Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1998 – 2002

(16.10 hodin)

(pokračuje Langer)

V dalším hlasování rozhodneme o přikázání hospodářskému výboru. Zahajuji hlasování s pořadovým číslem 67. Kdo je pro tento návrh, ať stiskne tlačítko a zvedne ruku. (Hlasovací zařízení nefunguje.) Omlouvám se, zřejmě tlačím málo. Vynuluji hlasování a budeme hlasovat ještě jednou.

Zahajuji hlasování s pořadovým číslem 67. Kdo je pro přikázat tento návrh hospodářskému výboru? Kdo je proti?

Z přítomných 119 pro hlasovalo 56, proti 49. Návrh nebyl přijat.

Budeme rozhodovat o přikázání projednání výboru pro evropskou integraci.

Zahájil jsem hlasování číslo 68. Kdo je pro tento návrh? Požádal o to sám předseda tohoto výboru. Kdo je proti?

Z přítomných 119 poslanců pro hlasovalo 59, proti 38. Návrh nebyl přijat.

Tím jsme se vypořádali s tímto bodem a já konstatuji, že tento návrh byl přikázán k projednání ústavně právnímu výboru.

Dalším bodem je

O odůvodnění tohoto návrhu vláda požádala ministra spravedlnosti Otakara Motejla, ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra, ministra pro místní rozvoj Jaromíra Císaře. Prosím ty pány z ministrů, kteří jsou přítomni a kteří jsou odhodláni tento návrh odůvodnit, aby se ujali slova. Ministr spravedlnosti ještě není dostatečně unaven, takže je tedy na něm, aby tento návrh odůvodnil.

Ministr spravedlnosti ČR Otakar Motejl: Vážený pane místopředsedo, když se dílo daří, člověk není unaven, takže přistupuji k předložení čtvrtého vládního návrhu v sérii, kterou je vládní návrh, kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský soudní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Vláda současně se schválením tohoto vládního návrhu pověřila ministra pro místní rozvoj, ministra průmyslu a obchodu a mne, abychom odůvodnili tento vládní návrh v orgánech Poslanecké sněmovny. Shodli jsme se na tom, že bude racionální, aby úvodní slovo pronesl pouze jeden z nás a moji milí kolegové mne tímto úkolem pověřili.

Dovolte mi tedy, abych vládní návrh tohoto zákona krátce uvedl především konstatováním, že jeho obsahem je jednak opět další harmonizace práva České republiky s právem Evropského společenství, jednak potřebné právní úpravy, které nemají přímou vazbu na harmonizační proces. Harmonizační ustanovení obsahuje občanský zákoník v nově vložené páté hlavě, která upravuje spotřebitelské smlouvy. Je známo, že Evropská unie věnuje ochraně spotřebitelů neobyčejnou legislativní i věcnou pozornost. Spotřebitel, jímž je fakticky míněna fyzická osoba, normální kupující, je v konceptu do spotřebitelské legislativy Evropské unie považován za skutečně slabší smluvní stranu, kterou je třeba výrazněji a pečlivěji chránit. Tato ochrana má stejně jako doposud v našem právním řádu veřejnoprávní i soukromoprávní stránku. Občanský zákoník jako základní kodex soukromého práva zde pochopitelně upravuje soukromoprávní ochranu spotřebitele a konkrétně se implementují tři směrnice Evropského společenství z roku 1985, z roku 1993 a z roku 1997, jejichž konkrétní názvy jsou v autentickém znění uvedeny v obecné části důvodové zprávy. Přijetím této právní úpravy prakticky dosáhneme v této oblasti ochrany spotřebitele legislativního standardu Evropské unie.

Druhou harmonizační právní oblastí je nerealizace poměrně až nekompromisního požadavku Evropské unie, aby byly zrušeny vkladní knížky na doručitele či obecněji všechny anonymní vklady. Evropská unie věnuje čím dál větší pozornost boji proti praní špinavých peněz a hledá všechny legislativní i věcné prostředky, jimiž lze tomuto jevu, u nás často ještě povýtce lehce opomíjenému, zabránit nebo jej alespoň omezovat. Orgány Evropské unie považují právě anonymní vklady za jeden z prostředků skutečně umožňujících praní špinavých peněz, a proto požadují nejen po svých členských státech - příkladem je nám blízké a pro nás tak srozumitelné Rakousko - ale i po kandidátských zemích zrušení této formy vkladu.

Další ustanovení předkládaného vládního návrhu však již nemají přímou vazbu na harmonizační problematiku. Tím ovšem není řečeno, že by neměla nakonec ve svých důsledcích i významné zahraniční dopady. Mám tím na mysli především nově navrženou úpravu práva zástavního. Původní socialistické občanské právo mělo na zástavní právo dvojí pohled. Z jedné strany je považovalo za dožívající relikt, z druhé strany zástavní právo bylo užitečným prostředkem, jímž bylo možno např. oklikou vyvlastnit domy v tehdejším soukromém vlastnictví. Socialistické občanské právo jednak připouštělo dožití dříve existujících zástavních práv, jednak stanovilo, že nová zástavní práva mohou vznikat jen ze zákona. Po změně společenskopolitických a právních poměrů zástavní práva pochopitelně opět nabyla na významu a právní úprava z doby reálného socialismu použitelná nebyla a není.

Novela občanského zákoníku z roku 1991 zakotvila proto pokus o novou základní právní úpravu zástavního práva. Tuto právní úpravu prověřila především praxe a odhalila její určitou chatrnost danou dobou, kdy byla tato novela přijímána, její aplikační problémy a některé neřešitelné situace. Pokusy o novelizaci přinesly více škody než užitku. Přinesly totiž nové problémy aplikace tohoto významného zajišťovacího prostředku a možný výklad se začínal pohybovat na hranici vůbec aplikace práva.

Vládní návrh se pokouší snad úspěšně o novou právní úpravu zástavního a zadržovacího práva. Návrh nové právní úpravy si vytyčil za cíl systematicky zakotvit vše, co se zástavního práva týká, od definice vzniku práv a povinností, uspokojení ze zástavy až po zánik zástavního práva.

Vláda shledala, že je nezbytné do občanského zákoníku konečně včlenit právní úpravu nájmů a podnájmů nebytových prostor. Současná právní úprava je provedena samostatným zákonem dosud platným č. 16/1990, který byl přijat urychleně v roce 1990 s cílem především odstranit direktivní způsob hospodaření s nebytovými prostorami, s kořeny v padesátých letech. V roce 1990 se nepodařilo právní úpravu nájmů a podnájmů nebytových prostor zařadit do občanského zákoníku, kam systematicky nepochybně náleží. Vláda tedy posoudila všechny legislativní i věcné souvislosti právní úpravy nájmů a podnájmů, konstatovala dosud přetrvávající administrativní prvky platné právní úpravy, které jsou reliktem, které ztratily opodstatnění a které zejména brání smluvní volnosti stran.

***