(12.30 hodin)
(pokračuje Kučera st.)
Ale já se toho svědectví nedovolávám. Já v tuto chvíli spíš přemýšlím, že je škoda, že neumím zpívat. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji kolegu Kučerovi. Fakticky kolega Jičínský.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážení kolegové…
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Prosím o klid v sále.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Jednáme o návrhu zákona. Jsme tu proto, abychom projednávali zákony, nejsme tu proto, abychom pronášeli soudy nad historií. Soudů nad historií je možno pronášeti x, a nepochybně je mnoho knih, které různě hodnotí 20. století. Už jsem tu při nějaké příležitosti připomínal knihu Erika Hobsbauma "Věk extrémů". I tam je velmi závažné hodnocení toho, co se tu dělo. Naším úkolem není provádět takové hodnocení. Je dobře, že tu existuje svoboda historického názoru, ale bohužel autoři návrhu zákona sem vnesli historický revizionismus, který by mohl mít velmi neblahé politické a mezinárodní důsledky pro tuto zemi. To je třeba posuzovat, ne tu pronášet ideologické soudy.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji. S faktickou dále vystoupí pan kolega Ransdorf.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, možná naivně jsem si myslel od doby, když jsem přišel do parlamentu, že právo má mimo jiné racionalizační funkci, ale podle projevu kolegyně Páralové jsem pochopil, že to občas nemusí být pravda, protože v jejím případě racionalita a její projevy jsou disjunktivní množiny. Tam není žádný průnik.
A druhá věc: naši lidé po mém soudu se nestarají tolik už o podobné věci, ale je zajímá, zda obstojíme v globální soutěži. A mě víc než 20 milionů na nějaký památník dnes zajímá to, že v největší pražské továrně zastavili proud. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Hlásí se někdo do rozpravy? Ne. Rozpravu nyní uzavírám.
Přistupuje k fázi závěrečných slov a nejprve může vystoupit zástupce navrhovatelů pan senátor Žantovský. Prosím, pane senátore.
Senátor Michael Žantovský: Pane předsedající, prosím vás a vaším prostřednictvím i ctěné kolegy a kolegyně o shovívavost, protože vyrovnat se s takto obsáhlou diskusí je pravděpodobně nad mé síly. Nicméně k nejdůležitějším bodům bych se snad vyjádřit dokázal.
Pan zpravodaj v podstatě tlumočil negativní stanovisko vlády ČR, body v jeho zpravodajské zprávě jsou současně body ze stanoviska vlády České republiky. K základní věci časového určení se dostaneme, ale jinak je třeba zdůraznit, že vláda a i někteří diskutující v této rozpravě nepochopili, že zákon skutečně nenarušuje přístup k archiváliím, že neukládá žádné instituci odevzdávat materiály, dokumenty v jejich originálech, nýbrž pouze umožňuje nově vzniklé instituci takové kopie pořizovat.
Stejně tak se obávám, že pan kolega Filip citoval ze starší verze toho zákona a ten zákon nikterak neukládá žádné povinnosti fyzickým osobám a nevynucuje odevzdávání žádných dokumentů z jejich strany.
Pan kolega Kučera, abych začal od konce, protože to je důležitá otázka, se táže, proč taková instituce musí být zřízena zákonem a ne například resortem, jako je ministerstvo. A v následující větě se táže, zda tento památník bude ignorovat skutečnost, nebo jak se vyrovná se skutečností, že to byli také komunisté, kteří v odboji proti nacismu nasazovali své životy a v některých případech je i ztratili. A já si myslím, že odpovědi na obě tyto otázky souvisí.
Abychom zaručili nezaujaté, objektivní zkoumání historie, musí instituce, která vznikne, být institucí veřejnoprávní, nemůže být vydána na milost panující politické moci v té či oné době, panující většině v Parlamentu nebo ve vládě, musí být oddělena od vlády tak jako jiné veřejnoprávní instituce, a v takové formě je ji možné zřídit jenom Parlamentem.
Já jsem také student historie a jako student historie vím, že za druhé světové války v odboji proti nacismu padli i komunisté, a myslím si, že řádný zákon by to neměl popírat tak, jako komunisté po 40 let popírali, že v odboji proti nacismu také padali jiní lidé než komunisté.
Nyní k časovému určení. Nás k vymezení "Památník doby nesvobody 1939-1989" vedla jediná úvaha. Zatímco zákon, který určuje povinnosti právnickým a fyzickým osobám, musí stanovit přesné časové vymezení, tak aby od nich mohla být právní rozhodnutí odvozována, například zákon o zmírnění některých křivd, tak zákon, který zřizuje instituci, která bude zkoumat historii, ze své podstaty nemůže přesně takové období vymezit. Nemůžeme říci z historického hlediska - je to absurdita - že 4. května byla nesvoboda a 5. května byla svoboda. Následky svobody i nesvobody prostě přesahují do následujících historických období a nedá se tomu zákonem ani žádným jiným způsobem zabránit.
Pokud chceme zřídit instituci, která bude zkoumat dobu nesvobody českého národa v tomto století, nelze dost dobře přerušit zkoumání 9. května nebo kterékoli jiné květnové datum v roce 1945, a znovu ho obnovit v roce 1948. Období 1945-1948 je rozhodně rozporné, má znaky svobody, má znaky nesvobody, má znaky demokracie, také zakládá podmínky k podlamování a podvracení demokracie, a právě z tohoto důvodu by se historická instituce měla tímto obdobím zabývat a nezaujatě ho zkoumat.
Pokud se týče poznámek kolegy Zahradila a na něj navazujících poznámek kolegy Dostála o možných zahraničněpolitických nebo právních důsledcích tohoto zákona, já musím tyto názory odmítnout, považuji je za nesprávné. V první řadě není pravda, jak říkal pan profesor Jičínský a další řečníci, že každý zákon musí mít právní důsledky. První zákon nebo jeden z prvních zákonů, které Národní shromáždění Československé republiky přijalo - "T. G. Masaryk zasloužil se o stát" - je příkladem takového zákona, který žádné právní důsledky nemá. Právní systémy všech evropských zemí i zemí mimo Evropu znají takové zákony, nijak jim nebrání, je třeba jenom rozlišovat, který zákon takové důsledky má a který zákon takové důsledky nemá.
Nic v Česko-německé deklaraci - a tvrdím s plnou zodpovědností, že jsem jedním z lidí v tomto Parlamentu, který přispěl k prosazení této deklarace a který se zúčastnil všech rozprav a všech diskusí - nebude poznamenáno přijetím tohoto zákona v jakékoli podobě. Deklarace explicit verbis říká, že se vlády obou zemí nebudou zabývat právními důsledky minulosti bez ohledu na to, jak minulost definujeme, od kterého data do kterého data, nebudou se jimi zabývat.
***