(9.10 hodin)
(pokračuje Páralová)
Po odůvodnění náměstkem ministra práce a sociálních věcí Petra Šimerky, zpravodajské zprávě poslankyně Aleny Páralové a po rozpravě výbor pro sociální politiku a zdravotnictví
I. doporučuje Poslanecké sněmovně Parlamentu, aby vyslovila souhlas s vládním návrhem zákona, kterým se mění zákon č. 1/1992 Sb. -
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: (Reakce na hluk v sále:) Promiňte, paní poslankyně, nechci stále napomínat, nicméně byla jsem upozorněna, že stenografky špatně slyší přednášející poslankyni. Prosím tedy, umožněme stenografkám, aby mohly dělat svoji práci.
Poslankyně Alena Páralová: …kterým se mění zákon č. 1/1992 Sb, o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 143/1992 Sb, o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 10/1993 Sb, o státním rozpočtu ČR na rok 1993, o změně a doplnění některých zákonů ČNR a některých dalších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, sněmovní tisk 475, a aby přijala k tomuto návrhu zákona změny a doplnění, které jsou uvedeny v usnesení v příloze, kterou jste obdrželi pod č. sněmovního tisku 475/1.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji paní poslankyni Páralové a otevírám obecnou rozpravu, do které jako první je přihlášena paní poslankyně Alena Páralová.
Ještě dříve, než se ujme slova, oznamuji, že pan poslanec Grulich má náhradní kartu č. 10. Připraví se pan poslanec Pavel Němec. (Námitky.) Omlouvám se, pan poslanec Němec má přihlášku k dalšímu bodu. Připraví se pan poslanec Martin Starec.
Poslankyně Alena Páralová: Vážená paní místopředsedkyně, páni ministři, kolegyně a kolegové, zákon o mzdě zachovává institut minimálních mzdových tarifů. V zemích Evropské unie nejsou minimální tarify pro soukromý sektor obvyklé, všude si vystačí s institutem minimální mzdy. Minimální mzdové tarify mzdovou praxi v podnikatelském sektoru nijak významně neovlivňují. Stačí se podívat do denního tisku. Všude se píše jen o minimální mzdě, nikoliv o mzdových tarifech, které zaměstnanci ani zaměstnavatelé neznají. Jde o institut ve mzdové praxi téměř nevyužívaný a úřady práce nekontrolovaný, protože je velice obtížně kontrolovatelný. Jestliže je předkládaná novela prezentována jako harmonizační s právem a praxí zemí Evropských společenství, pak je určitě třeba minimální mzdové tarify jako v Evropě téměř neznámou kategorii zrušit. Jedná se o státní paternalismus, o nepřípustné zasahování státu do soukromé sféry a smluvní volnosti při sjednávání mzdy.
Předkladatel mi na výše uvedené výhrady odpověděl takto: "Povinnost stanovit minimální mzdové tarify, to je realizovat opatření státní mzdové politiky v případech, kdy se neuskutečňuje kolektivní vyjednávání, vyplývá z judikatury Evropského soudního dvora ke směrnici č. 75/117 ES, o sblížení zákonů členských států týkajících se uplatnění zásady stejné odměny pro muže i ženy, např. C-143/83 Komise ES versus Dánské království, a ze stanovisek expertů ES k uvedené směrnici."
Směrnice č. 75/117 ES je směrnice o sladění zákonů členských států týkajících se uplatnění zásady stejné odměny pro muže i ženy. Zajímalo mě, jak souvisí mzdové tarify s uplatněním zásady stejné odměny pro muže i ženy. Proto jsem se podrobně seznámila s výše uvedenou směrnicí i judikátem. Protože jsem neshledala žádnou souvislost těchto dokumentů se mzdovými tarify, vytáhlo ministerstvo další trumf, a to judikát ke stejné směrnici pod č. 61/81 Komise ES kontra Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Zvlášť byla zvýrazněna pasáž, která má zřejmě dokázat, že to u nás bez minimálních mzdových tarifů nepůjde. Cituji onu zvýrazněnou pasáž:
"Soudní dvůr konstatoval, že tam, kde existuje neshoda o realizaci koncepce práce, jíž lze přiřadit stejnou hodnotu, pracovník má mít nárok domáhat se před příslušným místem potvrzení toho, že jeho nebo její práce má stejnou hodnotu jako jiná práce, a pokud by toto příslušné místo shledalo, že tomu tak skutečně je, musí pracovník mít nárok, aby jeho nebo její práva ze smlouvy a směrnice byla uznána závazným výrokem." Soudní dvůr dále odmítl potvrdit názor Spojeného království, že kritérium práce o stejně hodnotě je pro použití u soudu příliš abstraktní. Podle názoru Soudního dvora členský stát musí nadat úřední místo požadovanou jurisdikcí rozhodovat, zda práce má stejnou hodnotu jako jiná práce.
Domnívám se, že jde o hluboké, ale hluboké nedorozumění. Pokud se pan ministr domnívá, že zachováním institutu minimálních mzdových tarifů se vyhne plnění evropských směrnic, máme naději, že jednoho krásného dne Česká republika prohraje podobnou kauzu.
Pokud ministerstvo tvrdí, že povinnost institutu vyplývá i ze stanovisek expertů ES k uvedené směrnici, pak mohu uvést jako protiargument, že jsem hovořila se specialistkou na evropské právo paní Ottovou, která se naopak nedomnívá, že by institut minimálních mzdových tarifů naplňoval výše uvedenou směrnici. Dále pak zdůraznila při této příležitosti, že směrnice EU výrazně rozlišují mezi státním a nestátním sektorem, a potvrdila mi, že skutečně minimální mzdové tarify jsou institut v EU neznámý.
Dovolte mi nyní, abych se věnovala § 10 odst. 3 zákona o mzdě a § 16 odst. 3 zákona o platu. Pokusím se předložit další důkaz, jak je ošidné spokojit se s tvrzením ministerstva, že tak a ne jinak to po nás chce EU. Novela nově formuluje povinnost zaměstnavatele poskytovat zaměstnanci před nástupem na dovolenou mzdu a náhradu mzdy splatnou během dovolené nebo mu poskytnout alespoň zálohu na tuto mzdu, a to bez žádosti zaměstnance, tedy ze zákona. Bez žádosti znamená bez upozornění zaměstnance. Pouze se připouští, že je možno se se zaměstnancem dohodnout jinak. Samozřejmě nechci zpochybnit nárok zaměstnance na náhradu mzdy, chci pouze, aby byla zachována možnost dohody, ať už v kolektivní, nebo v pracovní smlouvě, že zaměstnanec upozorní, že jde na dovolenou a má zájem o proplacení mzdy či náhrady mzdy před nastoupením na dovolenou.
***