Neautorizováno !

(16.40 hodin)

(pokračuje C. Svoboda)

Ještě dvě poznámky. Týkají se Ústavního soudu. Mám výraznou pochybnost o smysluplnosti ustanovení, že nemůže být ústavní soudce se souhlasem Senátu jmenován opakovaně. Nerozumím tomu. Nevím, proč by neměla být zajištěna kontinuita Ústavního soudu. O co tady jde? Je to otázka toho, že se má vždycky po uplynutí mandátu ústavního soudce celý Ústavní soud vyměnit za nový soud, protože nic jiného nás teď nečeká. Jestliže tento ústavní zákon bude schválen, potom to znamená, že k určitému datu skončí všichni ústavní soudci a my budeme na zelené louce budovat nový Ústavní soud. Nerozumím tomuto zadání a nevím, proč by šikovní a dobří ústavní soudci nemohli být jmenováni opakovaně. Nerozumím tomu jinak, než možná jako zadání, aby došlo k úplné obměně Ústavního soudu, který dnes působí v České republice.

Druhou otázkou je otázka, kdo má dbát o nezávislost soudů a soudců. Podle tohoto návrhu se říká, že o nezávislost soudů a soudců dbá Nejvyšší rada soudnictví. Tak jak je to provedeno, je to vlastně jenom otázkou personální, totiž toho, kdo bude jmenován do funkce soudní. Myslím si, že bychom neměli vzdávat stávající systém, který podle mne není systémem, který by byl nefunkční, a proto se připojuji k návrhu, který přednesla paní kolegyně Parkanová. Jsem také toho názoru, že je třeba posílit samosprávné prvky soudnictví, to znamená, že personální senáty jsou dobrým nástrojem. Souhlasím s tím, že se mají konat výběrová řízení na obsazení funkce soudců. Doufám, že povolání soudce bude stále atraktivnější, takže o něj bude čím dál větší zájem. To lze jenom podpořit. Avšak varuji před tím, abychom v takovémto tempu schválili tento ústavní zákon, kde oslabíme moc výkonnou velmi výrazně.

Děkuji.

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Svobodovi, slovo má pan poslanec Marek Benda, připraví se pan poslanec Miloslav Výborný.

Poslanec Marek Benda: Vážená paní místopředsedkyně, vážení páni ministři, dámy a pánové, mnohé už řekli moji předřečníci, paní kolegyně Parkanová a kolega Svoboda, takže to nebudu opakovat a pokusím se spíš o některá doplnění.

Základním problémem, před kterým podle mého názoru stojíme, je, že se tady stále, a to od roku 1990 a naprosto systematicky, vyčleňuje právnické povolání jako něco zcela exkluzivního, něco, do čeho nemá nikdo jiný právo mluvit. Právnická fakulta je jakýsi institut, který když někdo nemá, tak nemůže v žádném případě právu rozumět. To si myslím, že je hluboká chyba, protože právem se musí řídit v první řadě občané této země, a nikoliv jenom právníci, a že se stále posiluje nezávislost různých, ať už soudních, zastupitelských ve smyslu státního zastupitelství, či vyšetřovacích a dalších orgánů.

Nezávislost, která je nepochybně správná, ale nejde-li ruku v ruce se zodpovědností, stává se z ní absolutní nezodpovědnost, absolutní možnost svévole těchto jednotlivých představitelů. Obávám se, že tento návrh zákona v těchto obou negativních trendech pokračuje, a to podle mého názoru bychom neměli připustit.

Nejvyšší rada soudnictví, její navrhované složení, už to, že jejím členem může být jenom právník, mi připadá komické. Odhadoval bych, že by to mělo být obráceně. Předpokládá-li se, že je tam polovina soudců, čekal bych, že druhá polovina budou naopak lidé, kteří budou mít zakázáno mít právnické vzdělání, aby tady byla jistá kontrola laického prvku, nikoliv že se řekne povinné právnické vzdělání. Totéž, chtělo-li by se jít touto cestou, bych čekal, že v  čele této Nejvyšší rady soudnictví bude stát ministr spravedlnosti, resp. možná prezident, ale asi v našem ústavním pořádku smysluplněji ministr spravedlnosti, nikoliv předseda Nejvyššího soudu, což mi připadá obzvlášť pikantní na tomto návrhu, že tento předseda Nejvyššího soudu, který je předsedou této rady, je jmenován a odvoláván na návrh této rady ze své funkce. To je opravdu zvláštní kombinace, kterou neznám v žádném jiném návrhu zákona.

