(10.30 hodin)
(pokračuje Krása)
Nástup na zdravotnické školy a rozhodnutí pro práci ve zdravotnictví činí dívky, výjimečně chlapci, ve věku 15 let, kdy jejich rozhodnutí nenese pochopení rozsahu zodpovědnosti spojené s výkonem povolání zdravotní sestry. Rovněž studované předměty a praxe v nemocnici u mladistvých je v rozporu s evropskými normami. Důsledkem současného stavu je, že asi 50 % absolventek středních zdravotních škol krátce po škole opouští zdravotnictví. Rovněž srovnání kvality absolventek pomaturitního studia s absolventkami středních zdravotních škol jasně hovoří pro model, aby zdravotnické vzdělávání bylo možné získat až po ukončení střední školy s maturitou.
Myslím, že ani nemusím připomínat velmi problematickou úroveň maturit na středních zdravotnických školách ve srovnání s kvalitou maturit na jiných středních školách.
Další problematický bod předloženého návrhu zákona vidím v pojetí celoživotního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů. Takto pojaté celoživotní vzdělávání bez možnosti kontroly, bez určité sankce dané zákonem je spíše proklamativní. Přitom všichni víme, že neustálé sebevzdělávání je v zdravotnictví základem dalšího výkonu povolání. V Německu například pokud lékař nenasbírá určitý počet bodů dalšího vzdělávání, mohou s ním zdravotnické pojišťovny rozvázat smlouvu či další smlouvu neprodloužit. Tyto možnosti předkládaný návrh zákona neobsahuje.
Dámy a pánové, vzhledem k těmto výhradám navrhuji návrh zákona vrátit vládě k přepracování. Pokud by tento návrh nebyl přijat, navrhuji, aby sněmovna předkládaný návrh zákona zamítla. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, pane poslanče. Jako třetí je přihlášena paní poslankyně Milada Emmerová, připraví se paní poslankyně Taťána Jirousová.
Poslankyně Milada Emmerová: Vážený pane místopředsedo, vážení přítomní, i když jsme v důvodové zprávě a v uplynulých diskusních příspěvcích slyšeli různé argumenty pro i proti, které musíme uznat, že mají určitou oprávněnost jak pro navrhované změny, tak pro navrhovaná ustanovení, přesto musím konstatovat některé zásadní nedostatky ve filozofii daného zákona.
Hovořím k vám jako lékařka a současně vysokoškolská učitelka s datem promoce před 33 lety. Kdo jiný by mohl ke zdravotnictví a k pregraduálnímu i postgraduálnímu studiu zdravotníků hovořit s větším oprávněním než já nebo mně podobní? Nebo lépe řečeno stejně staří.
Předně je nutno si uvědomit, že informační exploze, která nás zastihla zejména v poslední třetině tohoto století, vede k extenzi probírané látky na škole, a to pak posléze vede ke zvyšování druhů studijních oborů. Tedy již na střední nebo vysoké škole je zakládána určitá atomizace i lékařské vědy, což pak dále pokračuje po absolutoriu v praxi a v postgraduálním vzdělávání. Vyrůstají tím od zahájení medicínské praxe většinou specialisté, jejichž pohled do hloubky problému se stává postupně stále zaostřenějším, zatímco rozhled do šířky je čím dále tím mlhavější. A takový lékař má být dokonce zbaven povinnosti složit zkoušku specializované způsobilosti, dle dosavadní terminologie atestaci prvního stupně. Za těchto okolností však musí až do odchodu do důchodu pracovat pod odborným vedením fyzické osoby s příslušnou specializovanou způsobilostí, jak je uvedeno v návrhu zákona. Tedy na jedné straně tzv. pohoda, atestace se nemusí skládat a dále se pracuje pod dozorem odborníka s jednou atestací. Na druhé straně takřka nevolnické postavení bez nároku na samostatné působení.
