Neautorizováno !

(16.30 hodin)

(pokračuje Jičínský)

To je myslím vážný problém. Já sám si nemyslím, že zřízení Nejvyšší rady soudnictví nutně v sobě obsahuje promítnutí soudcovských rad po všech stupních té soudní soustavy. To je jedna poznámka.

A druhou poznámku - on se tady zavedl termín soudcovská samospráva, ale myslím si, že tento termín není správný, že to je prostě jistá nadsázka nebo hypostaze, protože soudní činnost, fungování justice znamená plnění určitých velmi závažných úkolů státu, a v tomto smyslu tedy soudci nemohou být těmi, kdo sami o sobě rozhodují o všech otázkách činnosti i činnosti justice. To nelze srovnávat s obecní nebo podobnou samosprávou. Je třeba, aby soudcové byli jaksi vtaženi do rozhodování o určitých otázkách fungování soudnictví, čili jejich volba části členů nejvyšší soudcovské rady je takovýmto momentem, ale zároveň prostě se soudci musí pohybovat v určitých zákonných mezích, které vymezují jejich roli, a z tohoto hlediska i možnosti toho, čemu se říká samospráva, jsou nutně limitované. Mám dojem, že i v rámci představ soudcovského stavu se setkáváme s některými názory zvláštními, které se promítají v jejich představách o tom, že soudce i po odchodu do důchodu musí mít podstatně jiné důchodové nároky než ostatní, třeba zaměstnanci státu. Nemyslím si, že zajištění nezávislosti soudců nese s sebou tyto důsledky.

Čili je třeba, abychom v rámci diskuse, která by měla o této věci probíhat, a nejenom na půdě parlamentu, ale i v odborných právnických kruzích i v širší veřejnosti, protože jde o důležitý úsek a každý den se setkáváme s kritikou těch či oněch rozhodnutí, že je třeba učinit předmětem této diskuse celou řadu těchto otázek souvisejících nejenom s organizací, ale i s praktickým fungováním našeho soudnictví.

Na rozdíl od paní zpravodajky považuji za správné, aby návrh byl postoupen do druhého čtení, abychom dali podnět k takovéto širší diskusi nejenom na půdě sněmovny, ale jak už jsem říkal, širší právnické veřejnosti, abychom dali podnět k organizování různých konferencí, seminářů o této věci, publicistické činnosti, a pak máme myslím dost možností po druhém čtení - a myslím, že tady lze navrhnout prodloužení lhůty - dost možností, abychom posoudili, zda se dokážeme shodnout na určitých základních věcech, anebo zda tady paní zpravodajka bude svůj návrh opakovat.

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dovolte mi krátké oznámení. Sděluji vám, že předseda Poslanecké sněmovny svolal podle § 51 odst. 4 jednacího řádu schůzi Poslanecké sněmovny, a to na úterý 7. března ve 14.00 hodin. Pozvánka vám bude rozdána během odpoledne do lavic. Nepřítomní poslanci ji obdrží přes své kluby.

Dalším přihlášeným do rozpravy je pan poslanec Cyril Svoboda, připraví se pan poslanec Marek Benda.

Poslanec Cyril Svoboda: Vážená paní předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové, dovolím si upozornit na některé závažné problémy, které jsou spojeny s tímto návrhem, o kterých se dosud nemluvilo.

Máme v této zemi tři pilíře moci: moc výkonnou, moc zákonodárnou, moc soudní. Moc zákonodárná podléhá kontrole tím, že se v pravidelných intervalech konají volby, a jí odpovídá moc výkonná, takže je také střídána. Jediná moc, která je v našem státě, která nepodléhá žádné kontrole po celou dobu své existence, je moc soudní. A tady tímto zákonem ty chabé instrumenty, které ještě má moc výkonná, se stávají naprosto instrumenty bezmocnými. Jakou dnes má moc moc výkonná vůči moci soudní? Je to vlastně jenom jedna jediná, a to je počet soudců na straně jedné - to znamená, že ministr spravedlnosti vlastně ovlivňuje počet soudců a nese odpovědnost i rozpočtovou, kolik bude soudců v této zemi - a na straně druhé je to potom otázka možná personální při výběru soudců.

