(16.00 hodin)
(pokračuje Pilip)
Jsou věci, které může Poslanecká sněmovna velmi stěží pominout a nesnažit se je objasnit. Z tohoto důvodu jsme také byli pro to, aby vznikla poslanecká komise, která by objasnila vývoj situace v IPB, ale také jsme proto doporučovali, aby to byla komise, která se nebude zaměřovat na události jednoho víkendu či na události bezprostředně předcházející, ale na celý vznik a historii fungování IPB.
Pokud tady dnes někteří včetně předsedy sněmovny hovořili o dlouhodobějším vývoji v bance a otázce prodeje z roku 1998, pak je třeba říci, že zásadním omezujícím faktorem pro všechny vlády následující byl podzim roku 1993, kdy vláda a její orgány - podtrhuji ta slova její orgány, protože myslím, že to musí být komise zřejmě, která určí stupeň zodpovědnosti, Fond národního majetku a další - nicméně v tomto období došlo k události, která znamenala ztrátu kontroly státem nad IPB, a od té doby všechna další rozhodování státu v této bance byla velmi výrazně omezena. Jde o rok 1993, o rozhodnutí nenavyšovat základní jmění v této bance, o situaci, o které já se domnívám, že mohla být jedině záměrem nebo hrubou chybou. Chyby se stávají a nechci nikomu podsunovat záměry, přesto byla-li to chyba, byla to chyba hrubá, protože všechny další vlády byly touto událostí velmi výrazně determinovány.
Dostaneme-li se dál, dalším výrazným momentem v historii této banky byla bezesporu její privatizace, respektive slovo privatizace je tady příliš eufemistické, protože používám slovo privatizace zejména pro situace, kdy stát ovládá nějaký podnik a chce kontrolu předat soukromé skupině. V IPB v roce 1997 a následujících byla situace taková, že banku ovládala soukromá skupina, nota bene není jasné jaká, a stát držel třicet plus zhruba pět procent držených Českou poštou, kterou mohl prodat.
Rozhodnutí o prodeji mělo znamenat několik věcí. Za prvé potvrdit odhodlání tehdejší vlády, šlo o druhou polovinu roku 1997, že skutečně dojde k privatizaci bank a prodeji zbývající státní účasti, a proto také měl být odstátněn i tento podíl. Mimochodem stejně jako podíl jiné finanční instituce, která s tím trochu souvisí, České pojišťovny, kde se stát dostal do situace téměř analogické. Nicméně následně na tento plán měl následovat harmonogram toho, že budou odstátněny další banky. To byl tedy rok 1997.
Dělat si iluze o tom, že šlo o prodej nějakého strategického balíku v této bance, by bylo nepochopením věci, protože stát prodával těch třicet procent a nějaký podíl banky s tím, že žádný strategický vliv na banku neprodává. Výsledkem této situace bylo také to, že zájemce o odkoupení tohoto podílu byl pouze jeden. Byla to japonská Nomura, respektive Nomura Europe, reprezentovaná zejména pány Delarem a Onderkou, kteří tady byli jedinými vyjednávači po celou dobu provádění této transakce. Transakce se začala rýsovat zejména (po?) odstoupení posledního uchazeče a zůstání pouze jednoho, protože druhým, který připadal v úvahu, byla holandská banka ING, nicméně ta svůj zájem nepotvrdila. Stát stál tehdy v situaci, a volně ta situace přecházela do období roku 98 a vlády vedené dnešním guvernérem Tošovským, kdy prodává onen podíl v bance, zároveň vyjednává určité podmínky, například předání sítě Poštovní spořitelny a dalších jako součásti celého obchodu, a také vyjednávala věci na druhé straně, to znamená, co za to bude chtít. V té době se začaly potvrzovat určité obavy, že ta banka není zcela zdráva již tehdy. Proto také vláda na jaře roku 1998 zahrnula do podmínek vyjednávání to, že kupující navýší základní jmění banky, čili že nezaplatí jen 3 mld. Kč, ale že také navýší základní jmění banky v kombinaci se zvýšením kapitálu a vložením podřízeného dluhu a že díky této operaci za prvé vláda potvrdí své odhodlání prodat zbývající podíly bankám a za druhé že pomůže stabilizovat situaci v tomto finančním ústavu.
