(14.10 hodin)
(pokračuje Brožík)
Chtějí se tedy ke stanovisku prezidenta vyjádřit zpravodajové výborů - pan poslanec Zdeněk Koudelka za ústavně právní výbor a pan poslanec Miroslav Beneš za výbor pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí? - Pan poslanec Koudelka se nehodlá vyjádřit, pan poslanec Beneš také nehodlá se vyjádřit.
Otevírám tedy rozpravu a upozorňuji, že nejsou přípustné žádné pozměňovací návrhy. Do rozpravy se písemně jako první přihlásil pan poslanec Karel Kühnl, jako druhý pan poslanec Karel Vymětal. Prosím, pane předsedo klubu, máte slovo.
Poslanec Karel Kühnl: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, považuji za trošku smutné, že ani zástupce navrhovatele, ani zpravodajové nepovažovali za nutné se nějakým způsobem vyjádřit k odůvodnění pana prezidenta, s nímž vrátil sněmovně předložený návrh. Sám za sebe bych chtěl říci, že to, co nyní řeknu, se samozřejmě vztahuje pouze na tu část předloženého návrhu, která mění volební systém, nikoliv na části, které bych nazval částmi technickými.
Vážené kolegyně a kolegové, zdá se - ale jenom na první pohled se zdá - , že se vracíme do chvil, ve kterých jsme už jednou byli. Už jsme tady rozhodovali o zásadní změně volebního zákona a již jednou většina v Poslanecké sněmovně o takové změně rozhodla. Již jednou zvedli poslanci dvou stran pro takovou změnu ruce, ačkoli ve svých volebních programech nic takového voličům neslibovali, před ničím takovým voliče ani nevarovali. Je tedy asi realistické očekávat, že své hlasování nyní zopakují.
Tvoří většinu v Poslanecké sněmovně, a já se musím ptát, jaká je to většina. Je to taková většina, pro kterou se ani voliči smluvně zaklesnutých stran nevyslovili. Je to většina, která nemá žádný programový základ, která nemá žádný společný základ, snad kromě chuti zmocnit se moci, a to pokud možno na věky.
Do minula se, kolegyně a kolegové, vracíme ovšem pouze zdánlivě. Ono totiž opravdu nelze vstoupit dvakrát do téže řeky.
Místopředseda PSP František Brožík: Promiňte, pane poslanče.
Vážené dámy, vážení pánové, já bych ještě jednou apeloval na začátku dnešní schůze, abychom poslouchali řečníka, a pokud chceme řešit své problémy, abychom opustili jednací síň. Děkuji.
Prosím, pane poslanče.
Poslanec Karel Kühnl: Od našeho posledního hlasování se totiž leccos změnilo. Byli jsme svědky procesu, který je možná horší než znění zákona samotného. Byli jsme v Senátu svědky statečnosti i obyčejné lidské ustrašenosti. Na senátory zejména jedné strany byl vyvíjen nátlak srovnatelný jen s neblaze proslulými metodami tzv. demokratického centralismu. Na druhé straně nemocné přivážely k hlasování vozy první pomoci, což je jistě akceptovatelné politicky, méně již lékařsky.
Lidsky i politicky nepřijatelné je ovšem to, co proběhlo zejména na straně sociální demokracie. Byly to výhrůžky vylučování ze strany, jako by senátoři patřili politickým stranám. Na senátory byl svoláván spravedlivý hněv přinejmenším stranického davu, a dokonce se vyskytla i lež nejpodlejší, totiž údajná tzv. zaručená zpráva o nástupu jakési ďábelské úřednické vlády. Bohužel jejím rozšiřitelem byl dokonce ministr zahraničí, z jehož úst já bych si představoval spíše slova uklidnění.
