Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1998 – 2002

(17.00 hodin)

(pokračuje Payne)

Za prvé, tento typ referenda je naprosto jasného charakteru a jedná se o referendum obligatorní, to znamená referendum, které se koná povinně. V tom smyslu tedy proces vyhlašování referenda je velmi přesně stanoven, to znamená, jakmile bude podepsán protokol o vstupu České republiky do Evropské unie, v přesně stanovených lhůtách se koná obligatorní referendum. Tady bychom se se Švýcary samozřejmě dohodli.

Za druhé - tady bych chtěl zejména pogratulovat Senátu - Senát se pokusil, a myslím, že úspěšně, vyřešit problematiku právní závaznosti rozhodnutí v referendu. Dělat referendum konzultativní, to je příliš drahý průzkum veřejného mínění a to si myslím, že neplní svůj účel. Senát se přiklonil ve svém článku 5 k tomu, že rozhodnutí v referendu nahrazuje souhlas obou komor Parlamentu s mezinárodní smlouvou. Ve své podstatě by mohla vzniknout nyní debata, pokud ve vstupních protokolech budou obsaženy věci, které se dotýkají naší ústavnosti, to znamená řekněme součásti smluv, které budou zasahovat do našeho ústavního pořádku, zda by zde nemělo být explicitně řečeno, že souhlas vyslovený v referendu je postaven naroveň souhlasu obou komor, ale má zároveň platnost ústavního zákona.

Nicméně nemyslím si, že je to chyba. Je to vlastně poprvé, kdy tady zřetelně zaznívá názor, že rozhodnutí v referendu musí být zařazeno do právního systému České republiky. Všechny dosavadní návrhy říkaly, že výsledek referenda se oznámí ve Sbírce zákonů, a já si představuji, jak ve Sbírce zákonů vyjde pod jistým číslem jedno veliké ano, protože to je výsledek referenda. Myslím, že poprvé se zde řeší otázka, jak se zakomponuje rozhodnutí referenda do našeho normálního ústavního pořádku. To, že se říká, že má stejnou platnost jako rozhodnutí Poslanecké sněmovny a Senátu, zároveň otevírá možnost novelizovat takové rozhodnutí.

Je možné, že řekněme schválíme vstupní protokoly a za půl roku dojdeme k názoru, že je třeba některé věci změnit. Při stylu práce, jaký tady u nás při zákonodárné činnosti probíhá, bych se tomu ani nedivil. Není možné hned po šesti měsících organizovat druhé referendum. Jestliže řekneme, že platnost rozhodnutí referenda má jasný statut z hlediska našeho právního postavení, pak je možné provést novelizaci, vyvíjet tento systém dále.

To si myslím, že jsou velmi zásadní věci, ke kterým Senát dospěl, a skutečně jsem za ně vděčný, protože jsem rád, že se alespoň část politiků na takové věci shodla. Trošičku nelogický mi tam připadá článek 3 a 4. Je to sice myslitelné, ale téměř si nedovedu představit situaci, že by kterákoliv vláda nebo jakákoliv skupina politiků se pokusila do dvou let od záporného rozhodnutí nechat hlasovat o témže návrhu podruhé.

Zkusme si představit, jaká je praxe v Evropské unii. Příklad: Maastrichtská smlouva v Dánsku byla při prvním hlasování o referendu zamítnuta. Dánská vláda nepovažovala za možné předložit veřejnosti tutéž smlouvu v krátké době podruhé, to znamená s jistým časovým odstupem hlasovala dánská veřejnost o modifikované Maastrichtské smlouvě s jistými dodatky, které byly shledány jako přijatelný kompromis mezi dánskou vládou a Evropskou unií. Tento druhý návrh se po nepříliš velkém, ale přece jen krveprolití, podařilo nepatrnou většinou hlasů schválit.

