(16.40 hodin)
Poslanec Marek Benda: Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády, dámy a pánové, nejprve bych se chtěl vyjádřit k procedurální otázce, kterou zde vznesl pan kolega Jičínský. Tato věc nebyla řešena do detailů v rámci připravované ústavy, ale samozřejmě tam probíhala diskuse o tom, jak mají vypadat souhlasná stanoviska obou komor, a myslím, že bylo zcela zřejmé již v době, kdy se tvořila ústava, že nám jde o to, abychom u ústavních zákonů našli třípětinovou většinu v obou komorách. Docela si dovolím tvrdit, že první výklad, který se nám tady pokoušel prezentovat pan kolega Jičínský a ze kterého také vychází jeho návrh usnesení, to znamená, že i ve věci ústavních zákonů by měl Senát jenom právo veta a nic jiného, nebyl ústavodárci v době, kdy se ústava dělala, zamýšlen. Navíc poslední řekněme čtyři roky pod vedením paní místopředsedkyně Buzkové pracovala komise Poslanecké sněmovny a paralelní komise Senátu, která pracovala nad návrhem zákona o styku obou komor. Tam tento problém, do jaké míry ve věcech, ve kterých musí obě komory nalézt soulad, to jsou právě ústavní změny a změny několika vymezených zákonů, volebního zákona, zákona o styku obou komor a zákona o jednacím řádu Senátu, které vymezuje ústava, jakým způsobem se soulad nachází, byl také mnohokrát diskutován a nakonec se k nějakému řešení dospělo. Já jsem vždy byl příznivcem onoho člunku, ale musím říci, že i tato komise v Poslanecké sněmovně dospěla k názoru, že Senát má možnost vrátit návrh ústavního zákona nebo zákona, který vyžaduje povinný souhlas obou komor, a tak to také v návrhu, který předkládáme, je, má možnost samozřejmě vrátit sněmovně s pozměňovacími návrhy a sněmovna pak hlasuje znovu potřebným kvorem a toto hlasování je konečné. Schválí-li ve znění schváleném Senátem, je takový zákon schválen, neschválí-li, takový zákon schválen není.
Již máme precedens v této věci, protože - jak jistě víte - nejenom ústavní zákony vyžadují soulad obou komor, ale i právě i zákon o jednacím řádu Senátu a dobře si pamatujete, že zákon o jednacím řádu Senátu byl navržen Senátem, poté poměrně rozsáhle změněn touto sněmovnou, poté vrácen Senátem a bez jakékoliv diskuse zde normálně hlasován a odsouhlasen ve verzi schválené Senátem. Každopádně postup, který teď navrhuje pan poslanec Jičínský, by byl v rozporu s tím, co jsme alespoň tímto územ přijali.
Myslím si, že by bylo rozumné v tuto chvíli hlasovat o senátní verzi a tato sněmovna třípětinovou většinou rozhodne, zda tuto verzi akceptuje, nebo neakceptuje. Pokud ji neakceptuje třípětinovou většinou, soudím, že alespoň podle dosavadní praxe a podle diskusí, které běžely, takový návrh je takříkajíc vyřízen, hotov a je potřeba podat případně návrh nový v této oblasti. Tolik k proceduře.
Dále bych krátce se zmínil o samotném návrhu. Víte dobře, že já ani klub, který tady reprezentuji, jsme nehlasovali pro schválení návrhu v Poslanecké sněmovně, protože původní návrh pana kolegy Svobody a dalších, který jsme propustili do druhého čtení, byl v rámci projednávání v Poslanecké sněmovně podle mého názoru absurdním způsobem rozšířen o zásady ústavních zákonů.
