(10.50 hodin)
(pokračuje Škromach)
To jsou taková témata, která budou zřejmě problematická a budou diskutována. Bude asi dobré opět zvážit, zda bychom si neměli nechat určitý prostor k tomu, abychom mohli ještě reagovat na některé návrhy v rámci podrobné rozpravy. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Škromachovi. Prosím, aby se ujal slova zpravodaj výboru pro evropskou integraci pan poslanec Josef Krejčí.
Poslanec Josef Krejčí: Vážená paní předsedající, členové vlády, kolegyně a kolegové, výbor pro evropskou integraci projednal vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dne 17. března 2000. Usnesení výboru má číslo 85 a je pod označením 484/1. Výbor pro evropskou integraci doporučuje Poslanecké sněmovně, aby přijala k tomuto vládnímu návrhu zákona změny a doplňky uvedené v tisku 484/1. Informativně se k těmto návrhům vyjádřil Parlamentní institut, takže všechny potřebné podklady máte.
Výbor pro evropskou integraci doporučuje návrh zákona schválit.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Krejčímu. Otevírám obecnou rozpravu, do které se jako první přihlásila paní poslankyně Alena Páralová. Připraví se pan poslanec Pavel Němec.
Poslankyně Alena Páralová: Děkuji za slovo. Vážená paní místopředsedkyně, vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, soustředím se nejprve na některé problémy z oblasti úpravy pracovní doby, které novela přináší v praxi.
Například je za nerovnoměrné rozvržení pracovní doby považována taková pracovní doba, při níž jsou překročeny oba limity uvedené v § 84 odst. 2. Napříště se tedy požaduje, aby i délka jednotlivých směn při nerovnoměrné pracovní době přesahovala 9 hodin. Tím se zúží okruh zaměstnanců, kteří pracují v nerovnoměrném režimu. Úprava bude v mnoha odvětvích činit problémy. Znemožní např. nerovnoměrné rozvržení na období celého roku, které je uplatňováno často v zemědělství, v lesním hospodářství i ve stavebnictví, přičemž ani v produkčním období délka směny nemusí přesahovat 9 hodin. Úprava by mohla vést až k propouštění zaměstnanců, protože zaměstnavatelé, kteří nebudou moci diferencovat délku pracovní doby mimo sezónu a mezi sezónu, budou nuceni využívat pouze pracovní poměry na dobu určitou.
Komplikace nastanou i v řadě podniků jiných odvětví. Právní úprava v § 85 zákoníku práce totiž dosud výslovně nepřikazuje, že délka směn musí přesahovat 9 hodin. Není k tomu ani žádný věcný důvod. Na tento můj argument předkladatel uvádí, cituji: "Vzhledem k pojmovému vymezení rovnoměrného rozvržení pracovní doby, které uvádí jak denní tak i týdenní limit, nelze nerovnoměrné rozvržení pracovní doby vymezit jinak než nesplněním obou znaků rovnoměrného rozvržení pracovní doby. Konstrukce rovnoměrného rozvržení pracovní doby neumožňuje, aby u nerovnoměrného rozložení pracovní doby byl ze dvou znaků použit pro odlišení pouze jeden z nich. Současná úprava rovněž požaduje překročení obou limitů." Konec citátu.
Tato argumentace je však velmi formalistická a navíc, pokud jde o nynější právní úpravu, jde o vyslovenou lež. Například dosud platná vyhláška 264/1994 Sb., která řeší nerovnoměrné rozvržení pracovní doby v zařízeních sociální péče, u náročnějších prací naopak zakazuje, aby pracovní směna přesahovala 9 hodin.
Touto odpovědí si ministerstvo vstřelilo branku do vlastní sítě. Je až dojemné, jak tato pochybení ministerstva překrývá pan ministr Špidla svou autoritou, aniž se podrobně seznámí s problémem. Je otázkou, zda velmi pracovitý ministr má na předkládané zákonné normy dostatek času, když musel řídit nejprve resort zdravotnictví a v současné době dokonce BIS, takže ho úředníci mohou velice snadno uvést v omyl.
