(14.10 hodin)
(pokračuje Václav Havel)
Dalších dvanáct jich je v Senátu, čeká na své schválení druhou komorou, a další, předpokládám, ještě do parlamentních prázdnin schválíte. Ale nejde jen o tyto zákony, jde o celé velké soubory zákonů, které připravují různé reformy v naší zemi, jako je reforma veřejné správy, reforma soudnictví, jako je zákon o státní správě. To všechno je v různých fázích legislativního procesu, to všechno je z hlediska našeho přibližování k Evropské unii nesmírně důležité.
Ale legislativa, znění zákonů, jejich novelizace je jedna věc a realita je věc druhá. My budeme posuzováni nejen podle znění přijatých zákonů, ale i podle toho, jak tyto zákony aplikujeme, jak je naplňujeme, a vůbec podle různých parametrů našeho společného života. A zdá se mi, že je úkolem nás všech i vás poslanců nejen přijímat zákony, podepisovat je, schvalovat či navrhovat jejich změny a dávat k nim připomínky, ale dělat vše, co je v našich silách, i pro to, aby tyto zákony byly ctěny, aplikovány, respektovány. Stejně tak musíme usilovat o prohlubování skutečného tržního prostředí v naší republice, musíme usilovat o to, aby soudy se těšily stále větší autoritě, aby opravdu hrály tu roli, kterou v demokratickém státě mají hrát jako jeden z pilířů demokratické státnosti. Věřím, že nakonec navzdory všem debatám se podaří uskutečnit chystanou velkorysou dalekosáhlou reformu naší justice, která by měla k tomuto přispět.
Znamená to samozřejmě i čelit všem případům korupce, velké hospodářské kriminality, znamená to prohlubovat politickou kulturu v naší zemi, prohlubovat základní principy slušného soužití mezi občany a slušnosti ve veřejném životě. Zdá se mi, že to všechno děláme nejen kvůli EU, která to všechno dobře pozoruje, sleduje a podle toho nás posuzuje, ale že to děláme a musíme dělat především kvůli sobě samým. A zdá se mi, že už z toho vyplývá, že vlastně ani není jiné alternativy, než usilovat o členství v EU, protože to je přesně ta cesta, která je nejlepší i pro nás samotné z mnoha a mnoha různých důvodů.
Já bych se rád, dovolíte-li, zmínil o třech věcech souvisejících s EU, a skončím.
Za prvé: Jaký je vlastně smysl této evropské integrace, tohoto velikého pokusu, tohoto procesu. Já mám dojem, že po zkušenosti dvou světových válek ve dvacátém století mnoho osvícených Evropanů dospělo k názoru, že celou tu bohatou, pestře strukturovanou politickou entitu zvanou Evropa je třeba vnitřně uspořádat na nových principech. A po mnoha a mnoha staletích se rozhodli pro první historický pokus uspořádat Evropu na principu skutečné spravedlnosti, rovnoprávnosti národů, na principu kooperace, na principu sdílení společných hodnot. A vlastně je to první pokus uspořádat tuto entitu jinak, než se tomu po celé dosavadní dějiny dělo. Dosud vždy ti mocnější, ti silnější vytvářeli evropský pořádek a víceméně ho vnucovali těm méně mocným, těm slabším. Toto by měl být vlastně první pokus uspořádat Evropu jinak. Je to velkorysý, ohromný, bezprecedentní pokus, který má veliký historický a politický význam, zvlášť s ohledem na charakter světa, do něhož vstupujeme na přelomu tohoto tisíciletí. V tom světě vedle všech regionálních struktur, samospráv, vedle všech dalších struktur občanské společnosti, vedle národních států vznikají z důvodů víc než logických a pochopitelných stále zřetelněji velká nadnárodní společenství, různá soustátí, unie či regionální svazky, které tvoří jednu z těch mnoha rovin, na nichž se člověk vlastně identifikuje sám se sebou, ale na nichž zároveň kooperuje se svými bližními. V tom vidím ten veliký historický smysl Unie, smysl duchovní, politický, historický. Ta Unie není jenom jakousi zónou volného obchodu, není to jenom svazek, který se má zabývat různými cly, tarify nebo podobně. Je to především tento velký historický pokus a zdá se mi, že bychom to měli znovu a znovu připomínat sami sobě a znovu a znovu o tom hovořit s našimi spoluobčany.
Druhá moje poznámka: Často slyšíme otázku, a nejen v ČR jako v kandidátské zemi, ale i v členských státech Unie samé, zda tento integrační proces nějakým způsobem nesmazává národní svébytnost, nenarušuje, nelikviduje národní identitu. Já mám dojem, že nikoliv. Já mám dojem, že čeho se vzdáváme nebo čeho se vzdáme, bude kus naší suverenity. Ale svou identitu si můžeme vzít jen my sami, tu nám nikdo z Bruselu nebo odjinud vzít nemůže. Jen na nás záleží, zda naše krajina si zachová svůj tradiční charakter, zda bude kultivována, pěstována, zda naše města si zachovají svou historickou podobu, zda bude v naší zemi kvést náš specifický spolkový život, atd. atd.
To všechno jsou různé dimenze naší identity a to všechno narušuje-li někdo, tak to narušujeme my sami, a to dnes a denně, aniž jsme ještě vůbec členy té Evropské unie. Já mám ten dojem, že EU je cosi, co může rozšířit prostor uplatnění naší národní identity, budeme-li my chtít, co nám ale tu identitu nemůže samo o sobě vzít. Tu si můžeme ničit jen my sami svým neprozíravým chováním.
Moje poslední poznámka: Též slyšíváme někdy o takové jakési všemoci Bruselu, bruselských aparátů, možná na tom něco je. Já se s tím setkávám začasté i v zemích členských a dokonce v těch zemích, které jsou členy od prvopočátku, tak se setkávám s takovou nejistotou, ani tak ne s nespokojeností s tím, že se určité kompetence a pravomoci přesouvají do centra EU, jako spíš s nejistotou, kdo to je, to centrum. Myslí se tím Evropská rada, Evropský parlament, Evropská komise, aparát Evropské komise, všechny ty výbory, podvýbory? Kdo to vlastně je ten Brusel? A z tohoto hlediska se mi zdá, že je naprosto legitimní a správné, abychom se účastnili debaty o institucionálním vývoji a institucionálních reformách EU.
***