Je třeba říci, že už tehdy alternativou, která byla prakticky jediná reálná jako alternativa druhá, byla alternativa nucené správy. Banka potřebovala posílit kapitál, stát nebyl schopen prosadit většinově cokoli na valné hromadě této banky a zároveň je třeba říci, že stát neměl připravenou alternativu rychlého řešení, jaká se zdá, že existovala, respektive že dokonce existovaly dvě varianty v této chvíli. To je věc, která pro tehdejší rozhodování byla zásadní, a také je třeba říci, že tehdy existovala menšinová vláda, ovšem menšinová vláda nepodpořená žádnou opoziční smlouvou, vláda fungující pouze na několik měsíců do mimořádných voleb, a proto její politické rozhodování bylo mnohem těžší.
Další věcí, kterou je nutné říci na adresu tohoto momentu, je otázka úvahy o ceně této transakce. Pan předseda sněmovny tady hovořil o tom - nevím, jestli budu citovat přesně ta slova, omlouvám se, pokud nikoli - že se buď musela zbláznit vláda, nebo že se musela zbláznit Nomura. Dovolím si dát třetí vysvětlení. Nomura mohla nabídnout cenu, kterou považuji za cenu pro vládu velmi dobrou, s tím, že spoléhala na to, že později dojde k nějakému jejímu posílení z prostředků banky a že dostane nějakou dotaci. Porovnáme-li totiž ty tři miliardy Kč, které jsou tady velmi často zmiňovány jako cena velmi nízká, je třeba je porovnat např. s cenou, kterou tato vláda získala za prodej České spořitelny, ale říkám-li cenou, myslím netto cenou, čili výnosy očištěné o náklady. Nedávám tento princip, abych kritizoval prodej České spořitelny. Jsem rád, že spořitelna byla zprivatizována. Přes některé dílčí výhrady si myslím, že i cena byla korektní. Nicméně dosažená cena, to je zhruba 19 mld. Kč, byla nižší než náklady, které vznikly státu s vyvedením špatných úvěrů této banky. Analogicky řečeno, pokud vezmeme v úvahu, že ještě existuje jakási prémie za prodej většinového balíku, jako to bylo v případě Erste, pak samozřejmě cena dosažitelná za prodej třiceti, respektive třiceti pěti procent IPB musela být nižší, a přesto ta cena byla kladná. Čili já tu cenu považuji za velmi dobrou pro stát. Zároveň pomohla díky příslibu navýšení kapitálu k tomu, aby se situace v bance tehdy stabilizovala a aby banka dostala šanci.
Občas se hovoří o tom, že Nomura jako kupující dostala velmi výraznou pomoc nebo udělala dobrý obchod díky tomu, že prodala pivovary atd. Musím říci, že tato úvaha není zcela korektní a že by měla být spojena s důkladnější analýzou situace. Za prvé, pokud mohla Nomura později prodávat nějaké pivovary nebo jakýkoli jiný majetek z majetku banky a fondů, pak šlo o majetek této banky. Čili už v okamžiku koupě v účetních knihách musela být aktiva v pivovarech nějak ohodnocena ve spravovaných podílových či jiných fondech, investičních společnostech, respektive fondech obhospodařovaných investičními společnostmi, musely být tyto podíly nějak ohodnoceny, a jestli došlo k nějakému zvýšení této ceny díky prodeji a dání tohoto balíku nějak dohromady, pak buď to byla cena korektní, respektive korektní podělení se mezi akcionáři banky či fondů a Nomurou jako organizátorů prodeje, buď to bylo poctivé podělení se, a pak je všechno v pořádku, protože šlo o věci z aktiv z portfolia banky a fondů, anebo nešlo a bylo to podělení vychýleno k tomu, kolik zinkasovala za provedení této operace Nomura, ale pak nemohla být vinna vláda, ale musela by být viněna Komise pro cenné papíry a další orgány, které kontrolují operace na kapitálovém trhu, protože jedinou možností pro obohacení se na této operaci by byla jakási manipulace s kursy či příliš velký profit pro organizátora prodeje, pro toho, kdo zkompletoval balíky.
***