(15.20 hodin)
(pokračuje Ransdorf)
Domnívám se, že ke stavu historické obce patří také říci, že to, co se nám předkládá, je odvar padesátého řádu z toho pojetí moderních dějin, které usilovalo o historickou revizi v Německu už od poloviny 80. let. Mám na mysli knihy Nolteho a v poslední době se jedná zejména o jeho knížku Historische Existence. U nás se samozřejmě tato věc promítá do zideologizované a velice takové nechutné podoby.
Pan předkladatel senátor Žantovský má zvláštní vidění světa. Bohužel tady není, takže se to asi doví až zprostředkovaně, ale dívá se na minulost velice nediferencovaně, velice paušálním způsobem a dalo by se říci, jak Högel charakterizoval filozofii Schellingovu, že je to prostě noc, ve které je každá kráva černá. Je to naprosto nediferencované vidění světa, ačkoli vždycky je skutečnost a historická skutečnost složitější, má řadu nuancí. Z jeho pohledu, když např. proti sobě postavil na stejnou úroveň třídní a rasovou nenávist, by naprosto neuspěl a stal by se vinným zakladatel moderního konzervatismu Benjamin Disraeli, protože kdyby se podíval jako znalec anglického jazyka na jeho knihu Sybill aneb Dva národy, zjistil by, že tam se o tomto fenoménu velmi a velmi mluví. Disraeli mluví o třídní nenávisti těch, kteří byli tehdy dole, s velkou sympatií.
Domnívám se, že je třeba vědět, jaký je kontext, jaká byla historická souvislost, a pak je možné soudit. Nikdy ideologické floskule nevedou k něčemu produktivnímu. Jestliže se mluví o době svobody a nesvobody, to jsme také na zahraničním výboru velice obšírně probírali. Kladu otázku: cítí se dnes např. člověk v Zetoru, který nedostává x měsíců plat, nebo člověk z Koohinooru v severních Čechách svobodný? Cítí se svobodný člověk, který neví, co bude zítra a zda bude schopen uživit svoje děti? Domnívám se, že i svobodu bychom měli chápat v různých souvislostech, a také strach. To nejhorší na současné době vidím v tom, že strach nezmizel, ale strach pouze proměnil své formy. Nám by mělo jít o to, ne vytvářet památníky, tak jak o tom koneckonců ironicky mluvil kdysi Šalda ve svém článku Mor pomníkový, ale mělo by nám jít o to, aby definitivně z této společnosti zmizel strach, ať už má jakoukoli podobu.
Chtěl bych také říci, že pan senátor Žantovský - je to velice zajímavé, koneckonců už mu to tady mnozí vytýkali - zapomíná systematicky se zmínit o Mnichovské dohodě, nemluví o této záležitosti. Ale já chápu, proč. Protože v této republice bohužel velmi silně kvete mentalita druhé republiky, to je pomnichovské republiky do března 1939, což je dokumentováno i tím, že prezident republiky, nejvyšší představitel tohoto státu, vyznamenává lidi, kteří rozpoutávali antisemitskou kampaň a kteří uštvali Karla Čapka.
Závěrem bych chtěl ještě říci, že jestliže pan senátor Žantovský klade proti sobě ony, jak říká, dvě formy totality, komunismus a fašismus, chtěl bych říci to, co jsem řekl panu senátorovi Kroupovi: jestliže trůní pan senátor Žantovský na tom senátorském křesle, připomněl bych mu myšlenku německého filozofa Högela: "Sundáš-li Apise" - pro pana senátora Žantovského: to byl egyptský bůh ve zvířecí podobě - "z pozlaceného trůnu, zůstane pouze obyčejný vůl."
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji panu poslanci Ransdorfovi. Chtěl bych poprosit všechny kolegy o méně emocionální vystoupení. Pan senátor je na Hradě, on vás stejně neuslyší. Slovo má kolega Martínek.
