(18.50 hodin)
(pokračuje Bartoš)
V poslední části svého vystoupení se musím ještě zmínit o reformě veřejné správy. I zde je značné množství rozporů a nejasností. Je třeba podtrhnout, že ministr školství nastupoval do vlády se zcela odlišnými představami o podobě řízení vzdělávacího systému než ministr vnitra, což poznamenalo také nejen její budoucí projednávání, ale samozřejmě také celý její charakter. Bohužel reforma veřejné správy zasadila svou nepřipraveností, nekoncepčností a značnými rozpory velký úder naší vzdělávací soustavě. Svým spuštěním bude totiž znamenat toto:
Za prvé vzdálení se občanovi, a nikoli přiblížení. Abych byl konkrétní, jako příklad lze uvést, že za záležitostmi, jež dříve řešil okres, budou muset ředitelé škol a představitelé obcí dojíždět na kraje.
Za druhé zpochybnění zřizovatelského principu a odpovědnosti. V podstatě se jedná o negaci základního předpokladu úspěšného fungování vzdělávacího systému. Např. tím, že není umožněno jmenovat ředitele školy, se dostáváme do situace - obcím není umožněno, abych byl přesný - kdy za daných podmínek je zcela nemožné po obci vyžadovat konkrétní odpovědnost za chod dané školy.
Za třetí vytvoření nerovných podmínek na vzdělávacím trhu v důsledku odlišných forem financování různých škol různých zřizovatelů. Abych to upřesnil, tím, že se de facto umožnilo církevním školám dosáhnout na plnou státní dotaci, došlo tak k vytvoření tří kategorií škol. Do první kategorie patří elitní církevní školy, do druhé kategorie pak školy povinných zřizovatelů, což jsou školy krajské a obecní, a do třetí, nejnižší kategorie patří samozřejmě soukromé školy. Takový stav lze charakterizovat jako nestejné podmínky pro vzdělávání občanů v tomto státě.
Jako čtvrtý bod postupný rozklad současné státní správy. Vytvářením nejistoty a postupem současného ministra školství dochází již nyní k paralýze současné státní správy ve školství, čímž vzniká nebezpečí odlivu kvalifikovaných odborníků jinam. Taktéž v pedagogické veřejnosti panuje v důsledku toho neklid, zmatek a značná nevole.
Z toho, co jsem před chvílí velmi letmo naznačil a o čem jsem se zmínil, je zřejmé, že ani zdaleka nebyla tato vláda tak úspěšná, jak se domnívá, ani zdaleka se jí nedaří tolik, jak o tom přesvědčovala veřejnost. Prozatím hodně zaostává za sliby, které dávala před volbami, a hodně jí chybí do velkých předsevzetí deklarovaných v jejím vládním prohlášení.
Dámy a pánové, děkuji vám za mezipotlesk, který jste mi věnovali během mého vystoupení, a všem ostatním děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji. Slovo má pan poslanec Miloslav Ransdorf, který není přítomen. Dále pan poslanec Zdeněk Jičínský, ten také není přítomen. Pan poslanec Jiří Payne má slovo, připraví se paní poslankyně Šojdrová.
Poslanec Jiří Payne: Děkuji, paní místopředsedkyně. Vážená vládo a vážená sněmovno, vystoupení předsedy vlády, které jsme dnes ráno slyšeli, mi připomíná scénky z filmu u supermanovi. Vše, co činí, je dokonalé a bezchybné, zatímco ostatní jsou hlupáci a slaboši. (Skandovaný potlesk zleva.)
