(16.40 hodin)
(pokračuje C. Svoboda)
Nikdy nikdo netvrdil, že tito lidé, všichni, kteří tam byli, pracovali pro Státní bezpečnost aktivně nebo dobrovolně, osvědčení neříká nic jiného, než že někdo je nebo není v nějakém seznamu. Nikdy nemluví o míře zavinění, o aktivitě, nemluví o tom, zda ten člověk někoho udával nebo neudával. Nic jiného nekonstatuje.
Demokratický stát se rozhodl, že toto položí jako podmínku. Teď jsem u toho, proč vlastně mluvím, protože mě fascinuje to, co řekl pan kolega Jičínský jako profesor ústavního práva. Naše ústava v čl. 89 odst. 2 říká - rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Pro všechny orgány i osoby, tedy i pro pana kolegu Jičínského.
Jestliže Ústavní soud řekne, že nějaký zákon je ústavní, tak je ústavní, dokud není rozhodnuto jinak. Podle mě nesmějí občané této země slyšet odtud slova, že něco není ústavní nebo je ústavní, když o tom je pravomocně rozhodnuto nálezem Ústavního soudu. To je vážná věc a tady se musí toto chtít. Nález Ústavního soudu, opakuji, vykonatelný nález, zavazuje orgány a osoby. Je to v naší ústavě v čl. 89 odst. 2.
To je věc, se kterou tady musíme řádně nakládat. Podle mě také není možné sdělovat občanům, že mám pochybnosti o rozhodnutí soudu jenom proto, že pochybuji o tom, zda ten či onen soudce v té funkci má nebo nemá být. To je totéž, jako kdybych řekl jakémukoli jinému soudu, ať už jde o rozvod manželství, o neplatnost smlouvy, já se tím nebudu řídit, protože ten či onen soudce neměl být soudcem. Já jsem si vždycky myslel, že tím soudcem nemá být. To se přece nesmí odtud sdělovat.
Jestliže naše nezávislá moc soudní funguje, musíme my především respektovat nálezy Ústavního soudu, a jestliže nás zavazují, tak musíme konstatovat tady všichni - tento zákon je ústavní. Můžeme si o něm myslet, co chceme, říkejme to na schůzích, říkejme to voličům, ale neříkejme to zde, v Poslanecké sněmovně.
Já jsem proto hluboce přesvědčen, že je potřeba právě z těchto důvodů pokračovat v účinnosti tohoto zákona,, a myslím, že to je apel na vládu, aby tady byl co nejdříve zákon o státní službě, který, doufám, si tuto věc definitivně vyřeší a definitivně uzavře, abychom nemuseli tento lustrační zákon mít jako součást našeho právního řádu.
Samozřejmě byl bych rád, abychom všichni nakládali s tímto zákonem tak, jak ten zákon ve světle Ústavního soudu platí, tzn. je to jistá moje výtka na určité narážky, které říká paní kolegyně Machatá, abychom s tímto zákonem nakládali s takovým, jakým je. To není nástroj proti nějakým politickým stranám, to není nástroj proti nějakým osobám, to je nástroj, který má chránit demokratický stát, především jeho výkonnou složku, proti možnému zneužití ze strany těch, kteří vládli zde do roku 1989.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Svobodovi. Slovo má paní poslankyně Štěpová, připraví se pan poslanec Jiří Payne.
Poslankyně Vlasta Štěpová: Děkuji, paní předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, připojuji se k návrhu na zamítnutí tisku č. 614 a dovolte, abych k argumentům, které už tady zazněly, přidala jeden další.
V roce 1993 vstupovala ČR podruhé do Rady Evropy. Podruhé, protože teď už jako rozdělený stát. Když jsme vstupovali podruhé v delší frontě z uchazečů ze zemí střední a východní Evropy, byl právě pro tuto frontu zaveden nový institut - procedura monitoringu.
Byl to návrh současné finské prezidentky, tehdy členky Parlamentního shromáždění Rady Evropy, paní Tarie Halonen. Česká republika odpovídala v monitorovací proceduře tak asi na tři hlavní skupiny výhrad. Skupina první byl zákon o státním občanství, již novelizován, čili již nás z toho nemusí bolet hlava. Skupina druhá bylo nenaplnění ústavy. V té době neexistence Senátu, v té době neexistence VÚSC, v té době a stále ještě neexistence Nejvyššího správního soudu. Bod třetí z těch závažnějších, který nám byl omílán o hlavu způsobem, že jsme se potili všichni, byl lustrační zákon.
