(16.30 hodin)
Poslanec Ivan David: Vážené paní poslankyně, páni poslanci. Chtěl bych konstatovat, že je možné mít dlouhou řadu výhrad k předloženému materiálu, nicméně pokud bude procedura schvalování, která je zákonem definována, vypadat jako doposud, může se celá tato akce, celá ta procedura opakovat z roku na rok prakticky stejně, se stejným výsledkem. To znamená, budou konstatovány nedostatky, nicméně se s tím v tuto chvíli těžko dá něco podstatného dělat. Prostě neexistují nástroje, které by vedly k podstatným změnám tohoto návrhu, ke zlepšení. Samozřejmě, že to je na základě zákona, který byl přijat touto sněmovnou, nebo přesněji řečeno v minulém volebním období, a nebude-li v novém zákoně tato procedura definována jinak, tak se celý proces bude takto opakovat.
Pan ministr měl zcela pravdu, že výdaje jsou navrženy tak, aby byly v rovnováze s příjmy. Jiná je ovšem otázka, zda výdaje a příjmy jsou skutečně realisticky odhadnuty. Zejména u těch výdajů lze o tom mít vážné pochybnosti např. v takových položkách, jako je záchranná služba, už zde zmiňovaná, ale také náklady na léky. Musím bohužel dát za pravdu i panu poslanci Krásovi. Chtěl bych říci, že instituce, kterou protéká přes 80 miliard ročně, si patrně nenechá mluvit do toho, jak bude s těmito prostředky nakládat, a má dostatečné páky na to, aby si obhájila své návrhy a své priority prostřednictvím některých zájmových skupin dalších.
Je pravda, že řada členů správní a nejen správní, ale i dozorčí rady má mandát, který můžeme označit jako pochybný. Z toho důvodu jsem na sklonku svého působení na ministerstvu zdravotnictví podal určovací žalobu na platnost mandátu členů správní a dozorčí rady Všeobecné zdravotní pojišťovny, nicméně po mém odchodu byla tato žaloba stažena. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Nyní uděluji slovo panu poslanci Janečkovi, připraví se paní zpravodajka.
Poslanec Josef Janeček: Vážení kolegové a kolegyně, také jenom několik slov a možná, že bych se trochu pokusil změnit úhel pohledu, kterým se na naše zdravotnictví díváme.
Když zde hovoříme o číslech, o předpovědích a o odhadech, jak velké bude mít naše pojišťovna příjmy, jak velké bude mít výdaje, kolik si bude muset půjčit - ale málo se hovoří o tom, co je vlastně základem tohoto systému, tj. princip solidarity. Jestliže se podíváme na tu otázku, která má být všem občanům tohoto státu garantována, tj. solidarita a rovnoměrnost v přístupu ke zdravotním službám, tak vidíme, že jsou zde tak velké rozdíly, že je můžeme označit za zřejmé nespravedlnosti. Zdravotnictví by mělo garantovat jednak fyzickou dostupnost, když to řeknu jinak, měl by zde být jakýsi jasný hardware, nebo řekněme i budovy. Když se podíváme na mapu sítě našich zdravotnických zařízení, vidíme, že ta síť je obrovsky neúměrná - Plzeň-sever - žádná nemocnice, až po okres Karviná, kde je šest akutních nemocnic. Mezi tím je celá škála okresů, kde je po dvou, třech, čtyřech i pěti nemocnicích, a samozřejmě se jaksi sama nabízí otázka, jak je to s tou srovnatelnou dostupností. Je skutečně výhodnější pro pacienta být v okrese, kde jsou čtyři nemocnice nebo kde jich je pět, anebo v tom, kde není žádná nebo jedna?
