(15.20 hodin)
(pokračuje M. Kučera st.)
Jeden z nich, možná asi ten nejvýznamnější, je otázka základního pohledu na udělování licencí. Zda licence mají být prodávány nebo - chcete-li - draženy, anebo zda licence mají být přidělovány; pokud ano, tak za jakých podmínek. V tomto směru není jasno ani v celé řadě zemí v Evropě. Víme, že ve Velké Británii nebo v Maďarsku jdou cestou prodeje a mají s tím neskonalé potíže, speciálně v Maďarsku. Jiné země to řeší podobným způsobem jako u nás a samozřejmě jako každé přidělování licence, které nemá vymezena přesná, jasná a pokud možno velmi striktní pravidla, může nahrávat např. podezření z korupce. Prostě to je asi jeden ze základních problémů.
Nicméně bylo by poctivé tady říci, že zhruba v roce 1997, kdy začala příprava na tomto zákoně, došlo k dohodě, že by bylo v České republice lépe, kdybychom licence neprodávali, ale kdybychom je podle určitých pravidel přidělovali. Jestliže tedy zákon toto základní politické zadání se snaží nějakým způsobem reflektovat, pak samozřejmě změní-li se obecně názor na tuto věc, budeme konstatovat, že zákon nám nevyhovuje. Ale my bychom si tedy v první řadě měli ujasnit, co od licencí vlastně chceme. Opakuji znovu - v této podobě zákon vychází z toho, k jaké dohodě došlo v situaci, kdy se začal připravovat.
To samé je další tolik diskutovaná otázka křížení vlastnictví.
Mám pocit, že není tady ve sněmovně nikdo z nás, kdo by neudělal vlastní konkrétní a spíše neblahou než blahou zkušenost s tím, co dokáží česká média, když chtějí - a ona někdy chtějí velmi - nepěkným, často až zákeřným způsobem někoho napadnout, odstranit, zlikvidovat. A jestliže tady dojde navíc k tomu, že umožníme křížení vlastnictví, a to nejenom v médiích kombinace televize - rozhlas, ale k tomu přidáme ještě tištěná média - a ruku na srdce, kolegyně a kolegové, není to tak dávno, co jsme byli svědky jednoho podobného pokusu, kdy se tady málem stalo, že v jedněch rukou byla soustředěna televize, celoplošná rozhlasová stanice, týdeník a byl tady málem pokus o založení deníku, všichni jsme si dokázali představit, kam až by to za jistých okolností mohlo vést. Není tedy divu, že se zákonodárce snaží tomuto křížení vlastnictví zabránit, byť to může vypadat, že to na druhé straně brání volnosti podnikání, brání to základním pravidlům tržního hospodaření.
Z celé řady příspěvků, ať už pronesených, nebo jenom v kuloáru probíraných, zazněla kritika na ustavení a způsob volby Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. Musím se přiznat, že i já u vědomí toho, že takovýto regulační orgán potřebujeme, jsem velmi v rozpacích z toho, v jaké podobě se tento návrh objevil nyní v zákonu. Pan ministr nám dal samozřejmě k dispozici expertní vyjádření expertů, kteří tento zákon konzultovali. Mám tím na mysli experty z Bruselu, jestli se nepletu, z Rady Evropy. Nicméně v tomto vyjádření je skryta jistá obava, a to poměrně silná, z toho, aby Rada nebyla terčem politické libovůle. Ale na druhé straně na rozdíl od oné již citované směrnice "Televize bez hranic" a kvotace, kde je to v oné směrnici velice přesně popisováno tak, jak to říkal kolega Zahradil, tak v té expertize z Rady Evropy se nehovoří nic o technologii, jakým způsobem má být rada volena. Hovoří se pouze o tom, že by neměla být lehkým terčem pro politické vydírání.
Přiznám se, že jakkoli budu doporučovat v závěru, abychom propustili tento zákon do druhého čtení, u této části zákona budu jednoznačně požadovat při projednávání ve výboru, aby došlo ke změně, protože tak jak je formulována, tj. dělení mezi Poslaneckou sněmovnu, Senát a prezidenta republiky, bude Rada pro rozhlasové a televizní vysílání jakýsi posvátný a nedotknutelný orgán, orgán, který se nezodpovídá nikomu a z ničeho. Dokonce je to tak, že - a to je pro mne velmi zajímavé - rada má v návrhu zákona předkládat Poslanecké sněmovně a Senátu výsledek své práce v podobě jakési výroční zprávy. A prezidentu republiky už se zodpovídat nemusí, jestli jsem dobře četl návrh zákona. Takže této formulaci a tomuto postavení nerozumím.
