(18.10 hodin)
(pokračuje Hojdar)
Za prvé konstatuje, že z časových důvodů nedokončil projednávání návrhu zákona, a to z toho důvodu, protože jsme chtěli, aby zákon vycházel z rozhodnutí ústavně právního výboru, a to jsme dostali v podstatě včera. Ale i na základě toho, co jsme o tom věděli a co jsme stačili prostudovat, doporučujeme Poslanecké sněmovně Parlamentu projednat tisk 219/4 a vzít za základ pro jednání usnesení ústavně právního výboru PSP ČR. Myslíme si, že je to v současně době to jediné, co je schopno toto shromáždění projednávat a na čem bychom byli schopni se asi usnést. Děkuji.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji. Otevírám obecnou rozpravu. Přiznávám se, že se do ní nikdo nepřihlásil. Pan poslanec Filip.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážení zástupci vlády, paní, pánové, dovolte mi, abych se ještě v obecné rozpravě vyslovil ke dvěma problémům, které provázejí návrh kolegyně Dundáčkové o konkursu a vyrovnání, který provádí i usnesení ústavně právního výboru k tisku 219, který je zčásti kompilací návrhu, který podala paní kolegyně Dundáčková, a jež byly zapracovány v průběhu projednávání v ústavně právním výboru v podstatě z myšlenek, nechci tím říci z textu, ale myšlenek vládního návrhu.
Podle mého soudu do obecné rozpravy patří úvahy dvě. Jedna úvaha se týká otázky konkursního řízení kontra řízení samotného konkursu. To je otázka v podstatě osoby správce, jeho odborných a řekl bych i lidských kvalit, to znamená, jakým způsobem je seznámen s těmi právními podmínkami, za kterých vykonává svoji funkci správce konkursní podstaty a jakým způsobem se vypořádává s těmi úskalími, které samozřejmě souvisejí s krachem toho kterého podniku nebo firmy či podnikající fyzické osoby. To má dvě roviny.
První rovina je skutečně odborná a druhá rovina je řekl bych neustálého vzdělávání takovéhoto správce. Logicky tyto dvě roviny se musí protnout v tom, jakým způsobem musí nebo nemusí korigovat soud toho správce, jakým způsobem musí nebo nemusí korigovat svá rozhodnutí správce konkursní podstaty s nároky věřitelů, resp. věřitelského výboru, a samozřejmě jakým způsobem správce konkursní podstaty rozhoduje o jednotlivých pohledávkách, a to v rovině uznané, resp. neuznané pohledávky, a tedy i v rovině nákladů samotného konkursního řízení. Protože případná neuznaná pohledávka v konkursním řízení a náklady spojené s rozhodováním soudu o této pohledávce samozřejmě jdou k tíži podstaty a omezují i jednotlivé ostatní věřitele v konkursním řízení.
Jsem přesvědčen, že náš přístup může být v podrobné rozpravě dvojí. Buď se tím vůbec nezabývat, nepředložit žádný pozměňovací návrh a nechat to ještě určitému vývoji, kdy přejde asociace správců majetku do jakéhosi stavu určité komory nebo určitého společenství, které bude se zabývat tímto problémem a vytvoří si vlastní řekl bych pravidla chování a další vzdělávání svých členů. Nebo se tím zabývat budeme v podrobné rozpravě, a potom by bylo potřeba si předložit jednotlivé pozměňovací návrhy, které by vedly k tomu, že správce konkursní podstaty má kromě určitého požadovaného vzdělání nebo zápisu mezi správce konkursních podstat, má svým způsobem i podmínku vykonávání toho správce přezkoušením u krajského obchodního soudu, aby se jeho kvalifikací dále zabýval po uběhnutí určité doby. Teď neříkám, že to je rok nebo tři, to je otázka poměrně parciální.
Druhá věc, která se týká obecné rozpravy v druhém čtení, je, jakým způsobem se budeme zabývat tím, co se nepodařilo vyjednat mezi návrhem vládním a návrhem poslaneckým, resp. tím, co nemáme ani v současné novele obchodního zákoníku o pravidlech chování se obchodních společností, jejich zakládání, jejich chování se od založení do samotného vzniku a potom v důsledku toho i na samotný průběh konkursního řízení. Je to otázka záloh na náklady konkursu, je to otázka ochrany lhůt, která v té verzi, kterou předložil ústavně právní výbor, v podstatě vypadává tak, že ochranné lhůty již nebudeme respektovat nebo nebudou součástí zákona, a odůvodnění je podle mého soudu nikoli triviální, ale neodpovědné, protože vychází z toho, že ochranných lhůt se za poslední dobu nařídilo velmi málo.
To samozřejmě souvisí i s tím, jakým způsobem nastupuje správce konkursní podstaty do určitých aktivit, které vedou k samotnému řízení konkursu. Tím se totiž vracím k tomu, jaká je jeho povinnost. A souvisí to i s tím, co tady teď na začátku druhého čtení přednesla navrhovatelka, tj. s otázkou odměny předběžného správce, toho, co má být nákladem konkursu a jakým způsobem se s tím vypořádat. Řešení je dvojí.
Samozřejmě můžeme přistoupit na to řešení, které zatím bylo dohodnuto v ústavně právním výboru, a říci, že minimální náklady konkursu budou oněch 50 tisíc. Pokud se neshodneme na jiném principu, že to, aby vůbec bylo zahájeno konkursní řízení, může být zahájeno i za jiné částky, za částky, které budou svým způsobem, a právě proto to říkám v obecné rozpravě, abychom se nad tím zamysleli, než ten konkrétní návrh předložím, zabývat se tím, zda ten samotný finanční limit nemá být stanoven v rozmezí, jestli řekneme od 10 do 50 tis., nebo jestli řekneme ještě nižší částku a částku 50 tis. vezmeme jako limit.
Proč o tom mluvím. Upozorňoval jsem v této souvislosti na poměrně nelogické ustanovení v novele obchodního zákoníku v § 68. Byl jsem tady peskován, že jsem se snad spletl v té své interpretaci, že výmaz z obchodního rejstříku zkrachovalé společnosti nemusí být doprovázen souhlasem správce daně, a omlouvám se, jestli jsem se spletl při citování paragrafu, že jsem řekl 67, tak se skutečně celé sněmovně omlouvám, ale jde o § 68 navržené novely obchodního zákoníku, kdy taková možnost se připouští ve chvíli, kdy nejsou kryty ani náklady na prohlášení konkursu.
***