Poslanec Radko Martínek: Pane předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové, budu se snažit být méně emocionální, protože vím, že můj hlas by tak vysoko zcela určitě nedolehl, ale cítím potřebu se k této věci vyjádřit. Myslím, že tady byla spousta věcí řečena. Já se nebojím některých věcí, jako jsou určité reminiscence na zneužití sudetskými Němci atd. Jsem přesvědčen o tom, že časové problémy tohoto zákona se dají poměrně dobře odstranit a není to problém.
Problém je podstata toho zákona jako takového. Dovolím si zde připomenout desítky archivářů, desítky historiků, kteří se zabývají naší historií a kteří pracují v podmínkách, které jsou pro mnohé z nás nepředstavitelné. A bohužel musím konstatovat, že po revoluci se v tomto změnilo jen málo. Měli jsme ostatně možnost nedávno v televizi vidět snímky z jednoho archivu, v jakém stavu jsou archiválie z 16. století. Je to ostuda. Vážené kolegyně a kolegové, kteří se trochu zabýváte touto věcí a navštívili jste archivy, tak víte, že jestliže tyto archiválie jsou v tomto stavu, tak moderní archiválie nejsou ve stavu lepším.
Za minulého režimu byli archiváři lidé, kteří se drobně lopotili v prachu a v podstatě zapomenutí, zatímco vedle toho existovaly instituce, o kterých se zmínil pan prof. Jičínský, což bylo to známé Muzeum dělnického hnutí, které mělo dostatek peněz. Archiváři, kteří pracovali a opečovávali mnohdy to nejcennější, co nám zachovali naši předci, pracovali v podmínkách, které jsem zde vylíčil. V podstatě tito lidé v současné době pracují úplně stejně. Nechtěl bych být z těch, kteří by přispěli k tomu, aby oni nabyli dojmu, že se nic nezměnilo. Myslím, že i v tomto případě platí, že jestliže dva dělají totiž, pak je to totéž.
Pan senátor Žantovský zde do celého procesu zavedl ideologii. Myslím si, že věděl, proč takto mluví, proč takto na nás působí. Ví, že v tomto ctěném sále má tento zákon možnost a šanci projít jedině tehdy, pojme-li se ideologicky. Myslím, že by to bylo to nejhorší, co by se mohlo stát.
Přikláním se k tomu, co tady říkali někteří mí předřečníci, že doba konce první republiky, doba fašistické okupace, doba těsně po válce i doba pozdější je bezesporu dobou, o které je třeba hovořit, o které je třeba bádat, o které je třeba zjišťovat další a další skutečnosti. Abychom se dopracovali skutečně objektivního pohledu na tuto dobu, pak je třeba dát příležitost historikům, archivářům a dalším pracovníkům, aby se na tuto věc podívali z různých hledisek, protože právě z těch různých hledisek je možné potom najít jakousi obecnou pravdu.
Z tohoto důvodu velmi vřele podporuji to, co tady bylo řečeno oběma pány ministry, protože si myslím, že i pro občany a pro děti, kterým by měly sloužit tyto historické zkušenosti, mnohem lépe působí zjišťování a návštěva těchto institucí tam, kde byly zhmotněny. A zhmotněny v této příležitosti byly určitě v Lidicích a zcela určitě např. v Jáchymově. Tam ten prožitek, který ve skutečnosti působí, je samozřejmě mnohem větší.
Z těchto důvodů, tedy z důvodů, abychom nebyli takoví, jak se už tady neslavně dělo v minulosti, abychom skutečně přispěli k novému přístupu k našim dějinám, bych byl mnohem raději, aby senátoři nebo kdokoli další, připravili něco, o čem tady hovořil pan kolega Payne. Také já se domnívám, že je mnohem lepší, pokud už chceme uvolnit tyto prostředky, aby např. Ústřední archiv tohoto státu nebo jiná ctihodná instituce dostala od nás, od sněmovny, v příštím rozpočtu peníze na grant, jehož prostřednictvím budou moci tito lidé zpracovávat dějiny.
***