(10.20 hodin)
(pokračuje Fischerová)
Jedním ze zvolených koncepčních přístupů je přesun některých kompetencí ze státní správy na profesní komory a další právnické osoby, jimiž jsou zákonem navrhované příspěvkové organizace, tzv. centra dalšího vzdělávání. Ustanovení o centrech dalšího vzdělávání nevytváří však zcela jednoznačnou představu, jak by se vlastně měl stávající systém dalšího vzdělávání zcela konkrétně transformovat. Centra dalšího vzdělávání, tak jak jsou vymezena, mohou některým z nás dokonce připomínat metodická oddělení, která byla před rokem 1990 na krajských ústavech národního zdraví. Zákon bohužel nestanovuje počet ani rozsah působnosti těchto center. Zde by bylo vhodné zpřesnění z hlediska rozsahu, dále pak financování a místa a sídla vzdělávacích center.
Úkoly samotného Ministerstva zdravotnictví by se měly podle návrhu zákona soustředit na akreditační proces v oblasti dalšího vzdělávání, koncipování vzdělávacích programů v příslušných oborech a také na další pravidla týkající se oborů studijních programů.
Poměrně jasný záměr lze odvodit v oblasti celoživotního vzdělávání, které navrhuje předkladatel zcela svěřit profesním komorám. Celoživotní vzdělávání by mělo být organizováno formou krátkodobých kursů. V této oblasti se, dámy a pánové, státní správa ve skutečnosti vzdává kontroly. To bych považovala za velmi zásadní krok vzhledem k rychlosti vývojových změn ve zdravotnictví nebo ve vztahu k potřebám uvažovaných změn, např. v postavení praktických lékařů. Jejich role by měla do budoucna narůstat, ať již jako funkce lékaře regulujícího přístup pacientů ke specialistům, nebo jako lékaře, který by koordinoval poskytované zdravotnické služby a měl tak mnohem větší odpovědnost, než má v současnosti, a tedy i značnou potřebu kvalitního povinného celoživotního vzdělávání.
Velice důležitou oblastí i realitou je vliv organizace vzdělávání na preskripční chování lékařů. V případě přesunu odpovědnosti za celoživotní vzdělávání pouze na komory nemusí být dostatečně usměrněn podnikatelský zájem ze strany výrobců a distributorů léčiv i zdravotnických prostředků. Tito podnikatelé snadno sponzoringem komor ovlivní obsahové zaměření celoživotního vzdělávání. V takovém uspořádání nám chybí pojistka reprezentace veřejného zájmu pojištěnců, případně plátců daní, kteří financují poskytované služby a mají absolutní prioritní zájem na jejich účinnosti za nízkou cenu, což nemusí být vždy v souladu s podnikatelskými zájmy, jak nám ukazuje současná praxe. Zpětná vazba veřejného zájmu zprostředkovaného státní správou musí působit jako antimonopolní opatření.
V souvislosti s předloženým návrhem zákona o zdravotnickém povolání vzniká další otázka, a to o postavení, právech a povinnostech profesních komor ve zdravotnictví. Platná právní úprava, mám na mysli zákon 220/1991 Sb., nevymezuje komory jednoznačně jako veřejnoprávní korporace, a tedy jako součást systému veřejné správy. Výkon samosprávy ve veřejné správě musí být standardně doplněn dozorem státní správy, to je na činnost samosprávy komor dohlíží státní správa, jak je tomu obvykle v Německu, Rakousku a bylo tomu tak ostatně i u nás v Československu ve 30. letech. Není mi dost dobře jasné, proč nevyužíváme naše osvědčené tradice.
Tyto principy v platné právní úpravě profesních komor ve zdravotnictví již skoro deset let chybějí a vedou zbytečně k destabilizujícím situacím. Mám na mysli např. rok 1997, kdy vedení České lékařské komory vyzvalo lékaře k výběru hotovostních plateb za poskytovanou a již uhrazenou péči pojištěncům, a stát byl zcela bezbranný.
Za zásadní změnu lze považovat přístup ke způsobu realizace specializačního vzdělávání, které by podle projednávaného návrhu mělo probíhat především ve velkých nemocnicích v rámci pracovněprávního vztahu. To je proti stávajícímu přístupu zcela zásadní změna. Předkladatel bohužel neuvádí v důvodové zprávě kvantitativní představu o počtech uchazečů o specializační vzdělávání.
Nejsou zde diskutovány ani otázky mzdových prostředků pro tyto pracovníky. Obdobné nejasnosti vnímám také při vzdělávání pro funkční specializace. Není např. zcela zřejmé, kde a jak by probíhalo specializační vzdělávání praktických lékařů. Evropské směrnice, které jsou v předloženém návrhu tak citované, zdůrazňují, aby vzdělávání probíhalo na takovém pracovišti, které svým zaměřením odpovídá budoucí praxi dotyčného lékaře. Musím si tedy položit otázku, zdali se budou podle tohoto zákona praktičtí lékaři připravovat na své povolání převážně ve velkých fakultních nemocnicích. Z návrhu zákona podle mého názoru totiž jasně nevyplývá dostatečná šíře pracovišť s možností akreditace.
Četné další nejasnosti existují také v oblasti vzdělávání zdravotních sester a hlavně jejich kompetencí, případně odměňování ve vztahu k různým úrovním vzdělání. Mám na mysli úroveň střední, vyšší odbornou či vysokoškolskou.
Z předloženého návrhu zákona o zdravotnickém povolání a dalším vzdělávání ve zdravotnictví také dostatečně nevyplývá potřebná specifikace organizace celého procesu a jeho ekonomických vazeb. Očekávání zdravotnické veřejnosti nebylo tímto návrhem bezezbytku naplněno. Pokud je mi známo, sám předkladatel se rozhodl podle vývoje projednávání a seminářů návrhy některých vyhlášek k tomuto zákonu upravit. Vzniká tak závažný úkol pro Poslaneckou sněmovnu v případném druhém čtení upřesnit koncepčně, věcně a legislativně existující nejasnosti tak, aby bylo možno tuto novou právní úpravu aplikovat s efektem, který bude pozitivní. Od nové právní úpravy bychom, dámy a pánové, měli požadovat jednoznačnost výkladu jednotlivých ustanovení a snadnou srozumitelnost. V opačném případě mohou vznikat pochybnosti, kterým bychom se měli snažit v legislativním procesu všichni společně předejít.
Děkuji vám za pozornost a za pochopení.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, paní poslankyně. Jako druhý je přihlášen pan poslanec Václav Krása.
Poslanec Václav Krása: Vážený pane předsedající, vážení páni ministři, dámy a pánové, dovolte, abych řekl několik slov k předkládanému návrhu zákona. Největší problém a zásadní nepochopení trendu v Evropě vidím u předkládaného zákona o způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání v tom, jak zákon upravuje vzdělávání zdravotních sester. Zákon říká, že absolventky středních zdravotních škol s maturitou budou mít nově pouze titul zdravotní asistentka, zároveň zavádí specializaci vyššího zdravotnického vzdělávání s titulem všeobecná sestra či porodní asistentka. Tento posun je sice chvályhodný, ale v zásadě nemění způsob vzdělávání nižších zdravotních pracovníků. Tudíž neposunuje vzdělávání směrem k evropským zvyklostem a hlavně do budoucna připravuje nerovnoprávné postavení našich zdravotnických pracovníků na úrovni zdravotní sestry v rámci EU. V souladu s evropskými a světovými normami by výchova zdravotních sester a asistentek na středních zdravotních školách, ukončených maturitou, měla být zrušena.
***