdeme v našem právním řádu definici toho, co to je národnostní menšina. Takže prvním normativním, velmi podstatným přínosem předložené osnovy je skutečnost, že zákon definuje pojem národnostní menšina, definuje ji tak, že musí jít o skupinu osob, které mají společný etnický, jazykový, kulturní původ, která je trvale usazena na území České republiky, která je tedy součástí, přičemž na jiných místech zákon dokonce dává podmínku pro uplatnění těch práv státní občanství České republiky.
V této souvislosti bych chtěl podotknout, že byl veden spor o to, zda má zákon explicitně vyjmenovávat národnostní menšiny žijící na českém území. Jak všichni víme, jenom jedna zde žijící je soustředěna do jedné lokality a podle mezinárodních úmluv tedy má i právo, abych tak řekl, na styk ve svém jazyce s úřady a na veřejná označení ulic. Je to polská menšina v jednom jediném lokálním místě kolem Českého Těšína. Vedle ní zde žijí rozptýlené menšiny, které tedy vlastně mohou spíše uplatňovat svá práva individuální, a nikoliv kolektivní. Je to menšina německá, slovenská, romská, maďarská a dokonce i řecká a ukrajinská.
Rozhodli jsme se nevyjmenovávat taxativně v zákoně jednotlivé národnostní menšiny, a to prostě z toho důvodu, že je důležité, aby zákon stanovil obecná pravidla, aby každý státní orgán a orgán veřejné správy mohl volně aplikovat tento zákon s tím, že konkrétní explicitní výčet v zákoně by mohl být navíc chápán jako diskriminující vůči vzniku menšin dalších.
Výkon práva příslušníků národnostních menšin v souladu se zásadami stanovenými Rámcovou úmluvou o ochraně národnostních menšin pak stanoví hlava II. zákona. Týká se volby příslušnosti k národnostní menšině, práva účasti příslušníků národnostních menšin na řešení záležitostí jich se týkajících, jazykových a kulturních práv a vzdělávání.
V této oblasti bych chtěl ubezpečit Poslaneckou sněmovnu, že nedochází ke změně proti platnému právnímu stavu a uvedená ustanovení - zejména v § 5 a v § 7 až 13 - jsou ustanovení, která deklarují to, co už je v jiných zákonech zakotveno. Jde o ustanovení odkazová a ta nepřinášejí žádnou normativní změnu.
Jedna normativní změna, byť nepatrného rozsahu, se ovšem, pokud se týče práv národnostních menšin, v těchto ustanoveních objevuje. Je to zakotvení orgánu, který zatím byl zřízen pouze usnesením vlády, tuším vlády Václava Klause, starým už asi sedm let. Je to ustanovení o zřízení Rady pro národnosti při vládě České republiky. Zákon tuto radu kodifikuje jako orgán, který se zřizuje na základě zákona a ne pouhého usnesení vlády a dává jí právo iniciativního a poradního orgánu ve vztahu k vládě. Tím se naplňuje jedno velmi důležité rámcové právo zakotvené rámcovou úmluvou. Jak víte, rámcová úmluva práv národnostních menšin explicitně požaduje, aby národnostní menšiny měly právo se podílet na správě věcí veřejných, na správě státu ve věcech jich se týkajících.
Chtěl bych říci, že přístup k řešení tohoto mezinárodně uznávaného práva národnostních menšin je v různých zemích velmi rozdílný. Na jedné straně je až extrémní poloha sledovatelná např. v platném zákoně Maďarské republiky, kde národnostní menšiny mají vyhrazený počet křesel v parlamentu, kde mají abych tak řekl ze zákona právo zasedat v parlamentu a musí tam být pro ně vyhrazen jistý počet. Na druhé straně jsou v Evropě běžné právní úpravy, které jsou mnohem skromnější, dalo by se říci standardnější, které nezasahují do politického uspořádání státu a řeší tuto otázku pouze buďto jako my orgány poradními, nebo také jako my v předloženém návrhu, a to je volným právem sdružování se včetně sdružování se v politických stranách a uplatňováním těchto práv standardní demokratickou cestou.
Vláda se rozhodla pro tuto minimálnější, standardní formu. Nejde cestou zakotvování širších práv, i když říkám, jsou zde některé země, které touto cestou šly. Chtěl bych říci, že bude nepochybně prostor - aspoň tomu pevně věřím - v rámci projednávání ve druhém čtení, aby se Poslanecká sněmovna vyjádřila svou vůlí, zda chce poskytnout nějaký další nadstandard, nebo zda se chce udržet normy, která je tady předložena.
Vědoma si toho, že na to jsou rozdílné názory, vědoma si toho vláda předkládá návrh zákona v úspornější, jsem si toho vědom a uznávám to, ve skromnější podobě. Bylo by nekorektní, kdybych neupozornil Poslaneckou sněmovnu na to, že Rada vlády pro národnosti neprojevila spokojenost s tímto návrhem zákona, že by požadovala, abych tak řekl, raději širší formu. Je ovšem na Parlamentu České republiky, aby řekl v této záležitosti své konečné slovo.
Na závěr už bych chtěl zmínit jenom skutečnost, že součástí návrhu zákona jsou i novelizace několika jiných, dalších zákonů. Jsou to novelizace zejména zákonů z oblasti veřejné správy, o obcích, krajích a hlavním městě Praze. V těchto třech zákonech je již dnes zakotveno, že při dosažení jistého procenta národnostních menšin soustředěných na území obce nebo kraje nebo Prahy je povinnost obecního zastupitelstva zřídit komisi pro otázky národnostních menšin. V těchto zákonech tedy zachováváme tento princip, v ničem ho neměníme, jenom snižujeme kvorum pro ten počet, ten procentní podíl.
Druhá změna je změna zákona o České televizi a Českém rozhlase, kde navrhujeme, aby v Poslanecké sněmovně při volbě Rady pro Českou televizi a Rady pro Český rozhlas mohla různá občanská sdružení a zájmové skupiny obyvatelstva včetně národnostních skupin předkládat návrhy na své zastoupení v takových radách.
***