(12.30 hodin)
Ministr zdravotnictví ČR Bohumil Fišer: Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci. Dovolte mi, abych vás seznámil s úmyslem předložit k ratifikaci tuto úmluvu a poněkud podrobněji se zmínil o jejím významu a místě, které bude zaujímat v našem právním řádu.
Radikální pokrok v biologických a lékařských vědách v souvislosti s uplatněním výsledků výzkumu na člověku, zejména ve vztahu k výzkumu lidského genomu, vyvolává obavy z jejich nepředvídatelných důsledků pro lidstvo. Obavy posilují objevy učiněné vědeckými týmy sdruženými v mezinárodní společnosti Human Genome a v americké firmě Celera Genomics, které dne 26. června 2000 oznámily přečtení lidského genomu.
V poslední době se zintenzivnila také diskuse vedená ve vyspělých zemích o legalizaci některých forem výzkumu na embryích.
Ve vyspělých zemích se zejména v posledních dvaceti letech společnost orientovala na posílení právního vědomí a zlepšení postavení pacienta s ohledem na rostoucí převahu profesionálů. Ta spočívá nejen v dnešních ohromných možnostech medicíny, ale také v rostoucí informační převaze profesionálů díky moderním technologiím.
Snaha o ochranu základních práv pacientů akcelerovala v posledních letech právě v důsledku bouřlivého vývoje nových technologií a vědeckého poznání v oblasti biomedicínských věd a zaměřila se směrem ochrany soukromí a ochrany dat shromažďovaných o každém, jejich uchováváním a automatickým zpracováním v souvislosti s poskytováním zdravotní péče.
Stěžejní normu představuje stále zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a některé podzákonné normy, které již dávno neodpovídají potřebám současnosti. Deformované pojetí lidských práv v komunistickém režimu se nevyhnulo ani právním vztahům v oblasti zdravotní péče. Dnešní lidé jsou emancipovanější a chtějí sami o sobě rozhodovat. Pokud neexistuje žádná právní úprava, je reálné nebezpečí zneužití výsledků výzkumu pro jiné účely než medicínské. Aby výsledky vědy nemohly být využívány proti člověku, aby byl člověk chráněn před nechtěnými a nepřiměřenými zásahy do jeho integrity a identity, a protože globalizace se týká především špičkových technologií a výzkumu, také rizika se týkají celého lidstva.
V souvislosti s vývojem vědy, který nezná hranice, vyvstala eminentní potřeba sjednotit dosavadní normy a náhledy v oblasti ochrany základních práv člověka a jeho identity na mezinárodní úrovni.
I když navazuje na řadu rezolucí a deklarací přijatých zejména z iniciativy OSN, UNESCO, Světové zdravotnické organizace, Evropské unie a Rady Evropy, je Úmluva o lidských právech a biomedicíně Rady Evropy prvním právně závazným mezinárodním nástrojem, který reaguje na současný vývoj a možnosti v oblasti biologie a medicíny. Ratifikace úmluvy má pro Českou republiku navíc specifický význam. Minulý režim naši společnost izoloval od vývoje medicínského práva, který probíhal v demokratických zemích, zejména v poválečném období, které bylo v západních zemích érou obnovy úcty k člověku a uvědomění si základního civilizačního významu nezbytnosti ochrany lidských práv.
Úmluva a protokol jsou mezinárodní smlouvy upravující lidská práva, a budou tedy po své ratifikaci a vyhlášení ve Sbírce zákonů bezprostředně závazné a budou mít přednost před platnými zákony. Právě v tom spočívá velký význam ratifikace této úmluvy pro občany České republiky. Naopak řada ustanovení je buď programového charakteru, nebo podle své povahy vyžaduje ke svému naplnění podrobnější legislativní úpravy. Postupné naplnění tohoto závazku signatářských států předpokládá i čl. 1 úmluvy, který ukládá stranám úmluvy, aby do svého právního řádu, pokud tomu tak ještě není, "přijaly opatření nezbytná pro zajištění účinnosti ustanovení této úmluvy". O tom, jak signatářské státy respektují zásady a naplňují cíle úmluvy, referují ve zprávách generálnímu tajemníkovi Rady Evropy.
Cílem úmluvy je zaručit každému člověku nedotknutelnost jeho práv a základních svobod a zajistit mu důstojnost a svébytnost, aniž by tím byl znemožněn další pokrok ve vědě a výzkumu. Vyjadřuje však současně potřebu využívat tohoto pokroku výhradně ku prospěchu lidstva, a to jak současných, tak budoucích generací. Ve všech bodech úmluvy je respektována svébytnost člověka a ochrana jeho soukromí.