Dnes je to tak, že soudce navrhuje ministr spravedlnosti, jmenuje prezident republiky a toto rozhodnutí je spolupodepsáno předsedou vlády a odpovědnost za toto jmenování nese vláda jako celek. Tím končí veškerá ingerence státu, myslím tedy moci výkonné, do tohoto rozhodovacího procesu. A protože nemáme odvahu a v tomto návrhu jsme nepokročili, říci ústavně, že je možné soudce jmenovat třeba na pět let a po pěti letech definitivně, nemáme k tomu odvahu, tak jenom petrifikujeme ten stav a navíc posilujeme tak, že zřizujeme nejvyšší soudcovskou radu, která bude vlastně mimo kontrolu exekutivy, mimo rozpočtovou kontrolu, a jí dáme moc a řekneme jí: ty můžeš navrhovat soudce, pokud se nezvládne reforma trestního řízení nebo občansko-soudního řízení, tam budeme navyšovat počty soudců. Prezident republiky podle tohoto návrhu je povinen vyhovět návrhu nejvyšší soudcovské rady a ministr financí tedy podepsal tento návrh ústavního zákona. Bude potom jenom zvyšovat kapitolu Ministerstva spravedlnosti, protože počet soudců se bude tímto zvyšovat a moc výkonná ztrácí v tomto ohledu jakoukoliv možnost zásahu do tohoto procesu.

Já jsem samozřejmě jednoznačně za to, že nemůže nikdo zasahovat, ale do rozhodovací činnosti soudců, nikoliv však do procesu jejich jmenování i do procesu toho, kolik soudců v ČR má působit. Takže to je moje obecná poznámka k tomu, že mám velkou pochybnost, zda tím, že zřídíme Nejvyšší radu soudnictví, řešíme tento problém pozitivně. Naopak oslabujeme vliv na počet soudců v naší zemi.

S tím poukazuji na druhou věc, která vyplývá z článku 40, a upozorňuji váženou sněmovnu na to, že to je velmi zásadní věc. Podle naší ústavy podle článku 39 pouze ústavní zákony musí být schváleny Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Výjimka je v § 40, kde se říká, že zákon o styku obou komor a jednací řád Senátu musí být schválen oběma komorami. To je z důvodů naprosto zásadních, aby totiž nemohla Poslanecká sněmovna schvalovat Senátu jeho jednací řád, prostě to je z logiky věci. Je důležité samozřejmě, aby o styku komor mezi sebou schvalovaly tyto zákony obě dvě komory. To je z logiky věci. Ale vlastně skutečnost, že o tom musí rozhodnout obě dvě komory, mají tyto zákony jakoby postavení ústavních zákonů, protože my v ústavě říkáme, že o těchto se musí usnést obě komory, a nevím, z jakého důvodu musí zrovna zákon o organizaci soudů a Nejvyšší radě soudnictví a zákon o Ústavním soudu být zrovna zákonem, na který nutně musí být souhlas obou dvou komor, protože tímto je dáváme do postavení zákonů ústavních. Já si nedovedu představit, že by u ústavního zákona o Nejvyšší radě soudnictví nebo u zákona Ústavního soudu konstatoval Senát, že se tímto zákonem nebude zabývat a že ho nechá jen na Poslanecké sněmovně. Takže varuji před tím, protože tím výrazně ten proces petrifikujeme.

Jsem totiž hluboce přesvědčen, že nedochází k tomu, že by u nás někdo zasahoval do rozhodovací činnosti soudců. Naopak zdá se mi, že je tady několik problémů na straně soudnictví, a jako jeden z klíčových problémů upozorňuji na otázku tzv. zákonného soudce, který u nás je dotažen do naprostého důsledku, kdy rozpis práce na jednotlivém soudu určuje, který soudce co bude rozhodovat, a potom nastává to, o čem mluvil i pan kolega Jičínský, že soudci v 25 letech soudí velmi závažné skutečnosti. Ale o tom možná povedeme debatu v podrobné rozpravě, pokud nebude schválen návrh paní poslankyně Parkanové.

***