(16.20 hodin)
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážená paní předsedající, vážené kolegyně a kolegové, lustrační zákon byl projednáván v říjnu roku 1991 ve Federálním shromáždění. Jsou tu někteří, kteří si vzpomenou na dobu a průběh jednání o tomto zákoně. Rozdíl, který byl mezi tehdejší diskusí a dnešním způsobem projednávání, ukazuje, že rozdíl devíti let, který nás dělí mezi těmito dvěma jednáními zákonodárného orgánu, je z hlediska společnosti významný a že přece jen něco pozitivního se v této společnosti změnilo. Účastníci tohoto jednání mně jistě potvrdí, že zápas o to, zda lustrační zákon bude, nebo nebude schválen, byl možná největším zápasem ve Federálním shromáždění. Pokud si dobře vzpomínám, diskuse trvala minimálně dva dny. Vystupovaly desítky poslanců a zápisy o tom tvoří velmi obsáhlé svazky. Možná by stálo za to, kdyby se někteří z kolegů, kteří se toho tehdy neúčastnili, do zápisu podívali.
Tehdy se ze strany odpůrců tohoto zákona argumentovalo tím, že je třeba zabezpečit očistu veřejného života, že je třeba zabránit, aby lidé, kteří jsou z minulosti kompromitováni např. spoluprací s StB nebo přímou prací v StB, nemohli zastávat důležité veřejné funkce, ale že tuto očistu veřejného života je třeba činit v rámci principů právního řádu, Listiny základních práv a svobod, která vychází z principu rovnosti občanů včetně rovnosti přístupu k veřejným funkcím, pokud nejsou takové důvody, které tomuto přístupu brání, ale tyto důvody musí být individuálně prokázány.
Základním námitka těch, kdo byli proti lustračnímu zákonu, jak byl posléze přijat, byla ta, že vychází z principu kolektivní viny, že prostý zápis v evidenci je dostatečným důkazem, který svědčí o tom, že ten nebo onen člověk se provinil. V principu právního státu takovýto postup možný není a je v rozporu s jeho základními požadavky.
V tomto směru byla tehdy napsána celá řada analýz a expertiz a nemyslím, že je vhodné je dnes tady opakovat. V tomto smyslu i Mezinárodní organizace práce vyslovovala nesouhlasné stanovisko, protože v té podobě, jak je tento zákon koncipován, je v rozporu s úmluvou 111 Mezinárodní organizace práce a vláda musela k tomu dávat Mezinárodní organizaci práce vysvětlení. To je základní problém.
To, že Ústavní soud ČSFR tehdy s určitými korekturami potvrdil ústavnost tohoto zákona, není pro mne dostatečný důvod, abych byl přesvědčen o tom, že je to správné. I Ústavní soud byl volen v určité době a členy Ústavního soudu jsou soudci - uznávám samozřejmě jejich mandát, ale napsal jsem v té době, že členem Ústavního soudu se stali někteří lidé, kteří se jimi nikdy stát neměli, a jiní, kteří jimi být měli, zvoleni nebyli. Taková je doba. I Ústavní soud svým složením byl poplatný době, kdy byl zvolen.
Respektuji samozřejmě toto stanovisko Ústavního soudu, ale to mě nezbavuje práva, abych k němu neměl kritický přístup.
Kolega Krása tady argumentoval německými předpisy, jenže německé předpisy nevycházejí z obecného principu kolektivní viny. Vina musí být prokázána. To je základní rozdíl mezi těmito zákony a tím, co platí u nás. Stejně tak i polský lustrační zákon vychází z jiných principů. Možná, že si někteří z vás pamatují, že předseda vlády v jedné spolkové zemi - Brandenbursku - Manfred Stolpe byl obviněn ze spolupráce se STASI. Prokázal, že v rámci této spolupráce se ničím neprovinil, a nadále svou funkci zastává. Když užíváme určitých argumentů, je třeba užívat je korektně. Nechci ale s kolegou Krásou vést právní spor, myslím, že by to nemělo žádný smysl.
Zaujal mě jeho výrok, myslím, že to dával v nějakém interview, že podle jeho názoru lustrační zákon by měl platit věčně. Škoda, že nenavrhl, aby se vztahoval i na potomky. Potom bychom se možná skutečně dožili politického zemětřesení. Ale o to nejde.
Vážení kolegové, to, že se dnes žádá prodloužení lustračního zákona, který jeho autoři tehdy chápali jako opatření pro dočasnou dobu, to, že se prodlužuje za relativního nezájmu sněmovny, svědčí o tom, že se poměry změnily. Myslím, že všichni dnes chápeme, že prodloužení lustračního zákona v této věci má z hlediska toho účelu, který navrhovatelé prokazují, velmi minimální význam. Uplynulo už deset let, lidem, kterým tehdy bylo 18, je 28. Promítněme si to, co se během deseti let stalo a jakou záruku pro další dobu nám v tomto směru lustrační zákon podává. Z tohoto hlediska pro mne jsou tyto cíle velmi omezené a praktický efekt v tomto ohledu bude minimální.
Smysl prodloužení lustračního zákona je jiný. Je to záměr politicko-ideologický, slouží to určitým cílům, vytváření určité atmosféry ve společnosti. Chci se vrátit k období října 1991, kdy se původní verze zákona schvalovala. Tehdy byla atmosféra určitého strachu ve Federálním shromáždění. Možná že i to vedlo k tomu, že posléze těsnou většinou byl zákon přijat. Dnes se po této stránce nemusíme bát. Osobně se nebojím, i když tento zákon prodloužen bude, že něco podstatného ve společností změní. Je to však pro mne špatné znamení, protože je to znamení, že chceme pokračovat v určitém rozdělování společnosti na bázi principů, které jsou v rozporu s hodnotami právního státu a s Listinou základních práv a svobod.
Chci také říci, že není správné spojovat lustrační zákon a zákon o státní službě. Zákon o státní službě musí vyjít z ústavního principu, který jsem uvedl, že každý má právo se o veřejnou funkci ucházet, o veřejný úřad, a musí být přesně stanoveny podmínky, které musí splnit, resp. jejichž nesplnění takovémuto přístupu brání, ale tyto podmínky musí být individuálně konkrétně určeny.
Velmi smutným znamením o stavu právní kultury bylo to, že onen drobný návrh novelizace lustračního zákona, který vycházel z toho, že jestliže soudy demokratického státu rozhodly o tom, že někdo byl evidován neoprávněně, že tedy tento závěr soudu bude důležitější než zápis organizace, kterou Poslanecká sněmovna svého času zákonem o protiprávnosti komunistického režimu prohlásila za zločinnou, a jestliže tento zákon byl odmítnut, byl to skutečně doklad toho, že určité politické cíle a intence jsou důležitější než hodnoty právního státu.
***