Neautorizováno !
(16.10 hodin)
(pokračuje Parkanová)
Je obsažen především v ústavách zemí jižní a jihozápadní Evropy a ze zkušeností s tímto modelem správy soudnictví doposud nelze vyvodit dostatečně exaktní přesvědčivé poznatky zejména o tom, zda a do jaké míry je existence nejvyšší rady soudní moci větší zárukou nezávislosti a nestrannosti soudců a především zda je také větší zárukou lepšího fungování soudnictví.
Odborné diskuse, které často probíhají na mezinárodním fóru, vyznívají v tomto směru bez jednotných závěrů. Zástupci soudů těch zemí, v nichž je tento orgán zřízen, jej převážně obhajuji jako orgán soudcovské samosprávy budoucnosti, ale zástupci jiných zemí se naopak domnívají, že je poznamenán některými prvky samoúčelnosti. Není také bez významu, že v zemích, v nichž je určitá forma nejvyšší soudcovské rady zřízena, dochází častěji k otevřeným konfliktům mezi mocí výkonnou a touto radou. Dle mého názoru je to dáno tím, že se soudní moc v některých podobách samosprávného uspořádání zcela vymyká ze sítě vzájemných brzd a pák, které v právním státě v souladu s teorií dělby moci působí ve prospěch vyvážených vztahů mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní.
Z těchto důvodů si troufám tvrdit, že postavení a nezávislost soudní moci ani efektivitu soudního systému z hlediska ochrany práv občanů nelze hodnotit podle toho, zda v té které zemi existuje určitá podoba u nás navrhované nejvyšší rady soudnictví či nikoli. Stejně tak není možné z teorie dělby mocí odvozovat bezpodmínečnou nutnost toho, aby se soudní moc konstituovala v podobě instituce formulující společný názor a vůli této moci, která s ostatními státními mocemi jedná jako rovný s rovným. Tak jako zákonodárcům a vládě nepřísluší zasahovat do moci soudní, nelze nic podobného připustit ani opačným směrem. Soudní moc má zcela jiný charakter a úlohu než obě zbylé moci. Projevuje se v rozhodování jednotlivých soudců a nezávislost tohoto rozhodování, resp. oddělení od moci výkonné a zákonodárné garantuje ústava a Listina základních práv a svobod. Právě toto ústavně právní pojetí moci soudní je samozřejmé ve většině demokratických právních států, a nikoli takové pojetí soudní moci, které ji de facto transformuje do moci výkonné s exekutivními pravomocemi v oblasti soudnictví, a to vše navíc se zřejmou tendencí, která se aktuálně objevuje ve vyjádřeních některých soudů ovlivňovat i legislativu týkající se samotného soudnictví a dokonce její určitou podobou podmiňovat svou ochotu řídit se zákony této země. Pokud někomu z vás není jasné, co mám na mysli, odkazuji vás na vyjádření představitelů Soudcovské unie, které bylo poskytnuto 23. února ČTK krátce před 18. hodinou.
Ministerstvo spravedlnosti v předloženém návrhu jistě nejde tak daleko, jak požadují některé radikální hlasy z řad soudců. Přesto jde v řadě ohledů podstatně dál, než je v zemích, kde některá podoba nejvyšší rady soudnictví existuje, obvyklé. Proto bych chtěla pro zajímavost a pro srovnání s předloženou koncepcí uvést několik příkladů tohoto uspořádání v zahraničí.
Z francouzské ústavy mj. vyplývá, že nejvyšší soudcovská rada je pomocným orgánem prezidenta republiky, který ručí za nezávislost soudní moci. Prezident republiky je předsedou nejvyšší soudcovské rady a místopředsedou, který ho může zastupovat, je ministr spravedlnosti. Tady mi dovolte malé upozornění pro ty, kteří neměli možnost se podrobně s návrhem seznámit. V našem předloženém návrhu se s prezidentem republiky ani s ministrem spravedlnosti ani v nejmenším nepočítá. Ta část nejvyšší soudcovské rady - mluvím tedy zase o Francii - která je příslušná pro soudce, se vedle prezidenta a ministra spravedlnosti skládá z pěti soudců, dalším členem je jeden prokurátor, jeden zástupce státní rady, tři osobnosti stojící mimo soudnictví i parlament, které určují jak prezident republiky, prezident Národního shromáždění a prezident Senátu. Pokud jde o španělskou ústavu, podle Rady Evropy je tam generální rada soudní moci, volená dolní a horní komorou parlamentu, z právníků, profesorů a soudců. Z 20 členů rady musí být 8 soudců a prokurátorů, předsedou je předseda Nejvyššího soudu. To jsou tedy ukázky modelů obvyklých v románských zemích.
