(18.10 hodin)
(pokračuje Payne)
Z hlediska soudní praxe, z hlediska aplikace tohoto zákona by právě tím, že stavíme ty čtyři důvody nenávisti na stejnou rovinu, mělo být dosaženo toho, aby rovnoprávným způsobem a se stejnou důrazností byly všechny projevy nenávisti stíhány, aby nedocházelo k disproporci, protože podstatou všech těchto hnutí je, že hlásají nenávist a omezují lidská práva jiné skupiny obyvatelstva, to znamená, že dokonce porušují mezinárodní normy, k nimž jsme se zavázali.
Chtěl bych zdůraznit, že liberální režim, jakkoli se může snažit býti liberálním, musí vést dělicí čáru mezi těmi směry, které respektují pravidla společné hry, pravidla demokratické diskuse a tolerance, a musí samozřejmě postihovat skupiny, které svou činností a svým záměrem atakují samotný demokratický režim, samotnou podstatu demokratického zřízení. Je to dokonce jeho povinnost. Jestliže v České republice je demokratické a republikánské zřízení, tak samotná ústava nás zavazuje k tomu, abychom toto zřízení chránili.
Dovedu si představit, že v souvislosti s tímto bodem dojde k poměrně rozsáhlé debatě o tom, co je to vlastně třídní boj, v jaké podstatě existoval nebo existuje, jaký smysl mu byl podkládán v době minulého režimu. Mám za to, že s minulostí totalitního komunistického režimu, který u nás byl, je potřebné se vyrovnat, mám za to, že k vyrovnání dosud nedošlo, a mám také za to, že nejde o to, aby na zločiny totalitního systému bylo zapomenuto, ale obráceně - my se z těchto zločinů musíme poučit.
Ve své podstatě stojíme na jakési křižovatce, protože poučení může být dvojího typu. Zase uvedu příklady mezinárodní. Rakousko neprovedlo denacifikaci a ještě desítky a desítky let po skončení války mělo problémy s tím, že nacističtí zločinci se objevovali ve vysokých státních funkcích. Dodnes Rakousko má se svou minulostí ne zcela vyrovnané účty. Výsledkem je, že nakonec po několika desítkách let sílí extremistické tendence.
Do kontrastu proti tomu bych rád postavil Německo, které možná není ideálně demokratickým státem, přesto dnes patří do kategorie evropských států. V Německu došlo k denacifikaci, váleční zločinci byli zčásti potrestáni, zčásti ještě desítky let po válce je tu a tam někdo z nich odhalen a postaven před soud. Každopádně ale si Německo dokázalo přiznat vinu za totalitní režim, který tam existoval, dokázalo se od toho režimu distancovat a německá demokratická vláda je schopna, pokud se objeví nějaké reminiscence na totalitní skupiny, které se chtějí vracet ke zkušenostem nacistického Německa, s takovými skupinami se vypořádat, postavit je před soud a zabránit jejich činnosti.
Myslím si, že to, před čím stojíme, není zavrhnout celou minulost, ale to, před čím stojíme, je debata o tom, které prvky minulosti byly samou podstatou totalitního zřízení, a tyto prvky bychom měli analyzovat, identifikovat a snažit se je eliminovat prostředky, které jsou v demokratické společnosti přijatelné a přiměřené.
V tomto smyslu tento zákon se pokouší navrhnout jakousi dělicí čáru a vymezit, že ta část komunistického učení, která byla založena na třídní nenávisti, je to, s čím se zaručeně chceme rozejít. Desítky příkladů toho, jak se tato nenávist projevovala, jsou uvedeny v důvodové zprávě předloženého tisku. V tom smyslu je tento návrh jistou výzvou a apelem k veřejné diskusi. Já si myslím, že diskusi se zdaleka nevyhneme. Připomněl bych zkušenost Německa, kde teprve deset let po válce přišla mladší generace, která se kriticky podívala na své rodiče, na své otce, a řekla "otče, ty jsi také kolaboroval s Hitlerem", i když možná nebyl potrestán, i když možná podle denacifikačního programu nebyl shledán vinným, ale ta mladá generace byla mnohem přísnějším soudcem, než byly soudní tribunály.
Já myslím, že ten čas právě teď, deset let po skončení totalitního režimu, u nás nastává.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Uděluji slovo zpravodaji pro první čtení panu poslanci Pavlu Němcovi.
Poslanec Pavel Němec: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, domnívám se, že po velmi obsáhlém a vyčerpávajícím úvodním slově zástupce navrhovatelů poslance Payna není příliš co dodat. Vzhledem k tomu, že ti, kteří chtějí vyjádřit své názory, se jistě vyjádří v obecné rozpravě k prvnímu čtení, omezil bych se zejména na konstatování formálních náležitostí předloženého návrhu zákona.
Tento návrh zákona byl předložen Poslanecké sněmovně skupinou poslanců jako sněmovní tisk 401 a vláda k němu zaujala stanovisko, které bylo rozdáno poslancům jako sněmovní tisk 401/1. Toto stanovisko vlády je negativní s odůvodněním, že v českém právním řádu není pojem "třída" definován právně, a tudíž není možné se v trestním zákoně odvolávat na tento pojem.
Já si myslím, že je to záležitost, kterou je možné posuzovat ve druhém čtení při projednávání tohoto návrhu zákona. Myslím, že se jedná o výtku ke konkrétnímu ustanovení, a domnívám se, že nic nebrání propuštění tohoto návrhu zákona do druhého čtení. Děkuji vám za vyslechnutí úvodního slova.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji. Otevírám obecnou rozpravu, do které mám jednu písemnou přihlášku, a to pana kolegy Zdeňka Jičínského, kterému tímto uděluji slovo.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, vláda dala poměrně podrobné stanovisko. S argumentací tam obsaženou souhlasím a podám návrh na zamítnutí.
Chci se v této věci zabývat některými formálními stránkami věci a potom některými momenty obsahovými.
Už nejednou jsme v této sněmovně hovořili o tom, jestli je vhodná nebo není vhodná praxe, že trestní zákoník se mění po jednotlivých ustanoveních. My jsme schválili v rámci projednávání reformy trestního řízení i postoupení do druhého čtení té části předlohy, která se týká řady významných změn zákona trestního. Z tohoto hlediska je to jedna součást změn trestního zákona. Pokud by většina sněmovny shledala tento návrh za přijatelný, potom by bylo vhodné, aby se stal součástí těch změn trestního zákona, které jsou součástí vládního návrhu zákona, kterým jsme se poměrně podrobně zabývali.
***