Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1998 – 2002

(17.10 hodin)

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Dalším bodem schváleného pořadu schůze je

Místopředseda vlády a ministr financí ČR Pavel Mertlík: Vážená paní předsedající, vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi, abych v informaci o plnění usnesení Poslanecké sněmovny k získání finančních prostředků na pokrytí finanční pomoci ze státního rozpočtu ke krytí výplat ze Zajišťovacího fondu družstevních záložen na výplaty náhrad poškozeným družstevníkům uvedl následující základní skutečnosti.

Vláda ČR si byla a je dobře vědoma vážnosti situace, do které se dostali někteří členové družstevních záložen vinou nezodpovědných členů představenstev některých družstev, které si tito družstevníci sami zvolili a svěřili jim své úspory. Podotýkám, že za jejich svízelnou situaci nelze primárně dávat vinu zákonu, byť dobově liberálnímu, pokud se týkalo činností družstevních záložen, neboť při dodržování ostatních zákonů ČR členy představenstev, zejména mám na mysli obchodní zákoník a řadu souvisejících zákoníků, by k současné krizi tohoto sektoru nedošlo. Obviňování státu ze strany družstevníků za jejich současné problémy tudíž je problematické, neboť v první řadě by měli hledat vinu u některých členů jimi zvoleného vedení družstevních záložen a v neposlední řadě také sami u sebe, neboť nevyužívali všech práv vyplývajících z jejich členství v družstvu.

Přes skutečnost, že v zákoně č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, bylo a je výslovně uvedeno, že Zajišťovací fond družstevních záložen není státním fondem, a není tudíž napojen na státní rozpočet a není tudíž povinností státu krýt ztráty těchto soukromých spoluvlastníků, chce vláda eliminovat či zmírnit situaci, do které se družstevníci dostali. Při analyzování možností státní pomoci, která byla vyčíslena na částku 6 miliard Kč, bylo vyhodoceno, že se jako optimální řešení jeví vydání státních dluhopisů. Za tímto účelem předložila vláda Poslanecké sněmovně dvakrát návrh zákona o státním dluhopisovém programu, který byl nicméně již dvakrát Poslaneckou sněmovnou zamítnut.

Na tomto místě mi dovolte krátké shrnutí právních a technických možností získání oněch potřebných 6 miliard Kč. V úvahu přicházejí ve velmi obecné rovině tři možnosti, a sice, jak to navrhuje Poslanecká sněmovna, s Konsolidační bankou, státním peněžním ústavem, poskytnout příslušné prostředky, za druhé může jít o poskytnutí bezúročné půjčky ze státního rozpočtu, což rovněž bylo v některých schválených textech usnesení, a konečně poskytnutí návratné finanční výpomoci ze státního rozpočtu prostřednictvím vydání státního dluhopisu za současné novelizace zákona č. 87/1995 Sb.

Nyní k formě poskytnutí finančních prostředků prostřednictvím Konsolidační banky. Tato forma úvěru se jeví jako právně neprůchodná. O důvodech jsem zde již hovořil při odůvodňování návrhu zákona o státním dluhopisovém programu, nicméně si dovolím tuto argumentaci dále rozvést.

Forma poskytnutí finančních prostředků Konsolidační bankou Zajišťovacímu fondu družstevních záložen je problematická z následujících důvodů.

Za prvé je to postavení a působnost tohoto fondu, který upravuje zákon č. 87/1995 Sb., který v § 14 taxativně upravuje možnosti, z jakých zdrojů může fond prostředky získat a kdy lze z tohoto fondu čerpat jen na náhrady vlastníkům vkladů, na splátky návratných finančních výpomocí - půjček a na náhradu majetkové újmy, která vznikne porušením zákona ze strany Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami. Zákon tedy neumožňuje získat prostředky ze státního rozpočtu a stejně tak ani neumožňuje použít prostředky fondu na splácení úvěru.

Konsolidační banka v rámci zákona o bankách má licenci na poskytování úvěrů, nikoliv půjček, natož bezúročných - dle obchodního zákoníku musí být součástí smlouvy o úvěru vždy stanovené úroky. Konsolidační banka byla zřízena státem za účelem pomoci transformaci ekonomiky státu, nikoliv proto, aby státními finančními prostředky sanovala ztráty družstev.