Jeden z předkladatelů, pan poslanec Janeček si nesporně vzpomene, jak mu bylo. Rozhodně neměl přirozenou barvu a rozhodně jeho čelo nebylo suché, když jsme seděli, celá Stálá delegace do Parlamentního shromáždění Rady Evropy, před monitorovacím výborem a snažili se vysvětlit, jak ona obskurní záležitost, která se jmenuje lustrační zákon, byla nejen vymyšlena, přijata, ale že je dokonce v České republice stále ještě aplikována.
V roce 1997 se nám podařilo se z monitorovací procedury vyvinit tak, že ČR byla shledána čistou, důvěryhodnou, demokratickou zemí, která se řadí do stejné řady, jako západní tradiční demokracie.
Mám před sebou dopis podepsaný předsedou monitorovacího výboru Španělem panem Mottou Amaralem ze 4. května 2000, kde mi sděluje, že ten den rozhodl monitorovací výbor o znovuotevření monitorovací procedury, tzv. postmonitorovací procedury, kde se bude sledovat, zkoumat, a ČR má do tří měsíců odpovědět, jak splnila závazky, které na sebe převzala, a jak si dále počíná v jí vytýkaných problémových okruzích. Je to šest bodů a bodem šestým s vykřičníkem je lustrační zákon.
Dovolím si upozornit, že země, která je pod monitorovací procedurou Rady Evropy, nemá v podstatě příliš nadějí, aby s ní bylo jednáno v Evropské unii. Rada Evropy je a zůstává základním monitorovacím článkem v oblasti lidských práv pro Evropskou unii. Já vás velice prosím, abyste možná i tento vykřičník měli na paměti, až budete hlasovat o tom, jestli danou předlohu zamítneme, nebo ne. Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji paní poslankyni Štěpové. Slovo má pan poslanec Jiří Payne, připraví se pan poslanec Vojtěch Filip.
Poslanec Jiří Payne: Děkuji. Paní místopředsedkyně, vážení kolegové, vážené kolegyně, zazněla tady tvrzení, která po mém soudu jsou hodná uvážení. Někdo z předřečníků říkal, že tento zákon byl a je namířen k prosazování určitých politických cílů a k nastolování určité atmosféry ve společnosti.
Bezesporu v demokratickém státě každý zákon sleduje nějaké cíle a vytváří nějakou atmosféru. Já neznám žádný zákon, kde by tomu tak nebylo, upřímně řečeno. Ale pojďme se zeptat, co je tedy cílem tohoto zákona. Cílem tohoto zákona, možná ne zcela dokonalého, bylo, aby ČR, tehdy ještě Československo, mělo věrohodnou, fungující a loajální veřejnou správu. Za tím účelem si stát má právo stanovit jisté podmínky. Kdosi z předřečníků říkal, že každý má právo se ucházet o zaměstnání ve státní správě. Bezesporu.
Na druhé straně ale stát má právo si vybírat z těch zájemců a stanovit si nároky, stanovit si kritéria, kvalifikační předpoklady pro výkon takových funkcí. Bezesporu stát takové právo má. Otázkou je, jaká jsou tato kritéria. Například, uvedu příklad z Německa, se o zaměstnání v jakékoli funkci ve veřejné správě, nejenom v těch jmenovaných, jak je to u nás, ale v jakékoli funkci ve veřejné správě, uchází někdo, kdo je podezřelý ze spolupráce s teroristickou organizací, tak nikdy za žádných okolností nesmí dostat místo ve veřejné správě. Nikdy, nadosmrti. On má záznam, že je podezřelý, nemusí to být ani zcela prokázáno, ze spolupráce s teroristickou organizací a nikdy nedostane místo ve státní správě.
Teď si položme otázku, jaký byl ten minulý režim. My máme dokonce zákon, který říká, že byl protiprávní. Že celý komunistický režim byl protiprávní.
***