Dovolte mi uvést několik poznámek k zahraniční politice, o které dnes ráno byla řeč. Předseda vlády si pochvaloval visegrádskou spolupráci. Dovolte kratičký exkurs do nedávné historie střední Evropy. Počátkem 90. let východní blok zakládal své vztahy na dvou pilířích - ekonomickém a bezpečnostním. Přečteme-li si dokumenty, které byly přijaty na těchto visegrádských schůzkách, pak základní politický program této spolupráce bylo zrušení těchto dvou dimenzí, tedy zrušení RVHP, instituce, která hospodářskou spolupráci zakládala na uměle stanovených netržních cenách, a zrušení Varšavské smlouvy, tedy instituce, v níž měly středoevropské státy vazalské postavení vůči SSSR. Následně po dosažení těchto dvou politických cílů zúčastněné země deklarovaly, že namísto RVHP se budou orientovat na spolupráci s Evropskými společenstvími, což nakonec vyústilo do podepsání asociačních dohod stejného typu ve všech státech, doplněných o liberalizační vzájemné dohody CEFTA. Namísto Varšavského paktu deklarovaly všechny zúčastněné státy bezpečnostní orientaci na NATO. Tím byl politický program visegrádské spolupráce vyčerpán.
Je velmi těžké vymyslet nějaké nové další zásadní téma pro tuto spolupráci. Pokud odečteme dekorativní prvky, které byly nově vybudovány, jako např. vytvoření sekretariátu, který je vlastně jen nárůstem mezinárodní byrokracie za státní peníze, a je otázka, nakolik bude efektivní, pokud pomineme kulturní spolupráci, která tak jako tak může probíhat a není ničím omezena, co je podstatou současného visegrádského ideálu? Je to pokus vytvořit ve střední Evropě nový politický prostor. Přejeme si to? Připomíná to totiž politiku první republiky, vytváření malých dohod, připomíná to pokusy zakotvit v prostoru mezi Německem a Ruskem politickou entitu, která by si vystačila sama. Druhá světová válka nám ale ukázala, že to byla zcela mylná koncepce, která v Evropě jen maskovala ve 20. a 30. letech bezpečnostní vakuum, které právě uprostřed Evropy existovalo.
Proto visegrádské dokumenty na tomto místě končí, končí spolupráce a končí konstatováním, že východiskem, dalším směrem, kterým se budou všechny tři státy pohybovat, je orientace na EU a NATO, jinak řečeno na překonání důsledků studené války a zbytků železné opony. Pokusy posilovat autonomní identitu střední Evropy jsou totiž velmi neblahé. Uvedu jeden praktický příklad z poslední doby.
Evropská unie při úvahách o rozšíření používá model konvojování, tedy sdružování zemí do balíku tří, čtyř, pěti či více států. Prakticky to znamená, že lépe připravené země musí v takovémto konvoji čekat na země méně připravené. V případě, že někdo má zájem z nějakých důvodů oddálit rozšíření EU, pak není nic snazšího než zakonvojovat všechny čekatelské státy, dát je všechny do jednoho pytle, což se právě stalo, a pak i ty nejrozvinutější musejí čekat na ty nejposlednější. Paradoxně tedy visegrádská spolupráce oddaluje nástup do EU. Odpůrcům rozšíření v EU dává argument - vždyť oni si ve střední Evropě vystačí sami ve své politické spolupráci, oni mají svoji spolupráci CEFTA. Takže paradoxně visegrádská spolupráce obnovuje a posiluje studenoválečné rozdělení Evropy, posiluje hranici mezi EU a střední Evropou.
Pro zajímavost, při poslední vlně rozšiřování, kdy do EU vstupovaly skandinávské státy a Rakousko, Evropská unie v průběhu vyjednávání doporučila těmto kandidátským zemím, aby velmi redukovaly vzájemnou spolupráci, protože EU nevidí ráda nějaké spolčení států, a to ani mezi kandidáty. Tehdy skandinávské země a Rakousko skutečně opustily vzájemné konzultace a vyjednávaly každá samostatně s Evropskou unií. Takže čím silnější bude visegrádská spolupráce, tím méně bude mít EU zájem na přijetí takovéto "Malé dohody", takovéhoto spolčení států, za své členy.
Ovšem vláda ve svých dokumentech a v tom, co jsme také dnes slyšeli, hovořila v souvislosti s Evropskou unií jen o legislativě. Vláda se pokouší tvrdit, že postačující podmínkou pro vstup do EU je harmonizace naší legislativy, o ničem jiném nemluví. Například příprava států na ekonomické a sociální dopady spojené se vstupem do EU, o těch se žádná debata nevede.
***