(11.20 hodin)
(pokračuje Recman)
Cílem obecně vedené kritiky na neúměrně vysoké mandatorní náklady a falešné argumentace, že schodkovost rozpočtového hospodaření je způsobena rostoucím napětím v důchodovém a sociálním systému, je připravit v duchu překonaných doporučení Mezinárodního měnového fondu restrikci sociálních výdajů států. Opomíjejí se důsledky ekonomického propadu, nedostatky ve výběru daní apod. Do mandatorních výdajů se stále ještě zahrnují položky, které se sociálními výdaji nesouvisejí a kde skutečně možnosti úspor existují. Lze jmenovat poplatky za dluhové služby, příspěvky politickým stranám, transfery státním fondům, státní záruky, vládní úvěry a nejnověji slevy daňových povinností v rámci investičních pobídek. Souhrn těchto tzv. mandatorních výdajů dosahuje 9 mld. Kč. Klasické mandatorní výdaje, ve kterých převažují sociální transfery, rostou jen o 5,5 %, zatímco tzv. ostatní mandatorní výdaje o plných 20 %.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, závěrem chci říci, že jsem si dobře vědom, že rozhodujícími faktory při sestavení státního rozpočtu České republiky na příští rok jsou zejména opoziční smlouva ČSSD a ODS, nová rozpočtová pravidla, a předpokládám, že i vládní prohlášení a volební program ČSSD a některé další vlivy. Přitom jsem přesvědčen o tom - realita a dnešní stav to jen dokumentují - že dominantní vliv na tvorbu rozpočtu měl především "toleranční patent", a jsem přesvědčen o tom, že na druhou kolej bylo odsunuto vládní prohlášení a volební program ČSSD.
Uvedená situace snižuje počet styčných nebo blízkých či podobných bodů z volebních programů KSČM a ČSSD oproti předchozím rozpočtům. Chci jen připomenout, že např. klub KSČM podpořil zde ve sněmovně státní rozpočet na rok 1999, kde jsme našli přijatelný kompromis, bohužel obdobný kompromis se nám nepodařilo uzavřít při rozpočtu na rok 2000, kdy rozpočet byl schválen až ve třetí verzi jako součást tolerančního patentu mezi ČSSD a ODS, v dubnu letošního roku.
Obdobný scénář, snad jen s výjimkou protažení schválení rozpočtu až do příštího roku, očekávám od obou hlavních protagonistů rovněž v tomto případě. Tím se samozřejmě podstatně zúžil manévrovací prostor pro zbylé tři parlamentní strany, a jsem přesvědčen, že to je ke škodě věci.
V závěru bych chtěl položit řečnickou otázku podle Sienkiewicze: Quo vadis, státní rozpočte, kam kráčíš? Jsem přesvědčen o tom, že hlavní aktéři již odpověď znají a většina občanů prostřednictvím publikované informace přes ČTK rovněž. Otázkou zůstává, je-li tato situace ku prospěchu většiny občanů této země.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Recmanovi. Pokračujeme v trojici prvních tří přihlášených z jedné politické strany. Jako druhý se přihlásil pan poslanec Ransdorf.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Pane předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové poslanci, projednávání návrhu státního rozpočtu se rok od roku stává stále více politickým soubojem, při kterém ekonomický aspekt ustupuje do pozadí. To ostatně potvrzuje i předkládaný materiál, i vystoupení ministra financí, v nichž se projevují snahy o vytvoření výhodného politického prostoru pro nástup k letošním, ale i parlamentním volbám v roce 2002. Slovní přestřelky mezi vládou, smluvní opozici a pravicovou opozicí, jak se projevují v tisku, zakrývají základní skutečnost.