K tomu, abychom se mohli podívat na tuto otázku a podívali se na síť smluvních zařízení, je potřeba se podívat také na to, na jaké přístroje vydáváme peníze a jak jsou tyto přístroje rozmístěny. A vidíme, že v okrese, kde jsou např. dvě nemocnice nebo tři, abych to řekl konkrétně, jsou třeba 4 litotriktory, to jsou stroje na drcení různých kamenů, a není zde ani jeden počítačový tomograf. Já chci říci: ano, jestliže tento okres je vybaven tak, že má čtyři tyto přístroje, které nejsou v podstatě použitelné pro nějakou akutní léčbu, a zato nemá ani jeden počítačový tomograf, tak je to něco, nad čím by se mělo ministerstvo velmi vážně zamyslet, protože tady o rozmístění naší techniky evidentně daleko více rozhodují výrobci zdravotnické techniky než zdravý rozum a garance kvalitní dostupné péče pro naše zdravotnictví.
Stejně tak je to i s řadou dalších přístrojů. My vidíme např. celou oblast v západních Čechách, kde není ani jeden počítačový tomograf. Vidíme takovou podivnou síť, kde nejsou např. mammografy, v jiných okresech jich je zase celá řada. I např. magnetické rezonance jsou orientovány, abych tak řekl, na sever naší republiky, a to všechno jsou věci, nad kterými bychom se měli zamyslet a říci si - vždyť toto pojištění je všeobecné. Má tedy garantovat srovnatelnou dostupnost, a ono se tomu tak evidentně neděje a tato nespravedlnost zde existuje. Pacient, který potom přichází do špatně vybaveného zařízení, je vystaven samozřejmě mnohem většímu riziku komplikací než v případě, že přijde do zařízení kvalitně vybaveného. A my se potom ptáme - mohou za ty komplikace ti lékaři, kteří pracují ve špatně vybaveném zařízení, anebo za to může státní správa, anebo Všeobecná zdravotní pojišťovna?
Je to rozhodně o tom, že v tom kterém zdravotnickém zařízení, v tom kterém špatně vybaveném zdravotnickém zařízení se mohou provádět náročné výkony, anebo se tyto výkony v jiném zdravotnickém zařízení, které má dostatečné vazby a je dobře vybaveno, dělají zákroky, na které třeba personálně nebo svými zkušenostmi nestačí. A potom samozřejmě se objeví v tisku případu, nad kterými všichni musíme kroutit hlavou, jak se něco takového může v našich nemocnicích stát. Ale ptám se, na kolik jsou za to skutečně lékaři odpovědni. Já se domnívám, že jejich odpovědnost je asi nižší, než by se zdálo, ale že ta velká chyba je v tom, že není jasná představa a nejsou dány parametry v našem zdravotnictví - a o tom vlastně fakticky rozhoduje také tento pojistný plán, který neříká a nemluví o tom, co VZP bude našim pojištěncům garantovat. Není zde řečeno, která nemocnice může co provádět, není zde např. garance ve formě akreditace zdravotnických zařízení, nejsou zde léčebné standardy a to všechno samozřejmě vyhovuje nejen výrobcům zdravotnické techniky, ale i distributorům léčiv.
Jestli se podíváme na to, jak stále narůstá - a je to i v tom pojistném plánu - narůstají výdaje na léčiva, ptáme se: je skutečně tento systém natolik dobrý, že slouží skutečně našim pacientům, anebo spíše farmaceutickému průmyslu? Proč se v této zemi nemůžeme dohodnout na doporučených léčebných postupech? Samozřejmě, kdybychom se na nich dohodli, možná že bychom se podivili, jak se v které nemocnici léčí.
Já bych zde doporučil nahlédnout do studie, která byla zpracována v projektu Via reggia - a tady vidíme, že náklady ve stejné skupině nemocnic na tutéž diagnózu se liší nikoliv v procentech, ale liší se v násobcích. A já se ptám - je tedy tento způsob, kdy jedna nemocnice na léčbu téže diagnózy spotřebovává násobky toho, co jiné nemocnice, je to spravedlivé, je to správné?
***