(10.30 hodin)
(pokračuje Špidla)
Čili základním cílem této novely je přiblížit nás k Evropské unii a ukončit toto přibližování v oboru pracovního práva přibližně v těchto týdnech, aby mohlo vstoupit do hodnoticích zpráv EU.
Druhým cílem, který tato novela měla, bylo aplikovat do ní vše, co je považováno v současném právním systému za překonané a je nutné to narovnat, zasáhnout všude tam, kde je náš systém překonaný, a aplikovat vše, co lze v daném okamžiku bez nějaké hlubší diskuse považovat za rozumné, na čem je obecná shoda. A právě ten parametr obecné shody vedl k tomu, že včleněny jsou ty věci, na kterých bylo možné onu obecnou shodu nalézt, na kterých bylo možné se shodnout, a nemusí to být věci, které nejsou nejdůležitější z hlediska systému. Je to prostě pokus udělat takové kroky, na které je doba zralá a které jsou rozumné.
Zákoník práce byl projednáván velmi dlouho, ve velmi rozsáhlé veřejné debatě, které se účastnila řada odborníků závislých i nezávislých, abych použil termíny, které se u nás často používají. Čili odborníků, kteří jsou spojeni s politickými uskupeními, i odborníků, kteří přímo s nimi spojeni nejsou. Dále se projednávání účastnili sociální partneři, a to jak zástupci zaměstnavatelů, tak zástupci zaměstnanců. Celá debata probíhala mimořádně dlouho a v jedné fázi bylo 600 zásadních rozporů, aby po asi pěti měsících projednávání byla novela předložena v tomto smyslu bez jediného rozporu. Je to cosi neobvyklého v naší legislativní praxi. Je to něco, co považuji za cenné. Je to také technika, o které jsem přesvědčen, že vedla k tomu, že veškeré oprávněné zájmy byly zváženy, a to nejenom jednou, a že text, který je před námi, není textem, který by byl nahodilý.
Dovolte mi, abych se ještě dotkl jedné věci, totiž článku paní prof. Kalenské, který často bývá citován jakožto určitá kritika uvedené předlohy. Přečteme-li tento článek podrobně, dá se uzavřít, že je naopak docela vysokým hodnocením předloženého zákona, ale upozorňuje na to, že rekodifikace celkového právního systému ve věcech pracovněprávních nás ještě čeká. Ano, s touto myšlenkou souhlasím a musím jasně říci, že v okamžiku, kdy bude uzavřena tato novela, jejímž hlavním cílem, jak už jsem uvedl, je přiblížit nás k Evropské unii a vylepšit to, o čem nepochybujeme, že vylepšit lze, zahájí Ministerstvo práce a sociálních věcí na pokyn vlády, je to koneckonců i v legislativním plánu vlády, práce na celkové rekodifikaci zákoníku práce. Tady musím říci, že řada myšlenek, která byla řečena a která směřuje k určité liberalizaci celkové úpravy, jsou myšlenky, které rozhodně považujeme za hodné zvážení, protože princip smluvní volnosti kolektivního vyjednávání a princip určitého zpružnění pracovněprávních vztahů je cosi, co považujeme za přiměřené a za potřebné. Jiná věc je, že vláda nepochybně pevně zastává názor, že pracovní právo je samostatným oborem, že jej nelze změnit, přeměnit a rozpustit do občanského zákoníku a že je třeba hodnotu, kterou představuje ucelený pracovněprávní kodex, zachovat. Ale o tom, že kodex, který vznikl v jiném období, je třeba velmi zásadně přepracovat, není pochyb.
Z toho vyplývá podle mého názoru dosti jasný závěr, že schválením této novely se dostaneme na hranice toho, kam má cenu starou předlohu novelizovat, a že bude nutné okamžitě zahájit práci na zásadně nové rekodifikaci. K této práci jsme připraveni a je dokonce i v legislativním plánu vlády .
To je vše. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji pan ministru Špidlovi. Vládní návrh jsme v prvém čtení přikázali o k projednání výboru pro sociální politiku a zdravotnictví a výboru pro evropskou integraci. Jejich usnesení byla rozdána jako sněmovní tisky 484/1 a 2. Prosím, aby se slova ujal zpravodaj výboru pro sociální politiku a zdravotnictví pan poslanec Zdeněk Škromach.
Poslanec Zdeněk Škromach: Vážená paní předsedající, vážené dámy a pánové, vážená vládo. Tento zákon prošel poměrně širokou debatou, proběhl k němu i odborný seminář v rámci výboru pro sociální politiku a zdravotnictví. Výbor přijal 30. 3. usnesení, které jste obdrželi jako sněmovní tisk 484/2. Já bych chtěl říci, že usnesení jednotlivých výborů byla podrobena zkoumání Parlamentního institutu ve vazbě na kompatibilitu a souvislosti s právem Evropského společenství. Tento materiál je dostupný na internetu. Předpokládám, že máte možnost se s ním všichni seznámit. Nechci tento materiál dále rozebírat.
Chtěl bych se pouze krátce vyjádřit k některým věcem, které se zdají být kontroverzní. Jako základní a myslím si, že trochu i ideový střet bude o tzv. radách zaměstnanců, které jsou v tomto návrhu novely zákoníku práce obsaženy. K tomu bych chtěl říci, že Směrnice ES č. 75/129 EC, ve znění č. 92/56 EEC, o hromadném propouštění, č. 77/187 EEC, ve znění Směrnice č. 98/50 EEC, o převodu podniků, a Evropská sociální charta Rady Evropy zavazují členské státy a signatářské státy zajistit v národní legislativě komunikaci zaměstnavatele se zaměstnanci nebo jejich zástupci bez rozdílu jejich organizovanosti, ponechávají na národní legislativě, aby určila, kdo bude zástupce zaměstnanců. Takže nepřikazují ani nezakazují žádný systém zastoupení. Předpokládají různé systémy jak zastoupení prostřednictvím odborových orgánů, tak jiných zástupců zaměstnanců.
Ustanovení zástupců zaměstnanců je zcela dobrovolné. Úprava je ve prospěch zaměstnanců i zaměstnavatelů, neboť usnadňuje vzájemnou komunikaci. Kdyby nebyla připuštěna možnost zřídit rady zaměstnanců, znamenalo by to, že by zaměstnavatelé o stanovených záležitostech jednali s odborovými orgány a tam, kde odborové orgány nepůsobí, by museli jednat jedině přímo se všemi zaměstnanci. V této souvislosti je dost reálné, že tam, kde nevznikají odborové organizace, většinou nevzniknou ani zaměstnanecké rady. Obzvláště u středních a větších zaměstnavatelů je určitě výhodnější, mají-li jednoho partnera, než mají-li tyto záležitosti projednávat s jednotlivými zástupci.
Problém byl v tom, že zřejmě nejde ani tak o to, jestli budou rady nebo nebudou, ale spíše o jiný problém, protože návrhy některých poslanců pravicových stran ve výboru směřovaly k vypuštění těch částí zákoníku, které dávají právo na informace, spolurozhodování zaměstnanců a jejich zástupců. To je zřejmě zásadní problém, stejně jako věci, které se týkají zajištění činnosti, tj. místnosti, zajištění provozu těchto zástupců zaměstnanců, ať už to budou zaměstnanecké rady nebo - jako je to dodneška - odbory. Zaměstnancům by bylo znemožněno zvolit si jiné své zástupce; pokud by si zaměstnanci přáli, aby jejich názory a návrhy zaměstnavateli za ně někdo sděloval, byli by tak nepřímo nuceni se odborově organizovat, což by zase nebylo až tak špatné.
***