(11.30 hodin)
(pokračuje Zahradil)
Nicméně rozhodl jsem se tuto část ze svého příspěvku vypustit, jednak abych netratil váš čas, jednak proto, že se domnívám, že bude dost času si o tom pohovořit na příslušných výborech. Nicméně je to fakt, je to skutečnost a já se domnívám, že nejen ve vládní koncepci zahraniční politiky, ale i v mém koncepčním dokumentu se vyskytují formulace, které nás nutí a vedou k tomu, aby některé pasáže z tohoto návrhu zákona pro nás byly nepřijatelné.
Nenavrhuji zamítnutí tohoto návrhu zákona, nenavrhuji ani jeho vrácení předkladatelům k přepracování, ale jsem připraven v příslušných výborech předložit velmi závažné pozměňovací návrhy, o kterých se domnívám, že by tam měly být, a které pozmění některé pasáže tohoto senátního návrhu takovým způsobem, který bude umenšovat nebezpečí, které by z něj event. na zahraničněpolitickém poli mohlo pro Českou republiku plynout.
Z tohoto důvodu také navrhuji, aby byl mj. tento návrh přidělen k projednávání i zahraničnímu výboru, protože - jak jsem řekl - je zde určitá obava, že jeho přijetí v této podobě by mohlo mít velmi neblahé zahraničněpolitické důsledky pro Českou republiku. Musím se přiznat, že je mi trochu líto, že předkladatel nebo zástupce předkladatelů, kterým je právě odborník na zahraniční politiku a právě člověk, který se v Senátu zahraniční politikou zabývá, ve svém vystoupení tato možná rizika vůbec nezohlednil.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Zahradilovi. Nyní bude hovořit pan poslanec Zdeněk Jičínský, připraví se pan kolega Vojtěch Filip.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, vážené shromáždění, musím říci, že jsem byl velmi překvapen, když jsem zjistil, že Senát přijal takovýto návrh, a skutečně nechápu, jak je možné, že tito ctihodní zvolení členové, zastupitelé lidu, mohli přijmout návrh zákona, který je opravdu tím, co můžeme označit za zradu na národních zájmech této země.
Myslím, že je dobře známo, že nepatřím k těm, kdo užívají silných slov, ale v této souvislosti se nelze obejít bez toho, aby určité věci byly nazvány pravými jmény. Byl jsem opravdu překvapen, jak lehkovážně pan senátor Žantovský tu odůvodnil to, že v návrhu není vymezeno přesně, odkdy dokdy doba nesvobody má trvat, a že přijetí tohoto zákona, pokud by se tak stalo, nemá žádný důsledek na ostatní zákony v této zemi platné.
Jestliže někdo navrhuje zákon, potom si musí být vědom, že přijetí zákona má nějaké právní důsledky. A ptám se tady, jaké má mít právní důsledky to, že je tu vymezena doba nesvobody - o jejím neurčitém vymezení ještě budu hovořit - ale že tu je vymezena doba nesvobody, pokud jde o začátek, jinak, než je vymezena v těch právních aktech, na kterých spočívá obnovená Československá republika po válce, na kterých spočívalo prozatímní ústavní zřízení za války, v době, kdy jsme byli uznáni za součást protihitlerovské koalice? Mají snad autoři zájem - a to nepochybně takový zájem určité nejen historické školy, ale určité politické proudy měly, aby jiným vymezením, než bylo vymezeno v dekretu prezidenta republiky, to je že doba nesvobody začíná 30. září u Mnichova -, aby doba druhé republiky byla oslavována, jak se dělo těmi silami, které byly protivníky Masarykovy a Benešovy koncepce politické demokracie v době první republiky? Mají toto autoři návrhu na mysli? Co to je rok 1939? 1. leden 1939, nebo 15. březen 1939, začátek protektorátu?
Jestliže v zákoně formuluji určité časové období, potom musí mít nějaký právní význam a musí být stanoveno přesně, zejména jestli chci tímto vymezením měnit dosavadní nejen zákonnou, ale ústavní úpravu, protože dekrety prezidenta republiky o obnovení právního pořádku se staly ústavním zákonem Československé republiky, na kterém její poválečné základy spočívají. To je jedna věc.
Pan senátor se velmi lehkým způsobem zmínil o období mezi ukončením druhé světové války a druhým obdobím nesvobody, které známe v našem právním řádu, tj. obdobím od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989. Argumenty, které použil pro to, že to byla doba nesvobody, mně připadají, jestliže jsou uvedeny v Parlamentě, přinejmenším jako znevážení úrovně tohoto jednání. Copak pan senátor neví, že takové jevy, které byly v Československu po osvobození, že podobné jevy existovaly ve Francii, v Itálii? I tam byly komunistické strany nejsilnější. A jestliže vývoj tam byl jiný, potom to bylo rozhodnuto především mezinárodními silami, ne vnitřními silami v těchto zemích. Buďme právi historii a neprovádějme tak nestoudný historický revizionismus!
Dovolil bych si tu přečíst část vystoupení prezidenta České akademie věd, které bylo uveřejněno v Národním osvobození, protože vzhledem k jeho obsahu samozřejmě řada pravicových deníků takováto slova neuveřejní.
"Část našeho tisku" - a obávám se, že bohužel se k němu připojili i senátoři, kteří tento návrh schválili - "se některými příspěvky opakovaně dostává do rozporu s textem česko-německé deklarace např. v tom smyslu, že se pokouší zahájit revizi výsledků druhé světové války zásahem do právního systému ČR. Tím se staví proti mínění vlády ČR, vlády SRN i proti mínění české a německé demokratické veřejnosti. Zato je v souladu se zlověstným křídlem německého i rakouského landsmanšaftu." Zamysleme se nad tím, že budeme mít možná vládu v sousedním Rakousku, která nebude těmto tendencím tak zcela vzdálena.
Prezident české akademie dále říká: "Demokratická veřejnost by měla dbát na to, aby tyto snahy zůstaly tam, kde jsou, tedy na okraji společnosti. Stojí za zmínku, že zdá se, že země takové, jako je Holandsko, Dánsko a Polsko, své Komárky a Mandlery nemají."
Mohl bych tady velmi podrobně uvádět - mám tu podrobnou historicko-právní a ústavně právní expertizu vedoucího katedry ústavního práva na právnické fakultě Václava Pavlíčka. Přečtu z ní jen něco. I Václav Pavlíček konstatuje, že tento návrh podstatným způsobem reviduje dosavadní pojetí našeho polistopadového zákonodárství a zasahuje do ústavně právních a mezinárodních vztahů Československa od roku 1938 včetně postoje Československa, nyní České republiky k tzv. Mnichovské dohodě. Zasahuje do období dekretární normotvorby, do posuzování protinacistického odboje i do únorového zvratu, jak jsou jeho důsledky vyjádřeny v dosavadním právním řádu. Ale je třeba se zastavit hned nad samotným názvem tohoto chystaného zákona. Slovník spisovného jazyka českého, zpracovaný lexikografickým kolektivem Ústavu pro jazyk český a vydaný Čs. akademií věd, říká, že památník je socha, sloup, stavitelské dílo na oslavu, na památku něčeho.
***