Neautorizováno !

(16.20 hodin)

(pokračuje Parkanová)

Protože já jsem přesvědčena, že zvolená koncepce správy soudnictví není pro naše soudnictví vhodná, a to tím spíše vzhledem k tomu, v jakém stavu se soudnictví momentálně nachází, nezbývá mi než dát návrh na zamítnutí tohoto návrhu ústavního zákona v prvním čtení. K podání tohoto návrhu mě vedou i další navrhované změny ústavy, které jsou v návrhu předloženy. Jedná se především o změny, které se týkají ústavních soudců a které by s přihlédnutím k současnému stavu nepochybně v nejbližších letech způsobily téměř úplnou výměnu stávajících ústavních soudců a diskontinuitu této instituce v její činnosti.

Nezbývá mi, než se ptát, zda právě toto vláda chtěla, zda právě toto bylo jejím záměrem. Stejně tak nevzbuzuje moji důvěru ani návrh změny ve statutu České národní banky, která je sice odůvodněna potřebou slučitelnosti s právem Evropské unie, ale ve skutečnosti však v tomto návrhu nic z evropské legislativy nepřejímá, pouze vypouští z ústavy definici jejího hlavního cíle, kterým je péče o stabilitu měny, tedy právě té činnosti, která je mnohým v této sněmovně dlouhodobě trnem v oku.

I kdybych tedy případně neměla námitek proti Nejvyšší radě soudnictví, zvolená metoda a výběr dílčích zásahů do ústavy by mi stejně nedovolily pro předložený návrh ústavního zákona hlasovat. Já si nemyslím, že ústavu lze měnit pouze jediným komplexním návrhem, ale naproti tomu nelze už jen z úcty k ústavě jako základnímu zákonu země v rámci jednotlivých návrhů volně a zcela nahodile kombinovat naprosto nesourodá témata.

Pro poslance, kteří momentálně sledují jednání sněmovny na monitorech a přejí si zúčastnit se event. hlasování, chci ještě jednou konstatovat, že jsem podala návrh na zamítnutí této předlohy.

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji paní poslankyni Parkanové. Slovo má pan poslanec Zdeněk Jičínský, připraví se pan poslanec Cyril Svoboda.

Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, ministr spravedlnosti a paní zpravodajka poměrně obsáhle hovořili o obsahu této předlohy ústavního zákona, o návrhu na změny příslušných ustanovení o soudní moci a některých ustanoveních dalších. V této souvislosti musím vyslovit politování, že formální důvody, které nás vedly k tomu, že jsme rozdělili jednání o tomto návrhu změny ústavy a o dvou návrzích zákonů, které tyto změny mají provádět, vedly k tomu, že jednání je časově oddělené, ačkoli jde o obsahový komplex. Paní zpravodajka o tom teď podrobně mluvila, nemám nic, co bych k její argumentaci dodal. Skutečně nelze posuzovat navržené změny ústavy bez jejich promítnutí do příslušných návrhů zákonů. To je ale jen formální stránka věci.

Je tu velmi závažný problém, který paní zpravodajka označila tak, jako že stojíme na křižovatce, na které se máme rozhodnout, jak dále se má naše soudnictví vyvíjet. Navázal bych na její expozé. Ústavně právní výbor při svých cestách do některých evropských zemí měl možnost se seznámit se zkušenostmi z fungování nejvyšších rad soudnictví. Víme tedy, že problematika soudnictví a jeho reformy není zdaleka jen záležitostí České republiky jako postkomunistické země, která musí řešit své problémy nebo problémy fungování své justice vzhledem k tomu, jak bylo soudnictví deformováno za starého režimu. Je to problém obecnější, protože problémy, o kterých jsme hovořili v souvislosti s reformou trestního řízení, se řeší v současné době v Německu, řeší se ve Francii, kde byl předložen také velmi rozsáhlý návrh celkové reformy soudnictví. V tomto směru tedy není to, o čem dnes diskutujeme, ani návrh, který tu je předložen, žádnou českou specifikou. Je to určitý projev, kterým se vláda snaží reagovat na problémy fungování justice.

Je rovněž pravda to, co tu bylo řečeno, že to, jak je soudnictví organizováno, není záležitostí Evropské unie. Evropská unie nás kritizuje za malou funkčnost, pokud jde o činnost soudů, ale pokud jde o organizaci soudů, je to vlastní národní záležitost a v této věci jsou pro nás významnější různé rezoluce Rady Evropy, která se zabývá těmito otázkami jako garant právního řádu, jako garant práv a svobod občanů.

Pokud jde o Nejvyšší radu soudnictví, není to institut výjimečný. Připomínám tu věc, která v této sněmovně známa není, ale patří do naší ústavní polistopadové historie, že návrh ústavy, který předkládali poslanci sociální demokracie na podzim roku 1992, s Nejvyšší radou soudnictví již počítal, byť - protože i tento návrh byl připravován poměrně ve velkém spěchu - byla tato rada koncipována jen jako představitel soudní veřejnosti, nezahrnovala širší právnickou veřejnost, což v této koncepci je, a já to považuji za dobré.

Pokud jde o Nejvyšší radu soudnictví nebo Nejvyšší rady soudní moci, lze hovořit - tady doplňuji výklad paní zpravodajky - o dvou základních modelech. Je to severoevropský čili skandinávský model těchto rad, který znamená, že tyto rady se nestarají jen o personální a s nimi spojené problémy, kam samozřejmě patří např. i problematika kárné odpovědnosti soudců, ale mají v podstatě na starosti i finanční a materiální stránku činnosti soudnictví. Pak je tu model jihoevropský - paní zpravodajka mluvila o francouzské nejvyšší radě soudnictví -, který se stará o problémy především personální a o problémy s nimi spojené.

Tady je ovšem třeba říci jednu věc, která je také důležitá, že francouzská, italská a podobně i irská nejvyšší rada soudnictví se nevztahuje jen na soudce, ale zahrnuje do sebe i státní zástupce, protože i ti mají jiné postavení než u nás.

Hovoříme-li o těchto zásadních problémech soudnictví, měli bychom se zamyslet i nad těmito otázkami, zda nedošlo až k příliš velkému organizačnímu oddělení, které mělo celou řadu nepříznivých důsledků, vyvolávajících tenze mezi těmito institucemi, včetně platového zařazení a některých dalších důsledků. Ve Francii není rozdíl mezi soudcem a státním zástupcem, mají stejné vzdělání, stejnou přípravu a mohou být pověřováni stejnými úkoly.

To jsou věci, které jsou k zamyšlení, stejně jako je k zamyšlení i to, zda i do budoucna máme zachovat tak nízký věk pro jmenování soudce jako dosud. Je skutečně otázka, zda soudce v pětadvaceti letech může soudit tak závažné věci, které mu přicházejí podle povahy té či oné, ať již civilní nebo trestné, činnosti na pořad, zda je lidsky vyzrálý a zda má dostatečné životní zkušenosti. Nemyslím jen ty nezbytné právnické znalosti. Hovoříme-li o obecných problémech reformy soudnictví, neměly by zůstat stranou i některé tyto další otázky.

Já si osobně myslím, že bychom měli k instituci Nejvyšší rady soudnictví přistupovat vážně a že by to mohl být institut, který by mohl zlepšit personální politiku ve sféře soudnictví. Otázka jiná je, nakolik máme skutečně celou problematiku správy v oblasti soudnictví do značné míry přenést na celou soustavu rad soudů, které jsou promítnuty až dolů na okresní soudy za předpokladu, že tam je určitý počet soudců.

***