(15.20 hodin)
(pokračuje Kasal)
Myslím, že je korektní ocenit rozhodnost a akceschopnost vlády, se kterou měla odvahu ve spolupráci s bankovní radou České národní banky hledat a přijímat rychlé řešení. Je nesporně pozitivní a chvályhodné, že se podařilo zachovat křehkou důvěru klientů v český bankovní systém.
Paní a pánové, je ale také naší povinností se přesvědčit, že my i veřejnost můžeme mít důvěru, že zvolené řešení s sebou přináší opravdu nejmenší možné náklady pro daňového poplatníka a že skutečně znamená rázný konec klientelismu v Investiční a Poštovní bance, nikoliv jeho pouhou modifikaci neboli vymítání čerta ďáblem. Proto je naší povinností hledat odpovědi na otázky, které si logicky bude klást každý poplatník v okamžiku, kdy bude konfrontován s výší zátěže, kterou bude muset osobně přinést.
Zaznělo tady množství námětů, otázek od pana ministra Mertlíka, pan předseda Klaus rovněž položil tuším deset otázek, které by rozhodně měly být námětem vážného jednání, předpokládám, že vyšetřovací komise. Já přidám několik dalších námětů, které si troufám tvrdit, zaznít v Poslanecké sněmovně musí.
Jak můžeme tvrdit, že se jedná o nejlevnější variantu, když v tuto chvíli nejsme schopni specifikovat, kolik bude opravdu stát tato celá transakce? Zásadní problém v historii Investiční a Poštovní banky byla ztráta majority Fondu národního majetku v roce 1993. Právě od té chvíle tahala vláda za kratší konec. Po uvalení nucené správy byl teoreticky prostor pro konkurenční vyjednávání těch nejvýhodnějších podmínek. Nestalo se tak a za podmínek garancí všech aktiv, tedy za podmínek, kdy veškerá rizika nese stát, byla IPB během několika hodin prodána za neurčenou cenu jedinému zájemci. Od této chvíle tahá stát ve vztahu k soukromému investorovi opět za kratší konec. Byli osloveni ostatní zájemci? Leccos jsme o tom slyšeli. Byla vyvinuta snaha získat konkurenční nabídky v podmínkách nucené správy, projevil stát snahu limitovat výše garancí a diverzifikovat tak rizika mezi stát a investora? Bylo to opravdu jediné možné řešení?
Pozorně jsem poslouchal vystoupení pana ministra Mertlíka, ale opravdu nemám právo s klidným svědomím říci svým voličům, ano, bylo to jediné možné řešení. A otázek může být celá řada dalších. Jak je zvážena a ošetřena míra právních rizik? Zůstane to bez odezvy? Nebudou zde žaloby, které budou nás, tedy stát, Českou republiku, zatěžovat do budoucnosti?
Pokud se zjistí, že velké části majetku převzatého pod nucenou správu a následně odprodané ČSOB ve skutečnosti vlastníka nezměnily, kdo za to ponese zodpovědnost? Ponese náklady někdo jiný než daňový poplatník?
Paní a pánové, klub KDU-ČSL nestojí ani za zájmy Nomury či za zájmy Allianz- Unicredito či ČSOB. Stojí a bude stát za zájmy daňového poplatníka a jeho peněženky. Znovu opakuji, oceňujeme odvahu, se kterou vláda přistupovala k řešení situace. Nepřipojíme se proto k žádným laciným a nepodloženým útokům na motivy jejího rozhodování. Trváme však na tom, aby jednotlivá rozhodnutí byla řádně prošetřena nikoliv na základě spekulací a té či oné politické rétoriky, ale na základě konkrétních korektních a doložitelných faktů. Tím jsme povinováni nejen sobě jako Poslanecká sněmovna, ale především široké veřejnosti.
Navrhujeme proto zprávu, která tady zazněla, vzít na vědomí a pověřit parlamentní vyšetřovací komisi, aby se předneseným otázkám podrobně věnovala. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji panu poslanci Kasalovi. Nyní se slova ujme předseda rozpočtového výboru pan Vlastimil Tlustý.
Poslanec Vlastimil Tlustý: Vážený pane místopředsedo, vážený pane guvernére, vážená vládo, dámy a pánové, když jsem navrhoval zařazení bodu "Zřízení vyšetřovací komise ke kauze IPB", popsal jsem sled událostí a položil několik zásadních otázek, které z tohoto sledu událostí pro mne vyplývají. Dovolte mi v úvodu konstatovat, že z dvouhodinového vystoupení ministra financí jsem se na žádnou zásadní otázku odpovědi nedočkal.
Abych uvedl tu nejzřetelnější. Nedozvěděl jsem se, proč dlouhé měsíce tvrdila vláda veřejnosti, vkladatelům i případným strategickým investorům, že nevloží do řešení kauzy IPB jedinou korunu, když nakonec v noci z 15. na 16. nejenže vložila korunu, ale poskytla záruku neomezenou, záruku, o jejíž výši se spekuluje v intervalu 20 až 200 miliard korun, záruku vůči státnímu rozpočtu, záruku vůči všem občanům tohoto státu. Co vedlo vládu ke změně jejího stanoviska, nebylo objasněno. Jediné je jisté. Vláda už nehovoří o tajuplné zprávě bezpečnostních složek, které údajně hovořily o majetkových únicích z IPB v bezprostřední blízkosti před dnem rozhodnutí. Informace o této zprávě dnes pan ministr - použiji známé formulace - ani nepotvrdil, ani nevyvrátil. Nevíme nic o tom, zdali vláda ve skutečnosti nějakou takovou zprávu měla k dispozici.
Z dnešního vystoupení pana ministra Mertlíka se ovšem naskýtají některé další zajímavé otázky k tomu, co se s IPB dělo od roku 1993 do dnešního dne. Uvedu jen ty nejzajímavější. Kdo umožnil ztrátu majority státu v roce 1993, kdo a jak vykonával tzv. zlatou akcii, kterou dle mých informací poté stále stát držel v ruce až do prodeje IPB v roce 1998. Proč zvolila ČNB a vláda v roce 1998, tj. dvojice pan předseda vlády Tošovský a pan guvernér Tošovský, nestandardní řešení, doslova cituji, co uvedl pan ministr Mertlík, a umožnila, aby IPB nebyla prodána strategickému investorovi Nomuře, ale jakési speciální instituci zřízené pro tento účel podle nadačního práva Nizozemska, společnosti Saluka. Dozvěděli jsme se pouze, že došlo k tomuto prodeji, že to bylo nestandardní a že pro to byly pádné důvody. Táži se jaké. Jaké okolnosti byly známy vládě a České národní bance, že odsouhlasily vstup nestrategického investora, protože nadaci Saluka sídlící v Holandsku lze těžko považovat za strategického partnera.
Další otázka: kde jsou výsledky auditu, na které údajně ČNB čekala pro přijetí definitivního rozhodnutí. Pokud je mi známo, to byl zřejmě jenom komentář k nezveřejněnému auditu. To, na co ČNB čekala, tedy nikdy nebylo publikováno.
Nyní k tomu, co se stále více stává předmětem politických spekulací. Plně podporuji, aby v rámci práce vyšetřovací komise byly zkoumány personální souvislosti mezi sférou politiky a sférou bankovnictví. Stejně tak považuji za nezbytné, aby byly zkoumány personální souvislosti, a to i historické, mezi účastníky této transakce. Říkám-li účastníky, mám na mysli příslušné představitele vlády, národní banky, IPP(?), IPB, ČSOB případně dalších rozhodujících institucí, které v této transakci vystupovaly.
***