Neautorizováno !

(16.50 hodin)

(pokračuje Benda)

To nejsou informace jako v tisíci jiných zákonech exekutivního charakteru, které člověk získává při výkonu své funkce. To je naopak ochrana možných zdrojů, aby každý, kdo má jakýkoli problém ve své zemi, mohl svého poslance, svého senátora informovat a mohl si být jist tím, že tento o tom nebude povinen nikdy před žádným trestním ani civilním soudem vypovídat. Nechápu, proč se tato zásada má prolomit vůči Mezinárodnímu soudnímu dvoru. Připadá mi to mylné a připadá mi, že to vychází z nepochopení toho, k čemu tato ochrana svědectví nebo informace, které získá poslanec nebo senátor, má sloužit. Ta má sloužit k tomu, aby každá osoba, která se s nimi setká, si mohla být jista, že oni nemusí sdělit zdroj svých informací, nemusí sdělit pod tlakem exekutivy, kde tyto informace získali.

Poslední poznámka, která opět ještě nebyla zmíněna a je tam jakoby tiše pod čarou, je drobounký posun, že soudci ode dneška nebo od přijetí tohoto ústavního zákona by neměli být vázáni jenom ústavou a ústavními zákony, ale právním řádem České republiky. Vypadá to nevýznamně, ale myslím si, že je to významné zejména po tom, co jsem viděl řadu novel jednotlivých zákonů - i ústavních zákonů - z dílny této vlády. Myslím si, že je to pokus opět dramaticky posílit výkonnou moc ve formě nařízení a vyhlášek a povinnosti soudu řídit se těmito nařízeními a vyhláškami. Skoro to není zmiňováno, jakoby se to obchází, že to není problém, že dodnes se tím soudci řídí. Nepochybuji, že se tím dodnes řídí, ale tady jim chceme ústavně předepsat, aby se tím museli řídit, není-li to v rozporu s ústavou nebo se zákony. Myslím si, že se jedná o významný posun, který pro mne je opět posunem špatným směrem, nechci v tomto směru právní aktivitu exekutivy zesilovat vůči justici.

To jsou všechno důvody, proč se připojuji k návrhu, který tady přednesla paní kolegyně Parkanová, k návrhu na zamítnutí. Pokud by tento návrh nebyl přijat, navrhuji vrácení k přepracování s tím, že by snad bylo možné o Nejvyšší radě soudnictví uvažovat, ale spíše ve směru, o kterém jsem mluvil já, nikoli v tom, který tady prolonguje tento návrh zákona.

Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Bendovi. Slovo má pan poslanec Miloslav Výborný. Prosím o klid.

Poslanec Miloslav Výborný: Vážená paní místopředsedkyně, vážený pane premiére, vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážení členové vlády, dámy a pánové. Nebudu považovat za vhodné, abych opakoval mnohé argumenty, které tady zazněly. Ale také já se nutně připojuji k těm, kteří si nepřejí, aby tento návrh novely ústavy úspěšně absolvoval prvé čtení. Soudím, že má být zamítnut, respektive nestane-li se tak, navrhuji alespoň vrácení k dopracování, a to nejen z důvodů, které už zazněly, ale snad i proto, že sám návrh vzbuzuje tolik otazníků, že i pan profesor Jičínský je naznačil. Je chybou, že až v rámci prvého čtení se o těchto otaznících bavíme, že se o nich nebavíme dříve.

Metoda přípravy této novely ústavy je špatná, stejně jako byly špatné metody příprav jiných novel ústavy. Opět se stalo, že tato novela nebyla diskutována dopředu ani politicky, a bohužel ani odborně. Tím se přirozeně stává, že se k ústavě začínáme chovat - v tuto chvíli musím říci, že se navrhovatelé rozličných ústavních změn k ústavě začínají chovat - naprosto nedůstojným způsobem, totiž také tak, že v této schůzi Poslanecké sněmovny projednáváme dvě novely ústavy. Obě jsou vládními návrhy a dopředu je nám avizováno, že v krátké době přijde třetí, opět vládní návrh novely ústavy. Takto se k ústavě rozumná vláda ani rozumný parlament chovat nesmějí. Opět je to samozřejmě novela neúplná, opět je to novela, která ponechává stranou to, co je v ústavě opravdu zapotřebí změnit, a to tak, že dávno a že řádně.