Přes tento nátlak se mezi senátory hlásícími se k sociální demokracii našly osobnosti, které nepodlehly v souladu s ústavou tomuto nátlaku a řídily se svým vlastním svědomím, nikoli nařízením jakéhosi partajního božstva. Byly to osobnosti, které se nezpronevěřily svému voličskému mandátu. Tyto osobnosti lze právem považovat za zástupce těch, kteří je volili, za osobnosti, které projevily skutečnou statečnost osobní i politickou. Vedle nich se velmi neslavně vyjímají ti, kteří pod tlakem výhrůžek a lží na poslední chvíli svůj postoj změnili, a tím umožnili přijetí této ostudné normy v Senátu. Jejich slabost je možná lidsky pochopitelná, docela určitě ale není státnická.
Zákon, o němž budeme znovu hlasovat, nesvědčí mimochodem ani o sebedůvěře navrhovatelů, ani o jejich důvěře v ústavní pořádek. Volební zákon by měl umožňovat vytváření politické většiny co nejbližší vůli nebo většině vůle voličů. Tento zákon je naproti tomu nesen myšlenkou, že ten, kdo nepřesvědčí o svých schopnostech k vládnutí většinu voličů, má mít přesto neomezené právo vládnout. Je zcela falešný argument přednesený jedním senátorem, podle něhož je předložený zákon zárukou demokracie jakožto vlády většiny. Relativní většina, na níž zákon staví, neznamená, že si skutečná většina voličů přeje, aby tento relativní vítěz neomezeně vládl.
Unie svobody, za kterou zde hovořím, má ve svém volebním programu zahájení diskuse o změně systému voleb do Poslanecké sněmovny na systém většinový. Základním předpokladem pro takovou změnu by samozřejmě bylo získat souhlas ústavní většiny v obou komorách Parlamentu ČR. Nikdy jsme samozřejmě nechtěli a neměli v úmyslu tak jako autoři této předlohy obcházet ústavu a měnit zásadně volební systém pokoutní cestou. Nikdy jsme také samozřejmě neuvažovali o zákonu, který by dovolil neomezené vládnutí někomu, kdo nezíská nadpoloviční podporu těch občanů, kteří se chtějí ve volbách vyjádřit. Ve dvoukolovém většinovém systému, jaký dnes platí pro volby do Senátu, je ve druhém kole zvolen ten, pro koho se vysloví nadpoloviční většina těch občanů, kteří se rozhodli ve volbách svůj názor uplatnit. A právě v tomto druhém kole musí vítězný kandidát prokázat schopnost vytvořit koalici voličů. Voličů, nikoli partajních sekretariátů. Koalici voličů, včetně voličů menších stran. Nejsou to tedy strany, nejsou to tedy partajní sekretariáty, ale voliči, kteří rozhodují o koalicích.
Autoři projednávaného zákona chtějí ve skutečnosti co nejvíce omezit manévrovací prostor právě voličů. Nejde jim o vládu většiny, ale vlastně o neomezenou vládu menšiny, která je pouze relativní většinou, a to při vyřazení ostatních partnerů. Autoři zákona tak zdařile zkombinovali všechny špatné stránky většinového systému se špatnými stránkami systému poměrného zastoupení. Zákon přitom odporuje základním definicím demokracie, neboť nenutí uchazeče o moc hledat politickou většinu. Místo toho se snaží vyřadit ze hry ty, kteří by mohli většinovou vládu legitimizovat většinou voličů.
Demokracie, dámy a pánové, je především diskuse. Je ale otázkou, s kým chtějí ti, kteří by se rádi viděli u věčné moci díky pokřivenému zákonu, vlastně diskutovat. Zřejmě pouze sami se sebou. Na dialogu, na schopnosti naslouchat odlišným názorům, na vzájemném obohacování z různého pohledu na věc stojí ale občanská svoboda. Chceme-li ji hájit, nemůžeme pro předloženou normu zvednout ruku. Demokracie totiž není pouze vládou většiny. Demokracie, to je také úcta k právu menšiny stát se cestou voleb politickou většinou. Demokracie, to je také časově omezený mandát moci. A jedině spojení všech těchto tří atributů činí z demokracie nejlepší a nejsvobodnější způsob vládnutí.
***