Zásady a obecná pravidla obsažená v úmluvě se netýkají pouze jednotlivců, ale i prospěchu společnosti a lidstva jako celku. Jedna z hlavních zásad je, že ochrana zájmů a blaho jednotlivce jsou považovány za nadřazené zájmům společnosti i zájmům vědeckého pokroku jako takového. Obecně lze říci, že úmluva konkretizuje některé obecné zásady obsažené v Evropské úmluvě na ochranu lidských práv a základních svobod.
Úmluva o lidských právech a biomedicíně byla otevřena k podpisu dne 4. dubna 1997 ve španělském Oviedu, dne 1. prosince 1999 vstoupila v platnost. Do dne 30. května 2000 podepsalo úmluvu 29 států. Česká republika ji podepsala dne 24. června 1998 a vláda ČR uložila Ministerstvu zdravotnictví usnesením č. 403 ze dne 10. června 1998 předložit úmluvu Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu.
Ústřední místo v úmluvě zaujímá právo na sebeurčení každého jednotlivce a ochrana prospěchu každého jednotlivce, který má přednost před zájmy výzkumu a komerčním využitím. Právo každého jednotlivce na sebeurčení je vyjádřeno i v zásadě, že musí být respektována dříve vyjádřená přání pacienta. Provedení jakéhokoli zákroku je podmíněno souhlasem pacienta, který musí být předem řádně a srozumitelně informován o podstatě zákroku, jeho důsledcích a rizicích. Tento souhlas může nahradit jedině souhlas zákonného zástupce nebo pověřené instituce. Proto jsou věnována speciální ustanovení ochraně nezletilých a duševně nemocných, stavu nouze, který vyžaduje neodkladná řešení.
Pro našeho občana má úmluva i značný přímý přínos. Náš právní řád bude obohacen o právo každého znát veškeré informace shromažďované o jeho zdravotním stavu včetně obsahu lékařské dokumentace. Úmluva zároveň obsahuje i právo nebýt takto informován, pokud pacient dá najevo, že si o všem vědět nepřeje.
Přestože některé zásady, jako souhlas pacienta, jsou v našem právním řádu teoreticky zakotveny již mnoho let, není právo každého jednotlivce rozhodovat o svém osudu ještě chápáno jako zcela zásadní hodnota a předmět důsledné právní ochrany, jako je tomu ve vyspělých zemích s nepřerušenou liberální a demokratickou tradicí.
Podle úmluvy má každý stát směřovat k tomu, aby zajistil všem spravedlivý přístup ke zdravotní péči patřičné kvality. Aplikované metody musí být v souladu se současným vývojem poznání při respektování zásady přiměřenosti mezi cílem a použitými prostředky. Znamená to tolik, že jakýkoli zákrok musí být proveden lege artis, tedy v souladu se zákonem a s profesními standardy.
Jedna kapitola úmluvy se věnuje omezení manipulace s lidským genomem a stanoví podmínky, za kterých je v zájmu jednotlivce možno použít prokázaných výsledků pokroku v biologii a medicíně pro prediktivní genetická vyšetření a pro diagnostiku. Zakazuje se však použít genetických vyšetření pro jiné účely než týkající se zdraví z obavy, že by záměrné změny lidského genomu mohly vést k umělému vytváření jednotlivců či skupin s určitými vlastnostmi. Úmluva zakazuje zásahy do lidského genomu, pokud nejde o přímou souvislost s nemocí. Není dovoleno použití postupů lékařsky asistované reprodukce za účelem volby budoucího pohlaví dítěte, ledaže tak lze předejít vážné dědičné nemoci vázané na pohlaví.
Velmi podrobně a systematicky úmluva upravuje vědecký výzkum na člověku, pro který také nemáme dostatečnou obecnou úpravu. Lze jej provádět pouze tehdy, když neexistuje žádná alternativa srovnatelného účinku s výzkumem na člověku; riziko nesmí být neúměrně vysoké vzhledem k možnému prospěchu z výzkumu. Každý výzkumný projekt musí být nezávisle posouzen, co se týče jeho vědeckého přínosu včetně zhodnocení významu, cíle výzkumu a multidisciplinárního posouzení jeho etické přijatelnosti a schválení příslušným orgánem.
Úmluva obsahuje zákaz vytváření lidských embryí pro výzkumné účely. Pokud by však stát chtěl, podobně jako se o tom diskutuje ve Velké Británii, výzkum na plodech in vitro umožnit, musí mít právní úpravu, která obsahuje přesně definované podmínky, tak aby byla zaručena adekvátní právní ochrana embrya.
***