(18.20 hodin)
(pokračuje Recman)
Občanům dává určitý výhled na vývoj cen a umožní tak oběma učinit určitá investiční rozhodnutí. Společně stanovený cíl vyžaduje jasnou a čitelnou fiskální, tedy vládní politiku. Je to potvrzení toho, že vláda i Česká národní banka budou postupovat v určité shodě a že vláda ani Česká národní banka nehodlají pustit inflaci ze řetězu. Taková shoda v minulém desetiletí byla problémem. Rád bych věřil, že shoda a koordinace činnosti do budoucna bude pokračovat, což by znamenalo společný postup obou významných institucí, vlády a centrální banky, při koordinaci řešení zásadních národohospodářských problémů. Tak je to běžné ve všech vyspělých zemích světa.
Pokud mám hovořit o funkční nezávislosti, chápu, že to znamená, jaký cíl centrální banka sleduje a jak odpovídá za jeho plnění. V zemích, které používají inflační cílení, se stále častěji prosazuje model, kdy má ústřední banka úplnou volnost operační, ale v oblasti stanovování cílů spolupracuje s vládou. Tak je tomu v Británii, Francii, Rakousku, Kanadě, Japonsku, Novém Zélandu.
S požadavkem, aby cílem České národní banky již nadále nebyla stabilita měny, nýbrž stabilita cenová - § 2 novely - lze souhlasit. Stabilita měny je širší pojem, který zahrnuje jak stabilitu vnitřní - nízkou inflaci -, tak stabilitu vnější, což je stabilita měnového kursu. Maastrichtská smlouva zmiňuje v článku 105 jako prvořadý cíl udržovat cenovou stabilitu, ale současně uvádí, že "aniž by byl dotčen cíl cenové stability, podporuje Evropská centrální banka obecné hospodářské politiky ve Společenství se záměrem přispět k dosažení cílů Společenství, jak jsou vymezeny v článku 2 této smlouvy."
Pro zajímavost cituji, co článek 2 této smlouvy ukládá Evropské centrální bance: "Podporovat harmonický a vyvážený rozvoj hospodářské činnosti ve Společenství, trvalý a neinflační hospodářský růst, respektující životní prostředí, vysokou úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany, zvyšování životní úrovně a kvality života, hospodářskou a sociální soudržnost a solidaritu mezi členskými státy."
S podporou těchto cílů ze strany cedulové banky je možné se ztotožnit. Chci jen připomenout, že řada těchto cílů je součástí volebního programu Komunistické strany Čech a Moravy a má podle mého soudu i dlouhodobou platnost.
V návrhu novely zákona o České národní bance je stanoven hlavní cíl jako legislativní termín, a to v § 2 odst. 1, ale pro vedlejší cíle legislativní termín neexistuje. Je však věcně možno chápat § 2 odst. 2 jako soupis vedlejších cílů České národní banky.
Cíle České národní banky by měly být co nejkredibilnější, aby se opíraly o důvěru veřejnosti a ekonomických subjektů, aby byly co nejefektivněji naplnitelné. Proto se přikláním ke společnému stanovení měnových cílů mezi vládou a Českou národní bankou a k jejich společnému vyhlašování, jak tomu bylo v dubnu letošního roku.
Finanční nezávislost cedulové banky spočívá v tom, zda banka není svázána povinnostmi financovat veřejný či jiný sektor. V platném znění zákona Česká národní banka může - podtrhuji slovo "může", to znamená že nevyplývá explicitně povinnost ze zákona - na základě rozhodnutí bankovní rady poskytnout České republice krátkodobý úvěr nákupem státních pokladničních poukázek splatných do tří měsíců od jejich nákupu. Celkový stav těchto úvěrů nesmí překročit 5 % příjmů státního rozpočtu v uplynulém roce.
Možnost financovat veřejný sektor výslovně zakazuje novela zákona v § 30. Domnívám se, že je možné a potřebné po nějaké krátkodobé období zachovat v zákoně o České národní bance možnost financovat veřejný sektor. Proto se domnívám, že § 30 novely, jak jej navrhla vláda, je zbytečně přísný a jde nad rámec maastrichtských kritérií.
