(Jednání opět zahájeno ve 14.46 hodin.)
Místopředseda PSP František Brožík: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážená vládo, čas na polední přestávku vypršel. Podle programu, který jsme si odsouhlasili, budou prvním bodem odpoledního jednání 27. schůze Poslanecké sněmovny dnes ve středu
79.
Odpovědi členů vlády na písemné interpelace
Poslanecké sněmovně jsou předloženy dvě odpovědi na vznesené interpelace, s nimiž páni poslanci nejsou spokojeni, a z tohoto důvodu požádali o zařazení na pořad schůze Poslanecké sněmovny. Takže přistoupíme k projednávání odpovědí na písemné interpelace.
Jako první je to interpelace na pana ministra zahraničních věcí Jana Kavana, který odpověděl na interpelaci poslance Jaroslava Štraita ve věci odškodnění obětí druhé světové války. Interpelace se spolu s odpovědí předkládá jako tisk 715. Táži se, kdo z účastníků vystoupí první. Zřejmě pan poslanec Štrait. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jaroslav Štrait: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, v červnu jsem dostal odpověď pana místopředsedy vlády a ministra zahraničí dr. Jana Kavana ve věci odškodnění obětí války. Tím mám na mysli jednak české občany vězněné v koncentračních táborech, věznicích, káznicích, jednak kategorii tzv. totálně nasazených. Pan ministr mi vysvětlil, proč německá strana nechce uzavírat mezistátní dohody a celou věc řeší cestou nadace. Platby chápe jako dobrovolné gesto německého průmyslu a vládní příspěvek jako gesto německé vlády za neexistující průmyslové a zemědělské podniky. Německá strana, jak napsal pan ministr, jednoznačně také trvá na aspektu deportace z vlasti do Německé nebo jím okupovaných území.
S Rakouskem je věc poněkud jiná, tam podle ministra Kavana budou uzavírány, resp. některé už byly uzavřeny, bilaterální dohody.
Využil jsem času od naší vzájemné korespondence s panem ministrem a nemohu s některými argumenty souhlasit. Poněkud stranou zůstal můj návrh, aby česká vláda připravila pro odškodnění obětí nacismu zákon. Už třikrát máme v československém, českém parlamentu v podstatě dobré zkušenosti s právními normami č. 255/46, 217/94, 39/2000. Jde o transparentní a relativně spravedlivou formu odškodňování, na rozdíl od různých nadací a fondů. Tam je možno se odvolat k soudům, zmírnit tvrdost zákona atd. Ponechávám stranou, že německá vláda touto formou má v úmyslu řešit veškeré reparační nároky plynoucí z Postupimských dohod a udělat velikou reparační tečku. Ponechávám rovněž stranou, že v posledních měsících dochází ke komplikacím a termíny se neustále protahují. V podstatě své interpelační námitky koncentruji do tří věcí.
Za prvé jsem přesvědčen, že na odškodnění nuceně nasazených mají nepopiratelný nárok i občané nasazení na území tzv. protektorátu a v tzv. sudetské župě. Mám pro to tvrzení i doklady: Přikazovací výměr úřadu práce vydaný na základě nařízení protektorátní vlády 154/42. Ten přesně určoval pracovní zařazení podle potřeb německého válečného průmyslu a totálně nasazený nemohl naprosto ovlivnit, kde bude pracovat. To jsou rozdíly, které německá strana pochopit nemůže, možná i nechce. Ubývá totiž množina s nárokem na odškodnění. To je první věc.
Druhá věc. Psal jsem si mezitím zprostředkovaně s velvyslanectvím USA a SRN v České republice a osobně se mi zřítil mýtus o tom, že naši vyjednávači udělali vše, co bylo v jejich silách. V tom případě jsme poslali k jednacímu stolu vyjednávače ne dost pevné v kramflecích.
Z odpovědi tajemníka velvyslanectví USA v Praze ze dne 19. 7. Williama Martena vyjímám:
***