(18.10 hodin)
(pokračuje Recman)
Druhým kompetenčním balíčkem, který centrální bance někdy je a někdy není přidělen, je bankovní dohled. Česká národní banka by měla mít možnost monitorovat bankovní sektor. Banka nemůže vykonávat své funkce bez přístupu k těmto informacím. Znalost informací o bankovním sektoru nemusí nutně znamenat, že centrální banky vydávají správní rozhodnutí a obecná právní pravidla v oblasti bankovního sektoru. Správní úřad může a nemusí ležet vně České národní banky. Nicméně i při vymístění kompetencí bankovního dohledu by bylo potřebné zajistit určitou míru spoluúčasti České národní banky na přijímání rozhodnutí v oblasti regulace bankovního sektoru. Dle mého soudu zatím není připraveno bankovní dohled vymísit z centrální banky. Do budoucna se nezříkám tento trend podpořit.
Třetí skupinou kompetencí, o které musí zákonodárce vážně uvažovat, bych nazval jakýsi koš, pod nějž řadíme vše ostatní. Sem patří funkce originální statistické působnosti - otázka platební bilance -, půjčování peněz na zahraničních trzích jménem státu, funkce sanátora bank, normotvorný charakter, což jsou vyhlášky a Věstník České národní banky apod.
Druhým úkolem zákonodárce je přidělit jednotlivým kompetencím centrálních bank klíčové atributy. Z těchto klíčových atributů je potřebné zmínit tyto tři: za prvé povaha a míra nezávislosti rozhodování centrální banky v dané, přidělené kompetenci, za druhé odpovědnost, či lépe skládání účtů, za třetí transparentnost neboli informační otevřenost centrální banky vůči veřejnosti.
Nezávislost ústředních bank je věc složitá. Patří určitě k těm pojmům, které jsou nám jasné do chvíle, než se nás na ně začne někdo ptát. Nezávislost je nutným předpokladem k tomu, aby centrální banka byla kredibilní institucí. V dlouhodobém veřejném zájmu je mít kredibilní centrální banku. Tato vlastnost jí umožňuje dosahovat stanovené cíle s co nejnižšími náklady pro společnost, zejména úrokovými náklady. Kredibilní centrální banka umí ovlivnit reálné procesy ovlivňováním psychologie společnosti, a je proto v zájmu společnosti střežit si tuto její vlastnost.
Kredibilitě centrálních bank dlouhodobě prospívá optimální míra nezávislosti a optimálně stanovená povaha a kvalita nezávislosti. V tomto směru plně souhlasím s názorem České národní banky. Přitom nezávislost centrální banky má podle mne tyto čtyři důležité atributy: atribut personální neboli osobní, institucionální, funkční a finanční.
Osobní nezávislost spočívá v tom, na jak dlouho a kým jsou členové bankovní rady jmenováni a za jakých okolností jsou odvolatelní. Šéfové České národní banky jsou voleni na období delší, než činí politický čili volební cyklus, a navrhovaná novela na tom nic nemění. Snadno by se mohlo stát, že opomíjí-li zákon například, kdo navrhuje kompetentnímu orgánu jmenování konkrétních osob do bankovní rady, může se personální nezávislost zvrhnout do personální závislosti.
Druhý atribut, o kterém jsem hovořil - institucionální nezávislost - spočívá v tom, že centrální banka je nezávislá na příkazech vlády či jiné ústavní instituce. Tomu odpovídá text v § 2 novely, že "pokud není dotčen hlavní cíl, Česká národní banka podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády". Je to přeložený § 12 zákona o Bundesbance. Ani v této oblasti podle mého názoru neznamená novela útok na nezávislost České národní banky. Začlení-li poslanci do novely povinnost nebo možnost konzultovat některá důležitá rozhodnutí s vládou, opíše se jen § 13 zákona o Bundesbance. Dle mého názoru se mohly lépe formulovat § 9 a § 11 novely, kde se v § 9 odst. 1 hovoří o tom, že "Česká národní banka ani členové její bankovní rady nesmí vyžadovat ani přijímat úkoly od vlády", a v § 2 odst. 2, kde je vyjádřena oprávněnost člena vlády zúčastnit se s hlasem poradním jednání bankovní rady České národní banky. Obdobně § 11 dává oprávnění guvernéru České národní banky zúčastnit se s hlasem poradním jednání vlády. To vyvolává dojem, že se Česká národní banka s vládou nesmí bavit vůbec, konzultovat a přijímat společná rozhodnutí.