Pokud jde o pracovní dobu, nová právní úprava přinese také problémy v organizaci směn, například jednotkám hasičských záchranných sborů zaměstnavatelů. Tyto jednotky tzv. podnikových hasičů úzce spolupracují s hasičským záchranným sborem a je zde reálný předpoklad, že budou začleněny do integrovaného záchranného systému. Je proto účelné, aby jejich pracovní doba byla rozvrhována podle stejných pravidel.
Jde zejména o možnost stanovit pro podnikové hasiče odchylky v délce směny, rozsahu pracovní pohotovosti, v délce nepřetržitého odpočinku, a to shodně, jako to pro příslušníky veřejných hasičských útvarů stanoví zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně. Ten připouští až 24hodinovou směnu zahrnující i pracovní pohotovost na pracovišti. V současné době se takto postupuje i u podnikových hasičů podle resortních předpisů, jejichž platnost však podle čl. II bodu 3 této novely skončí dnem 31. 12. 2000 a měla by pro ně platit tato novela zákoníku práce, která jim právě 24hodinovou směnu zahrnující i pracovní pohotovost na pracovišti neumožňuje. V okolních zemích, např. v Německu, podnikoví hasiči slouží 24hodinové směny běžně. Paní Ottová, expertka na evropské právo, na můj výslovný dotaz ohledně podnikových hasičů konstatovala, že normy nečiní rozdílu mezi hasičskými jednotkami podnikovými a veřejnými.
Důkazem nedomyšlené práce předkladatele při přípravě novely je i skutečnost, že bez jakýchkoli změn převzal do zákona dosavadní právní úpravu pružné pracovní doby, která je nyní obsažena ve vyhlášce 196/1989 Sb., o pružné pracovní době. Přestože je vyhláška starší 10 let, předkladatel se ani nenamáhal zhodnotit, co je na ní zastaralé a co se v praxi obchází.
Dosud platná vyhláška o pružné pracovní době připouští uplatnění pružného čtyřtýdenního pracovního období jako formy pružné pracovní doby jen při nerovnoměrně rozvržené pracovní době, dle § 3 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Uplatnění tzv. pružného pracovního měsíce uvedená vyhláška nepřipouští. Přesto se v rozporu s platnou právní úpravou jedině tato forma pružné pracovní doby v praxi používá, a to pro její zřejmou praktickou výhodnost.
Přestože však drtivá většina zaměstnavatelů používá při rovnoměrném rozvržení pracovní doby evidenci pracovní doby včetně vazby na systém odměňování za kalendářní měsíc a čtyřtýdenní pracovní období se téměř nikdy nekryje s kalendářním měsícem, je uplatnění pružného čtyřtýdenního pracovního období při rovnoměrném rozvržení pracovní doby prakticky nerealizovatelné.
Skutečnost, že délka pracovní doby je stanovena jako týdenní, přitom nebrání výpočtu normy pracovní doby na konkrétní kalendářní měsíc.
Vládní návrh je v omezení práce přesčas zbytečně přísnější, než stanoví směrnice EU č. 93/104, o určitých aspektech organizace pracovní doby. Ta neomezuje práci přesčas na maximálně v průměru 8 hodin týdně, jak vláda navrhuje, ale limituje celkovou odpracovanou dobu, včetně práce přesčas, a to v průměru 48 hodinami týdně. Plné převzetí této konstrukce by přineslo větší prostor pro dobrovolnou práci přesčas zaměstnavatelů, u nichž bude uplatněna tzv. čistá pracovní doba ve zkrácené délce 37,5 hodiny týdně - plus 2,5 hodiny práce přesčas v průměru týdně -, resp. 38,75 hodiny týdně plus 1,25 hodiny, apod.
***