(13.00 hodin)
(pokračuje Langer)
Teprve poté bychom se vrátili zpět ke Zprávě vlády o plnění Programového prohlášení. Nenavrhuji toto jako procedurální návrh v tuto chvíli, dávám to jen k zamyšlení, že bychom o tom mohli po obědě hlasovat a po projednání těchto tří bodů bychom se vrátili zpět ke zprávě vlády.
Slovo má pan kolega Petr Mareš.
Poslanec Petr Mareš: Pane předsedající, pánové ministři, kolegyně a kolegové, s tím, jak se naše dnešní rozprava táhne, mám pocit, že každý nový vystupující by měl začít omluvou za to, že také vystupuje. Já se pokusím vás ušetřit příliš dlouhého utrpení tím, že se budu soustředit pouze na jednu část zprávy vlády o plnění svého vládního programu, a totiž na tu část, která se týká vzdělávání. Přidržím se tedy schématu, které zde začal již pan kolega Zahradil. Vyhnu se nicméně jeho úvodnímu a závěrečnému politickému expozé, vyhnu se také výletům do psychiatrie. Nejsem odborník ani v psychologii, ani v psychiatrii, nicméně si neodpustím jednu poznámku. Frekvence, se kterou pan kolega Zahradil obviňuje své okolí ze schizofrenie, ve mně i jako v laikovi vyvolává velmi vážné podezření. Ale teď zpět k tématu, kterému se chci věnovat, tedy k českému vzdělávání.
V duchu, který zde naznačil pan premiér, chtěl bych se držet tvrdých faktů, nikoliv dojmů. Pokud si chce někdo udělat obecný dojem o stavu našeho školství, doporučuji mu, aby si přečetl pana Igora Maliewského v posledním čísle Literárních novin. Je to jakási prozaická obdoba Ginsbergova Kvílení, kvílení vyvolaného roční zkušeností s pobytem na české základní škole v roli učitele. Zpět ale k tvrdým faktům.
Všichni si dobře pamatujeme, že před dvěma lety uvedla socialistická vláda své programové prohlášení pasáží o vzdělávání. Vyslovila v ní nesporně všeobecně akceptovatelnou tezi, že jen taková společnost bude dlouhodobě úspěšná v mezinárodní soutěži, která dokáže investovat do celoživotního vzdělávání svých občanů, a slíbila našim občanům, že význam, který připisuje investicím do vzdělání, se odrazí i v jejich rozpočtových prioritách. V příslušné kapitole vládního programu pak vláda své záměry konkretizovala do podoby následujících cílů. Priorita vzdělávání se měla promítnout do rozpočtu posilováním kapitoly školství tak, aby do roku 2002 dosáhl její podíl na HDP 6 %, s tím, že rozpočtové zdroje budou určeny zejména pro rozvoj vědy a vysokého školství, pro řešení motivace a mzdové situace pedagogických pracovníků, pro řešení dlouhodobého deficitu a stabilizaci situace v oblasti provozních nákladů a pro posílení investic do infrastruktury.
Druhý úkol: Školský systém měl být transformován tak, aby vyhovoval - cituji - měnícím se potřebám sociálně a ekologicky orientovaného tržního hospodářství a současně odpovídal připravovanému regionálnímu uspořádání České republiky. V této souvislosti se socialistická vláda zavazovala provést v součinnosti se sociálními partnery na regionální úrovni zásadní změny v síti škol, předložit nový zákon o vzdělávání a dokončit v návaznosti na zákon o vysokých školách legislativní a organizační změny v oblasti vysokoškolského vzdělávání. Jen těžko se dá odhadnout, kolik bylo těch, kteří před dvěma lety věřili, že socialistická vláda míní své sliby vážně, a pokud je opravdu míní, pak že je schopna je splnit.
Dnes, kdy vláda stojí na obrátce svého řádného funkčního období, však již musí každý, kdo si zachoval alespoň zbytky soudnosti, jasně vidět, že neplatí ani jeden z těchto předpokladů. Programové cíle vlády v oblasti vzdělávání byly zčásti prázdnými deklaracemi, od jejichž plnění vláda velmi rychle a zdá se s lehkým srdcem upustila, a zčásti výsledkem zcela chybného odhadu svých možností a schopností. Dostatek důkazů pro toto tvrzení nám poskytuje samotná zpráva, kterou nám pan premiér předložil.