Druhý problém, který v této oblasti jednoznačně cítím, je právě problematika, že Nejvyšší rada soudnictví by mohla být uvažovatelným ústavním institutem, kdyby jejím zásadním úkolem bylo zvýšení zodpovědnosti soudců za kvalitu svého rozhodování, za to, aby si uchovali svoji procesní a rozhodovací nezávislost a zároveň byli někomu zodpovědni. Tento krok bohužel tento návrh ústavního zákona nedělá. Veškerou míru nezávislosti ponechává, jenom tam vkládá tento zvláštní polosamosprávný prvek. Myslím si, že to je špatně a že touto cestou se jít rozhodně nemá.

Třetí problém, který návrh zákona obsahuje, je již zmiňovaná novela Ústavního soudu nebo, resp. ustanovení o ústavních soudcích. Tuším, že nevznikla na Ministerstvu spravedlnosti, tuším, že jejím iniciátorem je předseda legislativní rady, a mám pocit, že to je snaha zlikvidovat Ústavní soud v současném složení. Je naprosto neobvyklé nejen v ústavních funkcích, ale v dalších funkcích, aby lidé byli jmenováni na omezenou dobu bez možnosti nového zvolení a zároveň byla věková hranice. To je něco, co neznám z žádného jiného ustanovení. Buď mám jmenování na neomezenou dobu, pak mám věkovou hranici, nebo nemám věkovou hranici a mám jmenování na nějaký předem vymezený čas. Toto ustanovení, které zakazuje soudcům nad 70 let soudit v Ústavním soudu a zároveň zakazuje dvojí volbu, je naprosto netradiční.

Zároveň se v návrhu zákona argumentuje tím, že soudci Ústavního soudu by neměli být podruhé voleni kvůli míře své nezávislosti. Já k tomu jenom dodávám, že samozřejmě každý, kdo je někým volen, je přinejmenším před časem volby ve složitějším postavení, co se týká své nezávislosti a případných slibů, které musí dát, ale právě proto byla ústava od počátku konstruována tak, aby ústavní soudci byli do svých funkcí instalováni společnou prací prezidenta republiky a Senátu jako dvou institucí stojících relativně mimo přímý střet s Ústavním soudem. Proto mi toto ustanovení připadá také velmi nesprávné a je to opravdu snaha do roku 2003 zlikvidovat Ústavní soud v současném pojetí, který je samozřejmě brzdou proti mnoha socialistickým experimentům, které se dnes zkoušejí. Nejen kvůli současnému složení Ústavního soudu, ale jako princip mi tato představa, že v jednu chvíli tento významný ústavní orgán zmizí a bude nahrazen zcela novými lidmi, naprosto bez jakékoliv kontinuity, připadá velice špatná.

Další problém, který v návrhu cítím, je ustanovení provedení smlouvy o mezinárodním soudním tribunálu. Článek 112 a).

Za prvé mě trochu chybí, že se tady nejprve nediskutovalo o této smlouvě, o mezinárodním soudním tribunálu, protože já o ní mám z mezinárodních hledisek velké pochybnosti, zda vůbec tato smlouva má být přijímána, a myslím si, že by si nejprve zasloužila diskusi, co přinese a co nepřinese, anebo že by měla být alespoň předložena současně, abychom věděli, co se od nás chce.

I kdybychom připustili, že tato smlouva bude ratifikována, myslím si, že v čl. 112 a) je přinejmenším jedna zásadní chyba, a to je ono prolomení práva ústavních činitelů této země odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděli v souvislosti s výkonem mandátu nebo funkce. Myslím si, že to je naprosto nesprávné čtení, které vychází ze špatného pojetí mandátu poslance nebo senátora a této ochrany jeho informací, které získal.

***