Chápu, že má být rada orgánem nezávislým, dovedu si velice živě představit, že ve vyspělé demokratické zemi tomu tak skutečně je, ale upřímně řečeno nejsem si zcela jist, že v tuto chvíli v České republice můžeme takovýmto způsobem nastolit orgán, který si skutečně bude dělat, co chce, jak chce a kdy chce, jenom podle toho, jak se nám čirou náhodou v té trojkombinaci podaří onu radu zvolit, případně jmenovat. Že to nebude jednoduchá záležitost, jak najít v tomto případě řešení, jsem si plně vědom, ale opakuji znova, tato část zákona se mi rovněž hrubě nelíbí.
Byla tady řeč o evropských kvótách, byla tady řeč o znění oné evropské směrnice. Ano, tam, kde je to proveditelné vhodnými prostředky postupně a na základě vhodných kritérií. Bohužel, zatímco tento poměrně jednoznačný pokyn, zaslechne-li západní demokrat, vyloží si ho tak, že udělá maximum pro to, aby se téměř přiblížil onomu stoprocentnímu ideálu, vyslechne-li tuto směrnici český podnikatel v mediální oblasti, udělá - a tu zkušenost tady máme - přesně opak. Využije této, chcete-li, flexibility nebo volnosti směrnice k tomu, ne že by se přiblížil téměř stoprocentně k ideálu, ale bude se snažit přiblížit se téměř k nule, protože bude říkat, že i tak se pokusil o to, aby to bylo proveditelné vhodnými prostředky postupně a na základě vhodných kritérií.
Koneckonců podobných snah jsme tady už byli také svědky. Pokud jste někdo pamětníkem nebo pokud jste se někdo díval do archiválií, víte velice dobře, za jakých okolností např. byla udělena blahé paměti licence subjektu, který se jmenuje CET 21, za jakých okolností se pak musely měnit licenční podmínky tak, aby tato televize mohla vysílat tak, jak ona chtěla, nikoliv tak, jak bylo původně stanoveno v licenčních podmínkách. Že subkomise Poslanecké sněmovny, jíž jsem byl svého času členem, vedená zpravodajem kolegou Plevou, se snažila zjistit, jak se věci měly, a skutečně přišla na to, že chytrý mediální podnikatel si uměl vždycky poradit tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. A jsem přesvědčen, že by si dokázal poradit i s flexibilitou této směrnice, kdyby náhodou české znění nebylo tvrdší, jak tady říkal kolega Zahradil. Kladu si otázku, proč by v tomto případě s vědomím toho, jak to u nás v Čechách chodí, jednou nemohlo být české znění o něco tvrdší. A jestli se tady hovořilo o tom, že stejně bude tato směrnice možná zrušena v horizontu několika let, nuže dobrá. Je-li ten horizont několika let tři, čtyři, pět let, proč by nemohla platit tři, čtyři, pět let - a pak být tedy zrušena.
Myslím si, že by se vůbec nic nestalo a že bychom konečné důsledky spíše přivítali pozitivně - ne že by evropská televizní tvorba byla vždycky lepší než ta americká. V tom má asi kolega Langer pravdu, hovoří-li někdy o profesionalitě, ale přece jenom ruku na srdce - pořád si myslím, že to nebezpečí, o kterém tady hovořil, nám zase až tak moc nehrozí.
Podstatná bude asi otázka vyjasnění některých zásadních ustanovení. Souhlasím s kolegou Langrem, že třeba otázka prodloužení licencí by měla být definována daleko přesněji, že by daleko přesněji měla být definována otázka sankcí, že pokud jde o rovný přístup k licencím, měli bychom si také ujasnit, co to asi ten rovný přístup je. Nicméně, kolegyně a kolegové, domnívám se - a to zcela upřímně - jedno zásadní:
***