Jak jsme si jistě všichni dobře všimli, vzdělávání v ní již nebylo vstupním tématem. Pan premiér příslušnou pasáž skromně ukryl do středu celého textu. Ve svém vystoupení dnes dopoledne dokonce tuto oblast zcela opomněl. Skutečnost, že v podstatě nemá ve prospěch činnosti svého kabinetu na tomto poli co uvést, se mu tím nicméně nepodařilo zastřít. Jeho úporná snaha zaplnit alespoň něčím prázdné stránky na účtu úspěchů svého školského resortu má přitom často až absurdní charakter. Již na první pohled mě zaskočil pokus pana premiéra doložit, jakým způsobem se Ministerstvo školství podílelo na dnes již příslovečné socialistické legislativní smršti. Ve zprávě jsou v této souvislosti uvedeny tři vládní trumfy, skromně souhrnně označené jako novelizace klíčových školských předpisů. Jsou to tyto zákony: zákon č. 19/2000 Sb., kterým se novelizoval zákon o soustavě základních, středních a vyšších odborných škol, zákon č. 306/1990 Sb. o financování soukromých škol, a část zákona č. 132/2000 Sb., kterou se realizuje reforma veřejné správy v oblasti školství.
Při čtení tohoto katalogu úspěchů vlády pana Zemana jsem krátce zapochyboval o tom, zda jsem v průběhu posledních dvou let zasedal v tomtéž parlamentu jako pan premiér. Všichni si přece velmi dobře pamatujeme, že zákon č. 19/2000 Sb. je výsledkem poslanecké iniciativy, že jej vypracovala a předložila paní kolegyně Horáková a že pan ministr školství označil z tohoto místa normu, kterou dnes pan premiér označuje za klíčovou, jako lehce naivní. Všichni si přece velmi dobře pamatujeme, že z tohoto místa také vloni v říjnu pan ministr školství s dramatickým gestem varoval, že bude-li přijat zmíněný zákon 306/1990 Sb., mimochodem předložený také poslanci Bartošem a Marešem, bude vytvořen největší tunel v dějinách českého školství, a vyhrožoval, že v případě přijetí takovéhoto zákona odstoupí. Dennodenně máme navíc možnost se přesvědčovat o tom, že jeho ministerstvo vynakládá veškeré úsilí k tomu, aby implementaci ducha i litery tohoto zákona zablokovalo nebo alespoň neutralizovalo. Všichni si přece velmi dobře pamatujeme, že ministr školství se opakovaně distancoval od těch částí zákona č. 132/2000 Sb., které se dotýkají školství. Dennodenně máme navíc možnost se přesvědčovat, že jeho ministerstvo vynakládá veškeré úsilí k tomu, aby implementaci ducha i litery těchto zákonů zablokovalo nebo alespoň neutralizovalo. Skutečnost, že pan premiér předpokládá u Poslanecké sněmovny tak totální nedostatek paměti, je zcela neuvěřitelná.
Vraťme se však nyní, vážené kolegyně a kolegové, k Programovému prohlášení vlády a srovnejme jej se zprávou o jeho plnění. Jak dopadlo např. slibované posilování rozpočtové kapitoly školství. Pan premiér ve své zprávě přiznává, že tento záměr se nedaří přiměřeně naplňovat. Při tomto přiznání však činí prazvláštní manévr, něco na způsob slavného Cimrmanova kroku stranou. Ve svém programu vláda slibovala, jak již bylo řečeno, do roku 2002 posílit tuto kapitolu na 6 % HDP. V premiérově zprávě je však cíl, který se pro tentýž rok nedaří přiměřeně naplňovat, vyjádřen jako 4,8 % HDP.
Jak to ve světle tohoto přiznání vypadá s proklamovanými cíli socialistické vlády, tedy s řešením motivace a mzdové situace pedagogických pracovníků, s řešením dlouhodobého deficitu a stabilizací situace provozních nákladů, s posílením investic do infrastruktury. Je naší povinností podívat se pravdě do očí. Naši učitelé zůstanou i nadále nejhůře placenými učiteli široko daleko. Jejich motivace bude i nadále dána pouze jejich pedagogickou zodpovědností, nikoli nadějí na zlepšení ekonomické situace. Neschopnost Ministerstva školství komunikovat s pedagogy včas a dostatečně s nimi konzultovat své záměry nebo alespoň je o těchto záměrech odpovídajícím způsobem informovat bude navíc jako doposud přispívat ke všeobecné skepsi a pesimismu, které se staly obecnou charakteristikou dnešního českého pedagoga. Naše školy se budou i nadále potýkat s nedostatkem provozních prostředků, který je na konci tohoto školního roku přivedl do situace, kdy většina z nich neměla doslova ani na křídu. Pokud jde o investice do infrastruktury, v jejich posílení již v tuto chvíli nevěří vůbec nikdo.
***