I kdyby mělo jít o poskytnutí úvěru na základě vládního usnesení, představují pro toto řešení závažnou překážku ustanovení zákona č. 87/1995 Sb., už vzhledem k uvažovaným parametrům úvěru, kdy se předem předjímá možnost prolongace či obnovení v případě nesplacení.

Je nutné vzít v úvahu i uvažovanou délku splácení vzhledem k dnes už veřejně známé časové omezenosti trvání KoB jako banky a obecně známý fakt, že fond není a s největší pravděpodobností nikdy nebude v situaci, kdy by mohl reálně úvěr splatit. Vzhledem k tomu, že ztráta KoB se zúčtovává se státním rozpočtem, musel by Konsolidační bance takto vzniklou ztrátu stát ze státního rozpočtu uhradit.

Ustanovení § 497 obchodního zákoníku, jež je základním ustanovením upravujícím smlouvu o úvěru, stanoví, že smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, v tomto případě KoB, že na požádání dlužníka, což by byl fond, poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Aby tedy bylo možno jakoukoli smlouvu označovat jako smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 497 obchodního zákoníku, musí z ní jednoznačně vyplývat, že dlužník se zavazuje poskytnuté finanční prostředky bezpodmínečně vrátit a ještě zaplatit úroky.

Z výše uvedeného vyplývá, že KoB nemůže uzavřít smlouvu s dlužníkem, u kterého je značná míra pravděpodobnosti, že poskytnuté finanční prostředky zcela nevrátí. Takováto smlouva by nesplňovala základní ustanovení smlouvy o úvěru dle § 497 obchodního zákoníku, nebyla by tedy smlouvou o úvěru, ale smlouvou inominátní a takovouto smlouvu o poskytnutí finančních prostředků nemůže KoB uzavřít, aniž by porušila zákon č. 21/1992 Sb., o bankách. I kdyby ji však KoB uzavřela, byla by tato smlouva ex lege neplatná dle ustanovení § 12 odst. 2 zákona o bankách, jež stanoví, že banka nesmí uzavírat smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek pro banku, zejména takové, které zavazují banku k hospodářsky neodůvodněnému plnění nebo plnění zjevně neodpovídajícímu poskytované protihodnotě. Smlouvy uzavřené v rozporu s tímto ustanovením jsou neplatné. V tomto případě by protihodnota byla z hlediska ekonomického pro banku nulová.

Uzavřením úvěrové smlouvy, v níž by dlužník konstatoval, že je zde značná míra pravděpodobnosti, že poskytnuté finanční prostředky zcela nevrátí, se odpovědné osoby KoB vystavují nebezpečí trestního postihu dle § 255 trestního zákona - porušování povinnosti při správě cizího majetku - anebo dle § 127 téhož zákona - porušování závazných pravidel hospodářského styku. U skutkové podstaty definované § 127 trestního zákona se minimálně ve formě spolupachatelství vystavuje nebezpečí trestního postihu i představenstvo fondu.

Naopak naplno se představenstvo fondu vystavuje nebezpečí trestního stíhání z důvodu možného naplnění skutkové podstaty trestného činu dle § 250b trestního zákona - úvěrový podvod - v případě, kdyby uzavřelo úvěrovou smlouvu s KoB bez toho, aniž by bylo dopředu vyřešeno její reálné splacení, či minimálně reálně zajištění pohledávky KoB vzniklé z takto uzavřené úvěrové smlouvy.

Na základě výše uvedeného se Ministerstvo financí domnívá, že cesta "naplnění" fondu peněžními prostředky poskytnutými KoB na základě úvěru za předpokladu, že bude nebo bude muset být zúčastněným subjektům zřejmé, že fond nemůže dostát svým závazkům založeným úvěrovou smlouvou, tj. vrátit peněžní prostředky v plném rozsahu a zaplatit sjednaný úrok, což je z hlediska českého právního řádu kontra legem.

Druhou formou je poskytnutí bezúročné půjčky Ministerstvem financí ze státního rozpočtu Zajišťovacímu fondu družstevních záložen, což by nebylo v souladu se zákonem č. 576/1990 Sb., rozpočtová pravidla republiky, a rovněž s normami, které jsem uvedl při zdůvodňování neprůchodnosti první formy.

Třetí možnost, reálně možná, je řešení spočívající v poskytnutí návratné finanční výpomoci ze státního rozpočtu, přičemž prostředky na tuto finanční výpomoc by byly získány státním dluhopisovým programem, tedy vydáním státních dluhopisů.

***