Nedostatky rozpočtu, jeho schodkovost i navrhovaná řešení, o jejichž správnosti lze pochybovat, jsou výsledkem neúspěšné transformace, za kterou nesou plnou zodpovědnost vlády, které ji uskutečňovaly. Byl to ministr financí Klausovy vlády, který narůstající schodkovost státních financí dlouho skrýval v mimorozpočtových institucích. Teprve tzv. dočasná vláda byla schopna přiznat neudržitelnost tehdejší rozpočtové praxe. Staré hříchy svazují dodnes vládě ruce při sestavování rozpočtu.
K transformačním chybám není třeba se podrobně vracet. Stačí připomenout diskuse probíhající při příležitosti nedávného pražského zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Byl to bývalý hlavní ekonom Světové banky Stiglitz, který označil důsledky transformace ekonomik za katastrofu z hlediska vývoje hrubého domácího produktu a dopadů na růst chudoby.
Oprávněnost kritiky nepřímo přiznávají i oba představitelé vrcholných světových finančních institucí, kteří slibují změny v jejich činnosti. U nás to byli právě dnešní kritici vládního návrhu rozpočtu zprava, kteří ochotně prosazovali doporučení Mezinárodního měnového fondu, dnes označovaná za kořeny nezdaru české desetileté transformace. Jejich dnešní kritika návrhu státního rozpočtu plně odpovídá situaci, kdy zloděj volá "chyťte zloděje". Konstatování odpovědnosti bývalé vlády za hlubokou nevyrovnanost státních financí neznamená automatické schvalování celkového postupu ani všech návrhů dnešní české vlády tvořené členy sociální demokracie.
V hodnocení současného stavu vláda velmi odvážně tvrdí, že jsme ve vzestupné fázi ekonomického cyklu a že růst je nezvratný, a zavírá oči před existujícími riziky, která současné oživení mohou znovu utlumit. Vláda si pochvaluje, že mzdový vývoj částečně kompenzuje tlaky z titulu růstu světových cen surovin, ale neříká, že jde o mzdovou restrikci, která ohrožuje růst spotřeby domácností, a tím i snižuje možnosti růstu hrubého domácího produktu. Snaží se nás přesvědčit, že hrubý domácí produkt po přechodném zaostávání již dosáhl toho, co označuje za "potenciální produkt dosažitelný při průměrném využití výrobních faktorů", a že se tedy pohybujeme okolo přirozené míry nezaměstnanosti.
Podceňuje se v prvé řadě skutečnost, že již dnes je mírné oživení ekonomiky spojeno s výrazným zhoršením salda zahraničního obchodu, které je únosné jen dočasně, pokud bude trvat mimořádný příliv zahraničního kapitálu. Další rizika oslabení ekonomiky existují, a pokusím se je v krátkosti sumarizovat. Jsou jednak v přechodnosti slabého oživení spotřeby domácností spojené s poklesem míry úspor a s růstem přijímaných spotřebitelských úvěrů, dále v zaostávání růstu spotřebitelských cen za vývojem produkčních cen v průmyslu i v zemědělství, na které může navázat jen budoucí zrychlení růstu spotřebitelských cen, dále v pokračující restrikci úvěrů pro podnikovou sféru, která při předpokládaném urychlení emise vládních dluhopisů může dále zesílit, dále ve stagnaci, případně i zhoršování dynamiky a ekonomických výsledků nefinančních podniků - k takovému vývoji již došlo ostatně ve druhém čtvrtletí letošního roku - a konečně v nevyjasněné výši dopadů vydaných státních garancí.
Jen nezahrnuté ztráty z portfolia IPB jsou oceňovány na 50 - 140 mld. Kč a růst HDP v tomto roce není na takové úrovni, aby byť jenom kryl ztráty dané problémy kolem IPB. Prognóza počítající v roce 2001 s růstem HDP o 3 %, o kterou se opírá předložený rozpočet, je zpochybnitelná. Zkušenost s předcházejícími materiály Ministerstva financí ukazuje, že prognostická činnost není právě jeho silnou stránkou a že toto ministerstvo opakovaně přeceňovalo budoucí vývoj ekonomiky. K jeho odhadům je nutné přistupovat se značnou obezřetností.
***