Ačkoliv se jedná o novelu, která si všímá justice a práva, tak opět neřeší to, co je klíčovým problémem naší ústavy, což nejlépe víme - vztah mezinárodního práva a vztah vnitrostátního práva. V tom tápeme včetně nešťastného článku 10 ústavy o jakési vyšší právní síle tzv. lidskoprávních smluv. Nikdo pořádně neví, co to lidskoprávní smlouvy jsou, a přitom nemáme v ústavě, že vlastně i ostatní mezinárodní smlouvy by se měly stát nějakým způsobem součástí našeho právního řádu, a to ať přistoupíme na metodu monistickou, nebo dualistickou, adaptační, nebo transformační, ale nějakou metodu prostě zvolit musíme. Je škoda, že tato novela, když už si všímá otázek právních, si nevšímá těchto otázek zásadních.

Když už se tato novela dotýká otázek soudnictví, je nutno položit otázku, proč ponechává zcela stranou, stejně ovšem jako prováděcí zákony, další osud Nejvyššího správního soudu. V ústavě zůstává. Zda bude nebo nebude, se z těch zákonů, které už máme také ve sněmovně, v podstatě nedozvídáme. Bude-li, nedozvídáme se vůbec, co bude vlastně činit. Přitom soustava soudů je popsána v této navrhované novele ústavy tak nedostatečným způsobem, že si fakticky můžeme vybrat, co potom prostým zákonem se do soustavy soudů zařadí, s výjimkou snad soudů mimořádných, což je tedy nově navrhováno. To bych považoval za klad této novely, to snad je správné.

Velmi důrazně bych podpořil slova, která řekl pan poslanec Marek Benda, totiž ta slova, která se týkají problematiky obměny ústavních soudců v Ústavním soudu a problému, který řadu odborníků trápí už několik roků: co se stane s kontinuitou rozhodovací praxe Ústavního soudu po deseti letech? Problém je těžký a vážný, navíc je nabízeno řešení, že se stane to, že jednoho krásného dne se všichni ústavní soudci vymění. Tím se ovšem také může vyměnit kompletně praxe ústavního soudnictví a tím se také kompletně může změnit celá řada zákonů, protože náš Ústavní soud - jak všichni dobře víme - má poměrně rozsáhlou moc.

Na rozdíl od pana poslance Bendy a do jisté míry i na rozdíl od zpravodajky se tak úplně neštítím myšlenky Nejvyšší rady soudnictví. Myslím si, že je dobré taky provést nějakou komparaci s jinými ústavními úpravami evropskými. Jsem přesvědčen, že bychom nalezli i vhodnější modely Nejvyšší rady soudnictví, vyváženější modely. Ale také jsem přesvědčen, že bychom si nutně měli položit otázku, zda chceme Nejvyšší radu soudnictví zakotvit jako instituci ústavní, nebo pouze zákonnou. To má řadu konsekvencí, o kterých je ovšem třeba se bavit na odborné úrovni předtím, než bude takováto novela podána.

K novele je připojeno krátké novelizování ustanovení ústavy, které hovoří o České národní bance. Jakkoli se mi jeví na první pohled jakoby v pořádku, musím upozornit, že podle mého názoru např. v změněných politických podmínkách by mohlo být velmi v nepořádku. Souhlasím s tím, že ustanovení o tom, že hlavním cílem činnosti České národní banky nemá být péče o stabilitu měny, ale péče o stabilitu cen, ale to je možno ústavně vyjádřit.

***