Senát se vrací k původní tezi, tedy aby tento zákon tak, jak byl jeho původní název, stanovil pouze podmínky konání referenda o vstupu České republiky do EU. Je možné diskutovat o tom, jestli toto referendum má být závazné, nebo jestli má být později ještě rozhodnutí Poslanecké sněmovny a Senátu, resp. jestli má být rozhodnutí Parlamentu, ale vzhledem k tomu, že Senát to vrátil v této verzi, myslím si, že je dobré, abychom v tuto chvíli verzi vrácenou Senátem podpořili. Každý, kdo učiní něco jiného, vystavuje se nebezpečí, že žádné referendum o vstupu České republiky do EU nikdy nebude. Je zcela zřetelné, že obě dvě komory mají odlišné názory na to, jak má vypadat referendum nebo zákon o referendu, zda to má být tak, jak prosazuji já a poslanecký klub ODS, referendum vždy k jedné konkrétní záležitosti, které je ústavním zákonem vyhlášeno, anebo zda to má být nějaké obecné referendum. Ani v této sněmovně nebylo možné nalézt obecnou shodu a při existenci dvou komor Parlamentu a jejich povinné shodě je podle mého názoru jasné, že nepřijmeme-li tento zákon, nebude žádný zákon o referendu přinejmenším do konce tohoto volebního období přijat. Já se domnívám, že tím výrazně zpochybňujeme celou tezi, kterou tady hlásají snad všechny strany zastoupené v Poslanecké sněmovně, a to že chceme konat referendum o vstupu České republiky do Evropské unie. Proto se domnívám, že každý, kdo tuto tezi myslí vážně, podpoří tento návrh zákona ve znění vráceném Senátem.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji panu kolegovi Marku Bendovi. Slovo má pan poslanec Vojtěch Filip, poté pan poslanec Koudelka.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji. Pane předsedající, vážená vládo, vážené paní, vážení pánové, dovolte mi, abych se vyjádřil k některým, podle mého soudu podstatným procedurálním náležitostem, které tady zazněly, anebo také k těm, které tady nezazněly.
Za prvé není pravda, že v případě, že odmítneme tento návrh zákona, který nám vrátil Senát, a říkám schválně návrh zákona, který nám vrátil Senát, protože Senát nám nevrátil návrh ústavního zákona. To je první podmínka. Cituji z usnesení z 22. schůze Senátu ze dne 20. října 2000 k návrhu na vydání ústavního zákona o referendu, senátní tisk č. 142, a usnesení má číslo 476. Senát vrací návrh zákona Poslanecké sněmovně. Čili Senát nám nevrátil ústavní zákon. Za prvé.
Za druhé je potřeba říci, že vláda předložila návrh ústavního zákona o referendu, kterým předpokládá, že referendum bude obecný ústavní institut v České republice, a ne jediné referendum, které se v České republice bude konat. Tento návrh ústavního zákona o referendu je v Poslanecké sněmovně, můžeme ho projednat a nejpozději v polovině příštího roku může být i při zdržování legislativního procesu platný. V případě zdržování legislativního procesu v Senátu, jak to Senát předvedl, to znamená 11 měsíců zaparkovaný zákon v Senátu, by tady byl na konci roku 2001 a mohlo by být konáno referendum v roce 2002, tedy v listopadu 2002, jak nejpozději předpokládáme takové referendum o vstupu České republiky do EU, protože to bude jistě podmínkou samotného přijetí. To je druhá záležitost.
Třetí záležitost je podle mého soudu v tom, zda lze souhlasit s takovým způsobem jednání o ústavním zákonu. Jestli je prioritou jednání v pořadí Poslanecká sněmovna - Senát nebo Senát - Poslanecká sněmovna. Pokud si striktně budeme vykládat příslušné ústavní články, které se týkají navrhování nebo schvalování Ústavy České republiky, je jednoznačné, že u ústavních zákonů je zásadní princip, že Poslanecká sněmovna navrhuje a schvaluje a Senát schvaluje následně. Pokud Senát neschválí ve stejném znění, nejsem přítelem člunku, tak potom ústavní zákon neplatí. Jinou formu jednání může navrhnout pouze zákon o styku obou komor.
Pokud jde o samotné znění ústavního zákona, jsem přesvědčen, že nedostačuje potřebné ústavní situaci v České republice a je potřeba kromě jednání o přístupu do EU mít zákon obecnější, protože určitě nevíme, zda po jednání v Nice Evropská unie bude mít tento název, nebo bude mít jiný název, anebo bude současné znění takové, jaké předkládáme.
***