Domnívám se, že kdyby nastala taková situace, která je popisována v článku 3, to znamená, že by první referendum bylo záporné, je skoro nemyslitelné, abychom o témže návrhu nechali veřejnost hlasovat podruhé. Proto si myslím, že článek 3 a 4 je nadbytečný, protože bezesporu během dvou let by došlo k jednání o modifikaci vstupních protokolů. Řekněme, že by mezitím přišla nová vláda, ta by sjednala lepší vstupní podmínky do Evropské unie a pak by se podle článku 2 vyhlásilo referendum standardním způsobem podle tohoto zákona.

Nicméně to, že se článek 3 a 4 pravděpodobně žádným způsobem nevyužije, není závada tohoto zákona. Já si myslím, že v této podobě je to varianta, která vychází ze západoevropské tradice, nikoliv ze sovětské nebo balkánské tradice, a že je to model referenda, který odpovídá evropským tradicím a mohl by pro nás být přijatelný.

Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane kolego. Ptám se, kdo další se hlásí do rozpravy. Nikdo. Před uzavřením rozpravy uděluji slovo panu senátoru Žantovskému.

Senátor Michael Žantovský: Děkuji, pane předsedající. Pouze pět stručných poznámek k proběhlé rozpravě. Já tady nechci argumentovat v meritorní věci. Ta je zcela zřejmě poplatná politické filozofii každého z nás. Naším cílem, cílem tohoto návrhu, bylo hledat konsensus, hledat nejmenšího společného jmenovatele jak mezi politickými kluby, tak mezi oběma sněmovnami, dohodnout se na tom, na čem se dohodnout můžeme, a mít tento důležitý instrument pro případ přijetí České republiky do Evropské unie. Podle mých časových odhadů toho času není tak úplně mnoho a přiznám se, že bych byl daleko klidnější, kdyby se nám podařilo toto uskutečnit co nejdříve.

Pokud se týče toho, co právě říkal kolega Payne, já mu mnohokrát děkuji za jeho uznání a vnímám námitky, které se týkají článku 3 a 4, nicméně tu situaci opakovaného referenda nelze zcela vyloučit. Pokud je mi známo, tak norská vláda nepodepisovala znovu dohodu o přistoupení Norska do Evropské unie, a přesto se tam konalo referendum o této otázce dvakrát, v obou případech s negativním výsledkem. To jen pro tento případ. Přiznávám, že tato partie může být pravděpodobně upravena i jinak.

Pokud se týče procedurální otázky, a je samozřejmě velice důležitá, a já si tady netroufám předkládat nějaký normativní názor. Připouštím, že jsou komentáře, které se k této otázce stavějí tak, jak uvedl kolega Jičínský. Jsou i jiné ústavní komentáře, např. v Bekově (?) vydání ústavy - Hendrych, Svoboda -, které se k ní stavějí zcela opačně, ale v žádném případě se nedomnívám, že by mohlo být právem Senátu normativně vykládat ústavu, a ve vší úctě si myslím, že ani Poslanecké sněmovny.

Konečně poslední poznámka. Myslím, že mohu pana předsedu Filipa uklidnit. Jisté na světě samozřejmě není nic, ale i po summitu v Nice bude Evropská unie existovat.

Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane senátore. Ptám se, kdo další se hlásí do rozpravy. Žádnou přihlášku nevidím. Rozpravu končím.

Nejprve bych si chtěl s vámi, kolegové, ujasnit následující proceduru. V rozpravě přednesl pan poslanec Jičínský návrh, který zní: "Poslanecká sněmovna nebude znovu hlasovat o návrhu ústavního zákona o referendu, sněmovní tisk 171." Podle mého názoru je logické, abychom nejprve nechali hlasovat o tomto návrhu, a to rozhodovat o něm prostou většinou hlasů. Bude-li schválen, znamená to, že projednávání tohoto zákona končí. Nebude-li schválen, přistoupíme k hlasování o zákonu ve znění schváleném Senátem, nicméně již podle článku 39 odst. 4 Ústavy České republiky, tedy při potřebnosti třípětinové většiny všech poslanců.

Je námitka proti takovému postupu? Námitku nevidím.

***