Jinými slovy: Není takový lékař prvním kandidátem k propuštění, neboť se přihlásil zájemce se zkouškou specializované způsobilosti, tedy tzv. odborný lékař, a konečně - komu toto zjednodušení uškodí nejvíce? Samozřejmě že nemocným, kteří jsou v takovém zařízení v péči. Během odpolední a noční služby je jen a jen v moci onoho lékaře, který zkoušku odborné způsobilosti nepodstoupil, protože se přece celoživotně vzdělává, jak mu ukládá zákon, ale žádné zkoušky už nehodlá skládat.
Pokud je mi známo, nejsou porovnávány jednotlivé studijní programy zemí Evropské unie na vysokých školách s námi, a tudíž lze jen těžko vyvodit, jak odborně a prakticky zdatný odchází náš absolvent na rozdíl např. od německého ze školy. Od znalosti tohoto problému by pak bylo možno odvíjet další postupy v postgraduálním vzdělávání lékařů a ostatních zdravotnických pracovníků.
Některé indicie svědčí pro fakt, že v zemích Evropské unie není vše sjednoceno tak, aby byla zaručena nebo vyloučena úplná zaměnitelnost zdravotnických odborníků. Tak například v Německu mají 41 základních medicínských oborů, 38 oborů v některých jiných zemích Evropské unie.
Při nedávném semináři ve sněmovně, který tu byl zmiňován, na toto téma prohlásil prezident České lékařské komory David Rath, že záleží na tom, jaký systém daný odborník absolvoval, a podle toho má po přechodu do jiné země Evropské unie usnadněnou nebo ztíženou úlohu. Podle toho soudím, že zvýšení nároků na vzdělání lékařů, jaké dosud panovalo u nás, by nemohlo být v žádném případě na škodu. Naopak, stav našeho zdravotnictví, který se dosud pouze deformoval, a nikoli reformoval, vyžaduje alespoň neměnné nároky na vzdělanost lékařů, aby proměnných v celém systému nebylo příliš mnoho.
Ze strany Evropské unie jde navíc jen o doporučení, nikoli o příkazy, které bychom měli okamžitě realizovat. Navrhovaný systém by představoval likvidaci klíčových základních oborů, jak se vyjádřilo předsednictvo České internistické společnosti a České chirurgické společnosti ústy jejich předsedů - pana prof. Horkého a pana prof. Hájka. Jejich argumentace zcela přejímám a bezvýhradně s nimi souhlasím.
Zkouška specializované způsobilosti z vnitřního lékařství, tedy první atestace, by se stala pouhým odrazovým můstkem k nástavbovým specializacím nebo k funkčním specializacím. Obor vnitřního lékařství jako takový by vlastně zanikl, podobně jako všeobecná chirurgie. Přitom vnitřní lékařství je základním i specializačním lékařským oborem, který komplexně pečuje o nemocné se závažnými, komplikovanými a mnohočetnými onemocněními. Je společným kmenem pro všechny interní obory. Má integrující funkci v rámci ostatních interních podoborů.
Kdysi uzavřený společný konsensus navrhoval jeden rok popromoční odborné praxe, dva až tři roky společný interní kmen pro všechny interní obory a pak tři až čtyři roky vlastní specializace, a to včetně vnitřního lékařství, jako samostatné specializace zakončené specializační zkouškou.
Naše zdravotnictví, jak už bylo mnohokrát řečeno, utrpělo ránu s liberalizací, privatizací, se způsoby financování a jen díky relativně vysoké vzdělanosti a entuziasmu lékařů se nerozpadlo. Nechme jej tedy na takové odborné úrovni, jakou vyžadují představitelé odborné lékařské společnosti - České lékařské společnosti J. E. Purkyně.
Interní lékař je často jediným tzv. týmovým lékařem, který integruje péči všech specialistů a nemocnému tím rozhodujícím způsobem prospěje. Jeho vzdělání musí být dostatečně široké i přes ostatní podobory lékařství, které mohou jít naproti tomu více do hloubky. Nicméně celková suma poskytnuté péče je pak maximální, efektivní a i ekonomicky úsporná. Nekritická atomizace oborů produkuje "zmrzačené" lékaře, které je rizikové nasadit i jako zdravotníky v letním táboře.
***