Odstavec 2 článku 101 - nově 104 - Maastrichtské smlouvy uvádí, že zákaz úvěrování "se nevztahuje na úvěrové instituce ve veřejném vlastnictví, s nimiž ústřední banka a evropské ústřední banky zacházejí v otázce nabídky peněz ústředními bankami stejně jako se soukromými úvěrovými institucemi". Z české novely tato výjimka úplně vypadla, a to je podle mého názoru potřeba napravit.
Samotná debata by mohla být vedena o tom, jak by měl být schvalován vlastní rozpočet České národní banky. Existuje možnost schvalování rozpočtu ČNB podle současně platné normy, ale také možnost, aby rozpočet navrhla bankovní rada a schvalovala ho Poslanecká sněmovna, popřípadě přenesla tuto pravomoc na příslušný orgán sněmovny, například rozpočtový výbor, nebo na komisi pro bankovnictví, popřípadě na podvýbor pro bankovnictví a finanční trhy. Obdobně je schvalován rozpočet Fondu národního majetku a některých dalších fondů. Zde se přiznám, že zatím nemám jednoznačně vyhraněné stanovisko.
Požadavek, aby se centrální banka zodpovídala za svoji práci demokraticky zvoleným zástupcům, se nikde ve světě nepovažuje za útok na její nezávislost, protože cíle hospodářské politiky koneckonců závisejí na společenských preferencích. Pokud by se centrální banka nezodpovídala za svoji činnost, ztratila by dříve či později politickou podporu pro svoji nezávislost. Koncepce odpovědnosti centrální banky vychází z faktu, že špatně prováděná měnová politika může znamenat pro ekonomiku stejné nebo i vyšší náklady než špatně prováděná rozpočtová politika.
V současné praxi guvernér ČNB předkládá sněmovně, přesněji řečeno rozpočtovému výboru, dvakrát ročně zprávu o měnovém vývoji, tak jak je to uvedeno v § 3. Je legitimní vést diskusi o tom, jestli je tato veřejná kontrola ze strany sněmovny prostřednictvím rozpočtového výboru dostatečně účinná. Jednání výborů sněmovny jsou veřejná, takže projednávání měnové politiky se mohou aktivně zúčastnit všichni přítomní, to znamená poslanci, odborná i laická veřejnost, zástupci sdělovacích prostředků. Samozřejmá je účast členů bankovní rady České národní banky.
Na jednání Poslanecké sněmovny šla pouze informace o projednání předložené zprávy ČNB o měnovém vývoji v rozpočtovém výboru a návrh příslušného usnesení, který sněmovna projednala a schválila. Je předmětem diskuse, jestli tento postup zachovat, popřípadě přenést odbornou debatu o měnovém vývoji, a pokud bude schválena vládní novela, tak o cenové stabilitě, na půdu Poslanecké sněmovny. Obě možnosti považuji za rovnocenné, byť odborná debata se lépe vede ve výboru než na jednání Poslanecké sněmovny. Ve sněmovně je podstatně větší prostor pro politiku, pro zpolitizování věci, což některé parlamentní strany dokáží plně využít a svést tak diskusi do kouta. Jistě s tím máme každý svoji osobní zkušenost.
V západních zemích jsou dále v tom, že si kompetentní lidé uvědomují potřebu nezávislosti centrální banky, její kompetence, a nepokoušejí se ji narušit a erodovat z ryze politických a konjunkturálních důvodů. Nezávislost je zkrátka reálně respektována, a to bez ohledu na formální proceduru jmenování bankovní rady. Tato fáze u nás ještě nenastala a jsem si téměř jist, že jsme v České republice k tomuto stavu ještě nedozráli.
Vážená sněmovno, dámy a pánové, rozpočtová politika vlády je ve skutečnosti téměř bezelstná v porovnání s tím, jaké účinky na ekonomiku může mít poměrně malá změna úrokových sazeb. Málokdo si uvědomuje, že Česká národní banka je jednou z nejmocnějších politických institucí, že rozhodnutí centrální banky o úvěrových sazbách, o povinných minimálních rezervách atd. má zásadní vliv na investice, export, zaměstnanost. Chyby mohou vyvolat dlouhotrvající depresi, sladění politiky pak může být mocným impulsem pro hospodářský a sociální rozvoj země.
***