I zde je ale nutné poznamenat, že tyto modely se postupně vyvíjejí, a to spíše směrem k posílení vlivu exekutivy nebo zákonodárců na vytváření a složení nejvyšší soudcovské rady. Tedy spíše opačným směrem, než kterým směřuje náš návrh Ministerstva spravedlnosti, když v Nejvyšší radě soudnictví prakticky předpokládá 50procentní zastoupení soudců volených samotnými soudci a nepočítá, jak už jsem řekla, ani s prezidentem, ani s ministrem spravedlnosti.
Příčinou určitého ústupu od samosprávného charakteru nejvyšší soudcovské rady není jen obava z absolutního vymknutí soudní moci ze všech vazeb s mocí výkonnou a zákonodárnou, jak jsem o tom již hovořila, ale také praktická neexistence politické odpovědnosti za fungování a stav justice, který samospráva soudnictví přináší. Jsem přesvědčena, že politická reprezentace se této odpovědnosti nemůže vzdát a v očích společnosti se jí samozřejmě nikdy nezbaví, ani kdyby tak po formální stránce přijetím tohoto návrhu učinila. Jsem přesvědčena, že v podílu soudní moci na správě soudnictví je třeba spatřovat jednu z významných záruk soudcovské nezávislosti. Je mimo vši pochybnost, že moc exekutivní, v tomto případě státní správa soudnictví, nemůže zasahovat do soudního rozhodování, protože by porušila princip soudcovské nezávislosti jako jednu ze základních ústavních zásad. Na druhé straně naprostá většina evropských států připouští, že soudci sami musejí mít vliv na soudnictví i v otázkách, které se netýkají bezprostředně nezávislého soudního rozhodování. Spor tedy není o to, zda samospráva ano či ne, ale jaká je konkrétní míra a forma ingerence soudců v těchto věcech, tedy jaká má být konkrétní podoba samosprávy.
Alternativou k nejvyšší radě soudní moci, která splňuje veškeré požadavky dokumentů Rady Evropy a přitom nenechává moc soudní ve vzduchoprázdnu, odkázanou jen samu na sebe, je koncepce soudcovské samosprávy formou personálních senátů. Tato koncepce v našem právním řádu již tradici měla a je to model samosprávy soudnictví obvyklý ve střední Evropě. Působnost personálních senátů, které bývají konstituovány na jednotlivých stupních soudní soustavy, vychází z vymezení činnosti, kde vliv soudců samých může pozitivně působit na vytváření podmínek pro řádný výkon soudnictví. Jedná se o takové věci, jako je třeba projednávání rozvrhu práce soudu apod. Nespornou výhodou je, že odpovědnost členů personálních senátů je odpovědností ve vztahu k soudcům, kteří je zvolili do funkce a také je mohou odvolat, nikoli ve vztahu k celé společnosti, kde - jak už jsem řekla - si neumím představit odpovědnost nikoho jiného než politiků.
Jako příklad, který pokládám pro náš právní řád za podstatně relevantnější, než je uspořádání v jižní Evropě, které bylo pravděpodobně vzorem pro předložený návrh, zde krátce uvedu rakouskou úpravu. Soudcovská samospráva se v Rakousku projevuje ve třech směrech. Personální senáty sestavují rozvrhy práce soudů, provádějí služební hodnocení soudců, zpracovávají návrhy na prvé a další jmenování soudců na plánovaná funkční místa a předkládají je spolkovému ministru spravedlnosti. Návrh personálního senátu není pro orgán, který jmenuje soudce, závazný. Postih za porušování služebních a stavovských povinností není v kompetenci personálního senátu, ale podobně, jako je tomu u nás, kárných soudů. Spolkové ministerstvo spravedlnosti nese odpovědnost nejen za zabezpečení personálních, finančních potřeb soudnictví, ale působí také k tomu, aby soudci plnili své služební povinnosti. Jinými slovy, tak jako u nás dosud, vykonává dohledovou činnost. Pouze kvalitativní hodnocení práce soudce je věcí personálních senátů. A to je nepochybně jedna z věcí, která našemu soudnictví chybí a která vyžaduje podstatné změny legislativy.
Nezastírám, že předložený návrh řadu problémů, které dosavadní právní úprava postihuje nedostatečně nebo je zcela opomíjí, sice řeší, ale zdá se mi, že způsobem, který je koncepčně velmi riskantní a našemu právnímu řádu a tradici cizí.
Dámy a pánové, stojíme na křižovatce, kdy je nutné se rozhodnout, jakým směrem se naše soudnictví bude vyvíjet. Řada rozhodnutí v této oblasti je z principu věci konečná a prakticky neměnná. Domnívám se, že již v prvním čtení bychom měli jednoznačně posoudit, zda právě tento model správy soudnictví je pro nás nejvhodnější a nejlepší. Jsem přesvědčena, že pokud většina této sněmovny dospěje k opačnému závěru, měla by předlohu zamítnout již v prvém čtení, neboť její přepracování ve výboru spojené s úplnou změnou koncepce považuji za zcela nereálné.
***