Právě koordinace měnové a rozpočtové politiky se v uplynulých letech ukázala být v České republice tíživým problémem. Proto jsem přivítal, že ministr financí a guvernér České národní banky se v dubnu dohodli na společných koordinátorech měnové a fiskální politiky na letošní rok a střednědobé období.
Společné prohlášení má tak dva významy. Především je to signál pro investory, naše i zahraniční, že kroky České národní banky je třeba brát vážně a že budou v případě potřeby podpořeny i vládou a naopak. Konkrétně společně nastavený inflační cíl znamená, že se nebudou poměrně delší časová období měnit úrokové sazby a že nebude tlak ze strany vlády, aby se tak stalo. Pro zaměstnavatele je to poměrně jasná zpráva, že nebudou tlaky na enormní růst mezd. Dá se tedy poměrně dlouhou dobu kalkulovat s náklady. Podtrženo - podnikatelské prostředí bude stabilní, náklady nebudou tlačit na zvyšování cen. Pro občany to znamená, že sice nebudou jejich konta přetékat, protože zaměstnavatelé se nebudou předhánět, kdo kolik přidá, ale současně uvolňování zatím regulovaných cen bude postupné. Nic moc, musím říci, ale také žádné pády a ataky na rozpočty domácností. Obě instituce přišly k rozumu a poznání, že v netransparentní a globalizující se ekonomice nelze hrát sólo. Vláda ČSSD získala navíc významnou podporu pro svou hospodářskou politiku, aniž by ji musela podpořit podpisem nějakých opozičních smluv nebo tolerančních patentů.
Intenzivnější spolupráce mezi vládou a Českou národní bankou a shoda o představách o budoucím cíli je nezbytná pro pojetí tzv. vícekriteriálního prvotního cíle, např. kombinace cenové stability a hospodářského růstu, které mají některé centrální banky zakotveny v zákoně, nejblíže sousední Bundesbanka. Ta má stanovenu "povinnost podporovat celkovou hospodářskou politiku vlády". Ve Švýcarsku "provádět úvěrovou a peněžní politiku sloužící obecným zájmům země". Je to však běžná praxe i mimo Evropu, např. americký FED má jako další kritérium měnové politiky "zajištění zaměstnanosti, stabilních cen a mírných dlouhodobých úrokových měr". Prakticky ve všech zemích je zajištěna spolupráce, povinnost konzultace měnové politiky. Ve Francii je dokonce měnová politika podřízena vládě.
Pracovní vztahy mezi vládou a centrální bankou v minulých letech přílišnou intenzitou neoplývaly, byly spíše dokladem kontroverznosti, táhnutím mnoha směry, jen ne společně, a staly se folklórem českého hospodářství. Šlo o klasickou cestu: předání návrhu, připomínky druhé strany, zapracování připomínek, odsouhlasení návrhu.
Případná těsnější spolupráce mezi bankou a exekutivou se nemusí týkat jen toho, jak vysoko postavit inflační cíle, ale i toho, zda nadále cílit na čistou inflaci, nebo spíše na inflaci celkovou. Inflační cíl má mimořádný význam pro ekonomiky a přeneseně i pro politiku. Umožní odhadnout vývoj úrokových sazeb, investorům naznačí, jaké finanční prostředí je čeká.
***